Únor, pohovory jsou úmor

Jedno se tomu ale musí nechat. Konečně – se – to – rozjelo!

Je třeba si přiznat, že se to mohlo a asi mělo rozjet už o dost dřív (říkám asi, protože kdoví, co s námi má vesmír za záměr) a že jsme udělali pár chyb i na naší straně, že nelze úplně ze všeho vinit jen agentury, i když ty jsou teda spektakulárně na palici.

No ale teď to teda konečně jede. Chodí nám nabídky, na to, že jsme jakoby čerstvě začali, alespoň s touhle danou agenturou, jich hned bylo docela dost, takže máme relativně z čeho vybírat.

Máme za sebou tři zoom cally a jeden fyzický pohovor, který trval asi dvě hodiny a docela nás překvapil – ač je to k nevíře, my jsme vlastně doteď nikdy žádný fyzický pohovor s rodinou neměli. Poprvé jsme společnou au-paiřinu našli na Pohybech, kde bývalý pár jedné rodiny hledal pro tu rodinu pár nový, volali jsme si po Skypu. Podruhé si teď nevzpomenu, kde jsme je vzali, ale taky Skype, a potřetí jsme je dostali před agenturu a zase jenom Skype. Nikdy jsme se tam nejeli ani podívat, prostě nás chtěli, my jsme to vzali, nastěhovali se tam a bylo. Teď je to všechno mnohem komplikovanější a celý ten proces je nesmírně byrokratický a únavný a zahrnuje lidi navíc, přes které musíme komunikovat, a je to porod.

No ale díky UChu za to, že se něco děje. Aspoň už nesedíme se založenýma rukama, ale jak je tomu zvykem, teď zase nevíme, kam dřív skočit, a od rána do večera diskutujeme nabídky, které jsme zatím dostali, zvažujeme pro a proti, sepisujeme si seznamy otázek a myšlenek, čančáme se na další zoomy a přemýšlíme nad milionem a jednou věcí, mimojiné pan M. se urputně zabývá otázkou „naší“ (=jeho) dodávky, se kterou je to nechutně komplikované, ale ve zkratce momentálně bychom s ní neměli jezdit, minimálně do příštího čtvrtka, a i pak nás to bude stát peníze, a velké, které jsme už neplánovali vydávat, a tak jsme ve stresu i z tohohle. Jenže bez dodávky nejsme mobilní a dostat se na jakýkoli pohovor, který by například jinak byl cca 2 hodiny autem od nás (to se ještě dá) je najednou záležitost obrovských výdajů a spousty času navíc. To je pak člověk vynervený ještě z myšlenky, jestli to za to stojí, a peníze tečou mezi prsty jako písek a dá to práci se od toho nějak oprostit.

Vůbec náš mentální stav teď není nic moc, jeden z důvodů, proč se už nemůžeme dočkat, až bude hotovo a naleznuto. Je to dennodenní boj se splínem a stresem, my s tím už máme bohaté zkušenosti, ale to neznamená, že nás to znovu nesebere. Máme jeden druhého, máme ty svoje zkušenosti a máme kamarády a rodinu, kteří jsou nám všichni ohromnou podporou, ať už nadálku nebo občas nablízko (tedy to jen ti kamarádi). Počet telefonátů s rodiči týdně se stupňuje. Duše ví, že se potřebuje od toho chmurna ventilovat a že potřebuje pomoc s tím, aby se od toho rozptýlila a aby se dovedla držet toho, co je na našem „stavu“ pozitivní. Ano, řešíme spoustu s prominutím sraček. Ano, všechno jsme si to představovali jinak. Ano, tlačí na nás spoustu problémů ze spousty stran a tak trochu to chvílema vypadá, že nás vesmír zase jednou testuje a zkouší, co vydržíme.

Na druhou stranu netrpíme hlady, ani zimou. Máme zas na chvíli kde bydlet a naše druhá letošní štace je tak báječná, že se nám odtud vůbec nebude chtít odcházet. Peníze ještě taky nedošly, a tak člověk nesmí tolik myslet na to, kolik jich za měsíc „zbytečně“ odteče. Zdraví, no, tam je to relativní. Už přes dva měsíce se potýkám s úplně absurdním „nachlazením“ nebo whatever it is. Nelepší se to, ať dělám, co dělám. K doktorovi teď nemůžu, nejsem přihlášená. Možná by se dalo jít do nemocnice, ale já vlastně nevím, jak to tu přesně funguje, a jestli by mě tam neposlali do háje. Ještě chvilku a půjdu to zkusit, protože takhle dlouho jsem nikdy rýmu neměla, tenhle týden se mi znovu zesílila frekvence bolestí hlavy, musela jsem se trochu vrátit ke coldrexu a mám pocit, jako bych neměla absolutně žádnou imunitu. Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem naposledy nehuhňala, nesmrkala a nechrchlala. To je takový relativně malý problém a jsem vděčná za to, že jiné zdravotní problémy neřešíme, ale jako už mě to docela neba, co si budem.

