Tři týdny

Myslím, že ten závěr si užijeme. Z ostrova se pomalu vytrácí poslední zbytky kolegů, což my na naší straně ostrova během týdne až tak nepociťujeme, ale při pravidelné sobotní návštěvě centra je to znát. Je tam ticho, klid, čisto. Do obchodu se vrátily slevy a je tam míň lidu, celkově si někdy připadáme, že jsme tu na celém ostrově sami.

Dostáváme teď taky dvoudenní víkendy, po nichž se člověku vrátil pocit pondělního rána – doteď jsme ho moc neznali, přes jeden den volna si člověk nestačí zvyknout, to je takové malé plus toho jinak náročného rozvrhu. No ale stejně – dvoudenní víkend! To je taková nádhera <3

Ve volném čase piju víno, koukám na The Originals a užívám si ubývajících zásob – vaření je zábavné, když se konečně dostáváme k věcem, které se pořád odkládaly. Pan M. třeba vyrábí raw zákusky, o víkendu „vařil“ domácí čokoládu (jako že tabulkovou, pomerančovou) a k snídani byly tradiční veganské palačinky.

Někdy mezi včerejškem a dneškem jsem konečně začala vidět skrz ten závoj, co na všechno těšení se uvrhl náš z mého osobního pekla přišedší soused. Konečně začínám vidět konec toho všeho, zase se mi vrací chuť přemýšlet o balení a o cestě domů. Dokonce jsem se dnes lehce zamyslela o vánočních dárcích.

Opět jsem došla k závěru, že mě fakt krkají a nejradši bych v tomto směru Vánoce zrušila, nebo aspoň reformovala. Jako by nestačilo, že ani normálně si, hlavně co se rodiny týče, nevím vůbec rady, letos ještě k tomu nemám ani čas, ani příležitost jít kamkoli lovit inspiraci. Pár dní sice strávíme na cestě domů a čeká nás předvánoční Londýn, ale to se mám odtamtud s dárky tahat? Zatím vůbec nevím, kolik místa budu mít v kufru, tak z toho mám obavy. A až dojedu dvaadvacátého domů, co bych tam pak kde sháněla? Vážně se snažím poslat všem svým blízkým mentální zprávu o tom, že bychom se na to letos mohli konečně vykašlat, a těm, kterým to nedojde mentálně, to hodlám říct naplno – hlavně to přes mámu poslat babičce. Jestli mi někdo bude chtít přispět na ten potenciální řidičák (přemýšlím, že ho budu dělat asi až v létě), tak proč ne, ale jinak fakt nic nechci a vůbec se netěším na to, že něco dostanu. Jak zvláštní jsou ty cesty Páně – koho by to před pár lety napadlo, že ty Vánoce budu takhle vnímat?

Unity už nám chybí uklidit jenom dvě. Díky UChu. Mám jich plné zuby. Je to hrozně únavné, a hlavně mě to celé nervuje. Vypadá to, že jako obvykle, ani ty poslední dva týdny unity nikoho nezajímaly. Je to naše, cídíme od rána do večera, jednou denně tam na pět minut vidíme supervizorku, která si přišla pro nějaké látky z gaučů a židlí, občas se na dvě minuty staví šéfová, které se při tom jejím spěchu ani nestihnu zeptat na to všechno, co bych potřebovala, a to je tak všechno. Jedeme sami za sebe, a i když máme už sedm unit hotových, nikoho nenapadlo, že by třeba bylo dobré to po nás hned zkraje zkontrolovat, aspoň u té první, aby nám řekli, co a jak má být, a co třeba děláme špatně.

Takže oba s panem M. bojujeme hlavně s tím, že při každé další unitě najdeme další a další detaily, na které jsme třeba minule kašlali nebo jsme si jich nevšimli, a mně z toho už začíná jít docela hlava kolem, protože prostě nevím, jestli mě to má zajímat nebo nemá. A navíc to pak vůbec neutíká. Mám pocit, že se zasekávám na věcech, které nikoho nebudou zajímat, a zároveň hrůzu z toho, že za námi příští týden šéfová přijde a řekne, že jsme se asi zbláznili, jestli si myslíme, že takhle to má vypadat. Máme obavy, že po nás bude chtít, abychom se tam vrátili kvůli dodělávkám, a už dopředu nás rozčiluje, že to neřešili už u první unity, abychom pro ty příští věděli. Ale co bychom po nich nechtěli, nějaký rozumný systém snad? Nu což, holt se kdyžtak vrátíme, aspoň to potrvá o něco dýl. Doteď nám totiž nikdo neřekl, co budeme dělat potom, a mně napadá několik možností, z nichž ani do jedné se mi nechce.

