Unitáři

Maďaři, co doposud uklízeli unity, odjeli dřív, než jsme čekali, a tak jsme to po nich v pondělí konečně oficiálně převzali.

Nemůžu uvěřit, že jsme ten první týden přežili, ale je to tak, a zatím máme hodně smíšené pocity. Zjednodušeně – systém v unitách má much jako pražský orloj čumilů a na co by člověk oficiálně měl mít mnohem víc času, to musí často stihnout v čase rekordním, protože zákazníci, kteří se mají do chat kýblovat až ve tři odpoledne, často přijíždí už ráno, a my se musíme přetrhnout, aby tam mohli co nejdřív. Není to fér, nedává to smysl, a ještě si kvůli tomu nejednou vyslechneme přísery z jejich strany, protože oni tu jsou chudáčci přece už od devíti ráno. Že my musíme stihnout uklidit čtyři unity tam, kde se dají fyzicky stihnout jen tři, to je nezajímá. Aspoň že si vedení uvědomuje, jaký v nás mají poklad, chválí nás, kudy chodí (a já osobně musím hodně krotit svoje ego, aby se furt tak netetelilo nad tím, že mi supervizoři říkají Speedy), ale že by se to odrazilo na platu, to samozřejmě neodrazí. Člověk si holt musí vystačit s dobrým pocitem ze sebe sama, jak už to tak bývá. Ještě že jsem minimalista.

Rovněž s řidiči to není moc jednoduché. Do běžných chatek jezdí v celkem pravidelnou dobu, takže člověk ví, kdy je může očekávat. Do unit nejezdí vůbec, jen cca dvakrát denně se mihnou okolo Maid’s Store, což je takový náš malý sklad a centrála – jenže nikdy nevíme, kdy tam budou, a navíc tam z unit není vidět. Nevidíme je přijíždět = nemůžeme je o nic požádat. A taháme se z unit a do nich s takovým množstvím věcí, že to fakt není hezké (a myslím si, že ani z pohledu zákazníků to nemůže vypadat moc dobře), a dokonce i když jsme dělali přípravu v jedné normální chatě, řidiči nám nakašlali a nic nám nedovezli, protože si to přece můžeme dotahat sami. To, že jsme potřebovali asi pět obřích pytlů věcí, je přece jedno. Je to blízko, a tak jsme pro všechny v tomhle směru vyřešení.

A že si denně píšeme o x věcí, které potřebujeme, aby dovezli z hlavního Depa, a že je kolikrát ani nedovezou (hlavně třeba papíry, celý den je všude rozmisťuju podle zaběhlého systému a na konci dne se dozvím, že se systém už dávno změnil). Well, fuck you then. Teď už s tím nic nenadělám.

Jestli jsme měli pocit při dělání normálních chat, že je ve všem trochu chaos, teď už nám na to slova ani nestačí a nemine den, abych nenadávala, jak to či ono nedává smysl. Já vážně nevím, proč každá práce musí nakonec takhle dopadnout. Mám pocit, že dřív nebo později to ve mně uzraje, ať už jako námět na článek á la „otevřený dopis našemu milému vedení“, nebo jako skutečný dopis našemu milému vedení. Ostatně vůbec bychom tu měli mít něco jako suggestion box, jen my s panem M. bychom ho denně plnili vším možným 😀

Pak je tu otázka asociality. Vídáme se denně jen s jedním supervizorem a ostatní kolegové nám celkem chybí. Párkrát jsme se teď s nimi ale potkali a bylo to milé, jak se po nás ptali, jestli jsme ještě živí a zdraví a jestli nás to ještě nepoložilo. Abych řekla pravdu, jak musíme někdy nadlidsky nakopávat trysky, někdy jsou zase dny tak mrtvolné, že se tomu snad ani nedá říkat práce. Člověk tak má aspoň kdy nabrat pozitivní energii a naději, že ne všechno je ještě ztraceno. Třeba když máte v jeden den udělat šest incleanů (lehký úklid během pobytu zákazníků) a ve dvou unitách vám řeknou, že ho dnes nepotřebují. To je pak moc fajn 8)

Horší je potkávat se se zákazníky po šichtě. V normálních chatách lidi prakticky do styku s nimi nepřijdou, my je vídáme denně, ať už při práci nebo při přesunech mezi unitami. Musíme být neustále pozitivní a usměvaví, a to tedy i ve svém volnu, chceme-li mít vůbec šanci dostat nějaká dýška a celkově zanechat dobrý dojem, což je dost vyčerpávající. Hlavně když se s nimi potkáme v bazénu, sauně či vířivce, kam si chce jít člověk odpočinout a vypnout, a namísto toho si musí dál hrát na skvělého zaměstnance a nemůže prostě „upustit páru“ a aspoň na chvíli nekontrolovat, jak se zrovna tváří nebo jak sedí. Ani jejich celkem milé zvědavé dotazy na to, odkud jsme (seriously, ještě týden a budu objednávat z internetu tričko s nápisem „From Czech Republic“, neb nám to ušetří mrtě času) a jak tu práci zvládáme, nezmírní trapnost toho momentu, kdy jste se s někým ráno střetli jako uklízeč v uniformě a odpoledne vedle něj usedáte na lavičku v sauně, oba v plavkách, nebo ještě hůř, střídáte se nahatí ve sprše 😀 Zvlášť tam, kde se ani na nic neptají, jen se po nás divně dívají, se nemůžu zbavit pocitu, že zaměstnanci by měli mít svůj vlastní bazén, protože tohle je prostě divné.

