Unavená

Už se fakt strašně těším domů. Ne že by mě to tu už tak moc štvalo, ale mám toho v posledních týdnech nad hlavu a cítím, jak mi to už zase doléhá na zdraví. Stažený žaludek, nadměrné pocení, permanentní pocit nestíhání a neschopnosti se na chvilku uvolnit, jelikož za hodinu nebo za dvě už zase někam musíme letět. Neustále něco zařizujeme, čím dál tím víc věcí se komplikuje a nevychází podle představ a já jsem čím dál tím unavenější. Na všechny strany rozesílám uklidňující hlášku, že „počkejte za týden“, to se situace uklidní a zase budu schopna se věnovat věcem, jimž se potřebuju nebo chci věnovat, dohánět resty a víc být na příjmu. A nemůžu se dočkat, až se všechno zase zpomalí, i když vím, že za pár týdnů mi z toho nejspíš zase začne hrabat.

Jenže furt lepší hrabání z trochy rutiny než hekticky spřádané plány na poslední chvíli, závisení na padesáti jiných lidech, neustálá nejistota, nulový čas na cokoli – nemůžu se ani pustit do dalších článků o Dorsetu, když vím, že na to nemám dost času v kuse – nehotová fotokniha, balit ještě nemůžu a nevím, kolik toho bude, což mě děsně znervózňuje, auto nemáme (zrovna když jsme naplánovali poslední víkend s přespáním na dorsetské pláži, zjistili jsme, že propadla technická a na obnovení jedeme až v úterý), nemáme se jak dostat na poslední Cyův koncert, zítra budeme muset záviset na Ashleigh, aby nás odvezla na poslední koncert pana M. a zase nás pak vzala domů, až se jí bude chtít, včera jsme museli strávit celý den v autě, aby si pan M. mohl vyzvednout iPhona až z Bristolu (!), z nějž jsme pak ani nic neviděli, protože jsme to prostě neměli čas líp zorganizovat, nemám ani čas pořádně uklízet nebo se vykoupat (ani nepamatuju, kdy jsem si dala pořádnou pěnovou koupel), nevychází mi meditování (chtěla jsem si zameditovat na pláži při pohledu na vlny, jenže se brutálně rychle setmělo a nebyla vidět už ani ta pláž, natožpak ty vlny), teď se do toho snažíme spotřebovat všechny zásoby jídla a jak ho máme kolem sebe tolik, ani nemám hlad 😀 A nemám čas se pořádně mazlit s kočkama ani si uvědomovat, že mám před sebou svůj poslední týden s nimi a pak už je – knedlík v krku – bude mít v rukách bůhvíkdo, kdo se o ně bude starat bůhvíjak, a bůhvíkdy vůbec nastoupí.

Před pár dny jsem si po Skypu povídala s párečkem, co by to tu po nás měl převzít. Nevypadalo to zle, ale mám obavy o jejich angličtinu a jak se budou s Ashleigh domlouvat. Bojím se, že to na ní krachne. A i když by mi to mohlo být srdečně jedno, kvůli těm kočkám a Daisy mi to jedno vůbec není a chce se mi z toho až brečet, jak prostě nevím. A Ashleigh mi to nijak neusnadňuje – v poslední době neustále zapomíná zvířatům dát večeři a já ze sebe nemůžu setřást stres z utkvělé představy, že ta zvířata budou od našeho odjezdu už jen a jen nešťastná.

Měla bych se vzchopit. A věřit, že to dobře dopadne. Že to vždycky dobře dopadlo, o ta zvířata se nakonec vždycky někdo nějakým způsobem postará, a v podstatě je tu mají všichni rádi, i když jim nerozumí a neumí se o ně starat. Mohlo to dopadnout i hůř.

Jediné, co mě v tuhle chvíli může těšit, jsou moje přerostlé vlasy (po deseti letech zase můžu používat normální gumičku!), na které, pokud je navlním, se dá skoro i koukat 😀 A taky digitální váha, kde to pořád leze trochu směrem dolů. A představa všech věcí, které budu moct udělat, až se vrátím domů. A že budu mít konečně s čím jít na cyklostezku – brusle prostě nejsou moje parketa, ne, že by mi to nešlo, ale mám z nich hrůzu – ale zato koloběžka! Moje úžasná micro koloběžka, co otevírá dveře. Alespoň tedy v Anglii. Jak to bude v suchém, konzervím klimatu rodné Prahy, to fakt nevím. Ale už abych tam byla a mohla si trochu odpočinout – před dovolenou na Kanárech 😀