Na jednu stranu nám to samozřejmě může být už fuk, a mně taky tak trochu je. Ale to nic nemění na tom, že mě stejně pořád krká, jak nesmyslně to tady v mnoha směrech funguje. Často si představuju, jaké by to bylo vrátit se sem jako supervizor.

Myslím, že bude na nás udělat deep clean Maid’s Storu. To by nemuselo být úplně marné, až na to, že je to zase taková hrozná zbytečnost. Koho zajímá, jestli jste oprášili nějaký roh někde dole za peřinami, kam se nikdo, jak je rok dlouhý, nepodívá? A co na tom, že tam mám vymyšlený skvělý systém všeho, když si to stejně příští rok někdo jiný, kdo to bude dělat, překope podle svého? Jak rádi bychom alespoň zanechali nějaké know-how, ale vidím na všech těch lidech tady, že to nikoho nezajímá. Každý nový člověk si na to musí přijít sám. Což zase dává perfektní smysl, že ano.

Dál by po nás mohli chtít deep clean naší ubytovny – ostatně plánuje se to, a po odjezdu debila by tu měla zůstat snad už jedna sousedka, kterou není těžké přeskočit. Jenže co jsem slyšela o stavu těch pokojů, a co vím o hygienických návycích zdejších obyvatelů… ty pokoje byly samozřejmě už uklizeny po jejich odjezdu, ale deep clean jde holt víc do hloubky, drhnutí zdí, detailní cídění koupelen, a tak. V zaměstnanecké ubytovně se sice na nějakou dokonalost až tak hrát nebude, ale tím spíš se mi moc nechce umývat věci, které vzhledem k jejich jetému stavu stejně nepřiměju, aby vypadaly dobře. A ty záchody, které celé léto nikdo nesplachoval…

No a pak zbývá ještě ta možnost, že bychom jezdili na deep cleany velkých chat. Ovšem kdoví, jestli bychom nedostali nějakou na druhé straně ostrova.

Tak jako tak už zbývají jenom tři týdny do odjezdu, takže dva týdny na cokoli po unitách. To už toho moc nestihneme.

Na St. Mary’s ani St. Agnes už asi nepojedeme. První nepotřebujeme, jídla máme dost, a o to druhé až tak nestojíme, nehledě na to, že spojů teď moc není, a i když je víc volna, počasí je téměř trvale nehostinné. Teď zrovna tedy už asi dva dny nehučí meluzína a já mám pocit, že jsem asi ohluchla, ale jinak to není žádná krása, vichry a deště v jednom kuse. Jestlipak bude v Praze po Vánocích aspoň trochu sněžit? Těším se na svoje barevné šály!

Kuřátka ze školy

Polka, co mi slíbila peníze za stříhání a barvení, se samozřejmě od té doby nestavila, ačkoli žije doslova přes silnici. Já je tedy nepotřebuju, ani nechci, ale vzhledem k tomu, jak mi vnucovala, že mi zaplatí, je to zase poněkud na palici. Nezmínila se ani když jsem si tam asi po dvou dnech přišla pro nůžky, o nichž jsem zjistila, že jsem je tam nechala (fascinuje mě, že jí vůbec nenapadlo mi je donést). Jen prohlásila, že střih je super, ale chtěla by to ještě víc (co takhle si to konečně ujasnit?). No pro mě za mě, ale jako obvykle, od té doby se neukázala. Někdy mám pocit, že tenhle ostrov je plný bláznů.

Mimochodem ta párty minulý týden – jako už předtím, i tentokrát jsme prostě plánovali klidný páteční večer, chystali film a večeři, když se začali rojit lidi. Soused neřekl ani fň, jen ovíněně pobíhal okolo, takže až od Maďara jsme se dozvěděli, že tu tedy mají slezinu, že přijeli noví dva lidé (tak jsme si aspoň potřásli rukama, než jsme zapluli k sobě), ale ať si neděláme starosti, že tu dlouho nebudou, neb se plánují přesunout do volného pokoje ke kolegům naproti, jen co se ti vzbudí. Tentokrát nám nikdo kuře naštěstí necpal, ale stejně nám ten Maďar v náladě za pár minut zaklepal na dveře, aby se zeptal, jestli je nějaká šance zahrát si na kytaru. Už máme těchhle lidí mírně řečeno plné zuby, takže jsem mu snad trošku jízlivě odpověděla, že dnes vážně ne, že bychom chtěli mít klidný večer (na což jsem dala důraz a on naštěstí není takový idiot, takže hned brebentil, že to chápe, a že na to budou brát ohledy a ať si řekneme, v kolik mají vypadnout – god bless him), a že by docela stačilo, kdyby prostě někdy napsal dopředu. Vždyť ví, kde bydlíme, nemá to zase tak daleko, a jsme doma každý večer, kam bychom taky chodili. Hrozně kýval hlavou, jako že jasně, a že to plně chápe. Bohužel, je tu zřejmě nějakým zvykem planě hlásat, že určitě uděláme to či ono, a pak kde nic tu nic. Zažili jsme to už s tolika lidmi, že se už dávno ani nenamáháme na takové nabídky jakkoli nadšeně reagovat. Až se to fakt stane, pak z toho teprve budu nadšená.