Začátkem týdne jsme z toho všeho byli tak vyklepaní a dělali tolik chyb, že to bylo dost o nervy a ani procházka po pláži nemohla pomoct. Ona taky taková pláž dovede být dost nudnou záležitostí, když je zima. Sluníčko nesluníčko, ono i když je, tak je jako by nebylo, protože prostě pořádně nehřeje a studený vítr zkazí každý pokus o to, jít se trochu nahřát. Nakonec to stejně vždycky zalomíme radši do sauny, protože tam je to jistější.

Konec týdne byl ale lepší. Víc jsme se zaběhli, líp jsme si zorganizovali práci a náš „trolley“, tedy uklízečský vozík, během týdne jsme strávili hodně času vyklízením Maid’s Store a přerovnáváním tak, aby se v tom dalo vyznat a abychom věděli, co tam vlastně všechno máme. Vědět, co kde je, mě vždycky dokáže dostat do nálady, stejně jako vyluxování zákoutí, která nikdo neluxoval už hodně dlouho, nebo vyházení spousty a spousty kartonových krabic, starých papírů a vůbec bordelu. Musím říct, že to bylo beztak na tomhle týdnu to nejlepší, mojí debordelizační úchylce bylo učiněno zadost a fakt mi to bodlo 🙂

Takové zlepšení nálady se vždycky odrazí na člověčí chuti prorážet prokrastinačními bloky. To mě přimělo včera konečně odeslat kopii pracovní smlouvy do pojišťovny v ČR, a nás oba konečně jít prubnout nový člun, Seahawk Squirrel 2 🙂 Jezdí super, ale to množství vody, které v něm bylo po návratu, nás poněkud znepokojilo. Musíme zjistit, jestli jsme ho tam nějak nalili mi, nebo jestli tam fakt teče. To už by bylo lehce na palici, vyměňovat podruhé (nehledě na to, že nevím, jestli by nám znovu poslali nový).

Taky jsme lehce doplnili socializační deficit, neb díky různým interním záležitostem a kontaktům jedněch s druhými se i my víc vídáme s některými fajn lidmi, co tráví víc času v okolí našeho annexu. Taky jsme párkrát zajeli do Depa jen tak pro ten kontakt s lidmi po práci (a že jsme chtěli zajít do obchodu), včera jsme měli návštěvu, které jsme vnutili dokonce večeři, a druhou, s níž si pak pan M. šel porovnávat létající hračky 😀 Dá se říct, že DJI Phantom tu malinkatou lacinou napodobeninu, kterou si koupil jeden náš kolega, docela nakopává do zadnice (aby ne, za ty prachy), ale nutno uznat, že si s ním zdaleka neužijeme tolik legrace. Jak tu hračku totiž nabral vítr, při jejích pár deka začala být sranda, kolikrát skončila na stromě nebo v křoví, a taky se s ní dají dělat různé přemety a kotrmelce ve vzduchu, na něž si pan M. s Fafíkem vážně netroufne. Zase tolik peněz nemáme 😀 Včera nás pan M. taky „vetřel“ k jednomu sousedovi, který tu občas vyhrává na cajon. Zahráli jsme si tedy konečně s ním, já na djembe, pan M. na kytaru, střídali jsme se k tomu o chrastící vajíčka a bylo to docela fajn.

Jo, je to fajn, vídat se s lidmi, občas. A občas taky ne, dát si pauzu. Všeho moc škodí.

Taky se nám podařilo sehnat čtvrtou osobu na tulení šnorchlování, kde nám před pár dny jeden člověk odpadl. Zítra máme volno a co jsem tak slyšela, všichni ostatní už začínají v normálních chatách ztrácet nervy. Léto přichází, ale začíná přituhovat. Zdá se, že se nakonec v těch unitách budeme mít i přes ty mínusy dobře, ale abych řekla pravdu, stejně mi nejvíc chybí to nacházení jídla v chatách. To nás už prostě moc často nečeká, protože v unitách lidi skoro nikdy nezůstávají na dýl než čtyři dny, jsou tam jenom dva (maximálně čtyři) a tolik si toho nenakoupí, a to občasné dýško podle mě nikdy nedá dohromady tolik, aby nám to tuhle ztrátu nahradilo. No, budeme si holt muset poradit jinak.

Stejně už se ale těšíme na dovolenou!