Čas se krátí. Přešla jsem z fáze paniky, nevolnosti a neklidného usínání do fáze relativního klidu, která ale podle mě zase brzy pomine.
Něco málo z toho, co jsem potřebovala nakoupit, jsem nakoupila, a něco se našlo doma. Něco mi pořád chybí, ale čím dál tím víc si říkám, že bych se měla klidnit a vyřešit to prostě tím, co už doma mám. Dobře, možná nemám skvělou bundu, možná nemám super boty, ale něco přece jenom mám, homelesák taky nejsem 😀 Trochu si nadávám za nákup poměrně tlustých a dost drahých termoponožek, které mohly být o dost levnější, kdybych nebyla líná zajet znovu do Palladia. Ale už je nevrátím, už jsem je rozdělala, a kdoví, třeba za ně budu ještě ráda.
Od kamaráda jsem dostala kontakt na jeho kamarádku, která se v oblasti, kam poletím, vyskytovala několik let. Nechtěla jsem ji zneužívat moc, ostatně zase tolik dotazů mě nenapadá – jsem už tak zkušená nebo je mi to všechno už tak jedno? 😀 – ale i tak mě zaplavila spoustou informací, které se ostatně budou hodit, ne že ne. A uklidnilo mě to a to je hlavní. Začínám věřit tomu, že to zvládnu, a jak tak poslouchám lidi, co mi destinaci závidí, snažím se přimět se k tomu, abych si pomyslně neťukala na čelo, ale abych si namísto toho uvědomovala, že možná vážně je co mi závidět.
Když to je to pozlátko cest do daleka a o zdánlivě „divokých“ destinací, které já už nevnímám, vidím za něj. Už jsem cestovala do tolika míst, která ve výsledku až tak fantastická nebyla, že to beru celkově tak nějak s klidem. A hlavně nemám ve zvyku se těšit, takže na dotazy toho stylu běžně odpovídám krčením rameny. Nevím, věru. Těším se, až budu zpátky, to vám můžu říct. Další odškrtnutá položka, která vlastně možná ani nikdy na seznamu nebyla, ale to je v pořádku. Pořád tak nějak věřím tomu, že se to jednou bude hodit. A že si tak celkově průběžně plním ten jediný velký sen, co mě provázel snad odjakživa – abych měla na co vzpomínat a o čem mluvit.
Postupem let si člověk tím cestováním čím dál tím víc ujasňuje spoustu věcí. Třeba:
- že to jde.
- že jsou lidi, co to dělají celý život.
- a že jsou různé způsoby, jak ho prožít podle mého gusta, i když se vymykám běžným parametrům.
Donedávna jsem si myslela, ostatně mi to bylo a stále je vnucováno, že mě to „rajzování“ jednou musí přejít a začnu toužit po usazení. Což o to, po vlastním bydle toužím velice a čím dál tím víc. Ale s usazením to nemá podle mě nic společného. Mám jen samozřejmě logicky pokrk toho, být uzurpována a omezována, a čím dál tím víc toužím po tom, abych si mohla chodit nakupovat věcičky a serepetičky do svého krásného vlastního hnízdečka.
Jenže když myslím na to hnízdečko, nevidím žádný dům v Čechách, byt v Praze, apartmán v Londýně. Vidím různé verze tiny housů, eko hobitích nor a podobných úžasností a pokaždé je vidím někde jinde. Proto se mi líbí myšlenka domku putovního, na kolech, a nebo holt stěhování po různých místech, protože svět za tebou nepřijde, ty musíš za ním.
A další zajímavost – systém nás vždycky usměrňoval, že nemůžeš mít všechno. Nemůžeš bydlet u moře a zároveň bydlet v horách, nemůžeš mít domek v lese a zároveň prochodit poušť.
Nojo, jenže život, i když se snažím žít přítomností, neprobíhá na druhou stranu pouze „teď“. Pokud je vám nějak jako mně, tak vás čeká přinejmenším dalších čtyřicet let života. To znamená, že můžu klidně po pěti i víc letech žít na x různých mých vysněných destinacích a po podobných intervalech se mohu věnovat i x různým kariérám. Můžu být klidně pět let cestovatel, další pět šít zakázkové polštáře nebo dělat návrhy kuchyní. Můžu pěstovat byliny a vyrábět domácí kosmetiku, a dalších několik let se věnovat navrhování webovek. Spousta různých věcí se dá dělat pohromadě, ale taky je v klidu můžu dělat zvlášť, jednu po druhé, vždyť proč ne?