Soused, mimochodem, dneska ráno přišel a řekl mi, že už ví, co jsem myslela tím zíváním. Že prý se vzbudil dřív nebo co, a nemohl s tím přestat. Ale že to normálně nikdy neslyšel a že to nedokáže tedy ovládat, protože se to děje ze spaní. Nepochopila jsem ani z poloviny, o čem to ksakru mluví. Jak jako že pochopil, co myslím tím zíváním? Vždyť zívá s hlasitostí slona od rána do večera, a to fakt nespí! Nebo nezná slovo yawn a myslel si, že mluvím o tom jeho chrchlání? To ale taky dělá pořád. No po detailech jsem se nepídila, s tímhle člověkem je vážně hrozně složité komunikovat, ale dostal mě svým vyznáním, jak je těžké, když se budí každou noc ve tři ráno a usne až v pět, protože má narušený režim nebo co. Na to jsem jen řekla, že to vím, protože se velice často vzbudím kvůli němu, ale – jak jinak – na to mi vůbec nic neřekl, jen dobreptal to svoje a pak se zase šel na záchod hlasitě vysmrkat.

Při obědě jsme ho tu naštěstí nepotkali, jen jeho bordel od včerejška a smradlavý kotel špaget na sporáku. Při vaření večeře se ale zase vyznamenal pouštěním horké vody nazdařbůh do nezašpuntovaného umyvadla po dobu aspoň pěti minut a další spoustou věcí.

Bavím se v těchhle dnech aspoň tím, že odnáším toaletní papír ze záchoda a doufám, že žádný v zásobě nemá. Sousedce, která má zase patologickou potřebu denně vytáhnout na mytí nádobí nový hadřík, přestože tam už jeden (nebo i víc) je a nic mu není, jsem ty hadříky ze šuplíku schovala a mám velkou chuť tam položit meme trololo ksicht, aby ho viděla, až ten šuplík zase otevře. Na sousedovi se taky hojím, jak to jde. Jednou jsem mu přidala chutnou ingredienci do těch svých blafů, co s nimi zacláněl v kuchyni, dneska jsem se chlámala, když se na chodbě ve tmě přerazil o tašku skleněných flašek, kterou jsem tam ovšem položila už včera. Jsou to flašky po jeho párty, takže já je odnášet nehodlám, ale baví mě, že ho jeho ignorace připravuje o schopnost vidět kolem sebe až do takové míry, že se přizabije o něco, co na tom místě leží už od předchozího dne a kolem čeho už asi dvacetkrát prošel.

No, nějak si to člověk zpátky vzít musí, žejo. V koupelně mu kradu pastu na zuby.

Život je prostě často jedna velká hra na to, jak se nezbláznit, a jak si vzít zpátky to, o co tě obral. Ale ty lekce, co si z toho odneseš, jsou to důležité. Dneska mě třeba hrozně dojalo, když mi pan M. automaticky uhnul, když jsem se natáhla do šuplíku s příbory. On to tady totiž nikdo jiný celé léto nedělal, u sousedů bylo naprosto běžné, že jste se s nimi v té kuchyni motali, až jste si připadali jako idioti, protože kamkoli jste potřebovali, někdo stál, což by nevadilo, kdyby uhnul a respektoval, že tam máte položené věci, jenže on nikdy neuhnul. Všem jste museli vždycky dvacetkrát za sebou říct „s dovolením“ a pokud vůbec uhli, čuměli na vás jako že o co vám jako jde? Nikdy mě nenapadlo, jak kouzelné mi bude připadat prostě jen to, že někdo normálně sleduje, co se kolem něj děje, a uhne tomu otvírajícímu se šuplíku bez upozornění. Ale to jsou přesně ty důvody, proč to za to všechno stojí.