Jen s tím postupem času člověk samozřejmě trochu začne přemýšlet, jak správně nakládat s penězma, aby mu nakonec po tom všem „rajzováním“ zbylo něco na důchod, a kam, jestli a v jaké podobě vmáčknout rodinu. To jsou tak jediné směry, v nichž cítím, že se možná trochu „usazuju“, ale přestat cestovat? Nikdy. Dokud nebudu muset.
Taky mi říkali, že nemůžu mít všechno. Nebo že na vlastní dům si vydělá jen pár bohatých, já na to ale nikdy mít nebudu. Jenomže já tomu nevěřím. A nejen že mám (nebo postupně získávám) všechno, co jsem kdy chtěla, ale dokonce už skoro mám i ten vlastní dům. A to s výplatou tak malou, že mi nechtěli dát ani tu nejmenší hypotéku. Však je to taky malý dům. Domeček… A k tomu dělám, co mě baví – edituju skvělé knihy, patlám omítky z hlíny, vodím lidi na bylinkové výpravy a kvasím si pampeliškové víno. Tak držím všechny palce. Jde všechno, čemu uvěříš, že půjde.
🙂 Tohle zní přesně tak, jak to myslím. S tím domem to právěže taky udělá hrozně moc, když netoužíš po něčem „normálně“ velkém, ale stačí ti mrňous. Omítky z hlíny? To si na tebe musím vzpomenout, jestli budeme dělat tu noru někdy 😀 Bylinková výprava zní taky fantasticky. Jsem sama zvědavá, jestli budu mít kuráž si všechno splnit. Nebo to štěstí.
Tahle myšlenka se mi líbí. Máš pravdu – svět se fakt snaží nasměrovat tě jedním směrem. Ty ještě nevíš, co budeš studovat? Čím se budeš živit? Měla bys mít budoucnost naplánovanou. Jenomže plánovat se musí taky trošku podle nálady.
Vždycky, když čtu nějaký tvůj článek (zvlášť takový, jako je tenhle), říkám si, jak skvělé by bylo odjet a na chvíli cestovat a tak. Díky za ten vzletný pocit. 🙂
Skvělé to je, a slýchám čím dál častěji od lidí v mém věku, kteří necestovali, že toho aspoň trochu litují. Někteří se to snaží dohnat teď, pokud ještě nemají závazky. Jakmile budeš mít tu možnost, doporučuju 😉 Alespoň na pár měsíců, ten zážitek za to stojí a i do budoucna se ti bude hodit. Je x způsobů, jak to udělat – au-pair, za prací, pokud studuješ, tak přes nějaký školní program, Erasmus, s agenturou, cokoli. Když jsi starší, tak už to zas taková sranda není – ve smyslu, že není jednoduché se někde dostat. Jako student máš možností bezpočet a ještě jsou třeba i dotované.
Já myslím, že život se dá žít zpoustou způsobů a člověk by měl vždycky zkoušet, poznávat, zjišťovat, co ještě může dělat… neohlížet se na to, co po tobě chce tvé okolí nebo co se od tebe čeká. Jsou lidi, kteří si takový luxus dovolit nemůžou, mají třeba povinnosti k nemocným příbuzným a podobně, ale o to víc si myslím, že pokud žádné takové závazky nemáš, tak máš de facto závazek sama k sobě to aspoň zkusit. Domů se můžeš vrátit vždycky 🙂
No, moje cestování asi začne tím, že pravděpodobně pojedu ve třeťáku na rok do USA (příští rok jede sestra a pokud vše dopadne dobře, budu vyslána i já). Ale chtěla bych před nebo v průběhu vysoký zkusit různý práce, hlavně se třeba podívat tam, kam se jinak asi nedostanu na nějakou dovolenou (třeba do Austrálie), ale zkusit pracovat třeba v Německu, Itálii nebo někde na severu.
Díky za tuhle motivaci. 😀 🙂
Budu se těšit na tvoje zprávy ze světa 🙂