Teď vlastně k těm nabídkám, co zatím máme. Je tu rodina na docela dobré lokaci, olbřímí dům s olbřímím pozemkem, kde skoro nikdy nejste sami – pracuje tam několik dalších dlouholetých zaměstnanců, kteří jsou tam prakticky denně, a my bychom tedy neměli zdaleka tak velkou zodpovědnost za všechno, jako na jiných místech. Ale taky to tam nemáte skoro nikdy pro sebe. Šéfová hrozně příjemná. Ze šéfa jsem neměla moc dobrý pocit a čím jsem starší, tím víc vím, že na tyhle pocity člověk musí dát. Bylo by to dost fyzické práce venku, ale to nám relativně prospívá, a nakonec nás na tom vlastně nejvíc zdrchalo to, když jsme se dozvěděli, že to maličké a ne moc hezké ubytování (což bychom dokázali přežít, ale rozhodně nám to nepohladilo duši) je situované přímo nad kotelnou a permanentně to tam hučí. To je hezké, že stávající pár u nich pracoval pět let, s přestávkou, po které se vrátili. Ale spí se špuntama v uších.

Pak už člověk pomine fakt, že je tam auto, co stojí prý úplně za houby, dostane vás z bodu A do bodu B, ale je prý „shit“. Pak se prostě ve dne v noci trápí představou, jak by se tam ve dne v noci trápil hučením kotlů, přičemž paradoxně byt je prý spíš studený, a krom toho okolo sebe nemá ani kousek soukromého prostoru venku, jako třeba nějaká předzahrádka, a s rodinou si koukáte do oken.

Z druhého místa nám volal pán. Byl extrémně strohý, ne moc příjemný, náš hovor trval přesně deset minut, během kterých nás zkoušel z toho, co víme nebo nevíme a nenechal nás zeptat se vůbec na nic. Ozve se, když projdeme do druhého kola. Nemyslím si, že projdeme. Ale popravdě to pro nás tak jako tak žádná výhra nebyla, agentura dobře věděla, že úplně nesplňujeme jejich požadavky, a pro člověka, který se takhle prezentuje, bych chtěla pracovat ještě míň než pro toho předchozího chlapa.

Do třetice tu máme „rodinu“, která vlastně není moc rodina. Jsou to tedy tři cca padesátníci, kteří většinu času žijí v zahraničí a do domu se sjedou tu a tam. Pak jim tedy posluhujete 7 dní v týdnu, po dobu třeba týdnu až tří, ale zase tam nejste celý den, hlavní prací by pro mě bylo jim chystat třikrát denně jídlo. To není moje silná stránka, povězme si, ale vůbec by jim nevadilo, že by mi pomáhal pan M. a já pak jemu zase venku. To by mohlo fungovat. Nějakou flexibilitu jim dokážeme dát, ano, těch pár týdnů bychom neměli ani jeden volný den, ale zase to není jako že tam musíte být od rána do večera a až odjedou, máte pohodu. Takovým nabídkám jsem se vždycky chtěla vyhnout, ale tak, jak to podali oni, to nezní až tak špatně, protože to zase není rodina, která by se vás pak snažila zabít. Současný pár tam byl dvacet let a půjde teď do důchodu. Pracovní hodiny jsou sice flexibilní, ale není jich zase tolik a je k tomu největší byt, co nám zatím kdo nabídl, byť bude prý potřebovat trochu upravit. No, ještě jsme ho neviděli, ale má i vlastní zahrádku. Tam je zatím ale hlavní nevýhoda, že nástup bude až začátkem léta. To s sebou přináší spoustu problémů a dilemat k vyřešení. A bylo by hodně nezvyklé najednou nemít na starost vůbec žádné zvíře…

Další nabídka zahrnuje čtyři děti, jedno je dospělé a jedno půjde brzy na boarding school. Mají psy a kočku. Když pominu, že je tam na nás příliš mnoho hodin a stávající finanční nabídka těm hodinám neodpovídá, začínali bychom kdesi na severu, cca pět hodin od našich nejbližších kamarádů, a cca v létě se stěhovali níž, do naší skoro ideální lokace. Zatím jsme s nimi nemluvili a nevíme, jestli budeme, ale člověk se musí hodně přemáhat, aby z takových vyhlídek měl nějaké nadšení. Nad spoustou věcí umíme přimhouřit oči, ale taky už máme zkušenosti na to, abychom dopředu viděli, jaké problémy s sebou ponesou.

Jak to tak vidím, sice mě ty zoom cally nebaví a štvou mě, ale čím víc jich máme, tím víc víme, na co se ptát, a tím líp se cítím. Najednou si ale taky uvědomujeme, že jsme teď furt zcukaní a máme pocit, jako bychom chodili do práce, ale do takové, kde nikdy dopředu nevíte, kdy vás povolají a co budete ten den dělat. Kde vás vyslýchají a probodávají, obrací ze všech stran a nutí obhajovat svá životní rozhodnutí za posledních deset let a odpovídat na otázky pomalu jako co jste tehdy měli k obědu, co jste si mysleli a podobné věci, na které se člověk už spíš snaží zapomenout, nebo se nesnaží, ale přirozeně se to samo stalo. Nutí nás to otevírat staré rány a taky si musím znovu dávat na ráno budík, protože nikdy nevím, kdy se mi ozve agentura a nechci zvedat telefon rozespalá s vyschlým krkem a ucpaným nosem.

Čas ale najednou úplně jinak utíká, a na jednu stranu je to dobrá věc, ale taky se člověk cítí zase jako ten chudák, co šlápl na pod sněhem ukrytou skluzavku, a teď se řítí ze svahu v zoufalé snaze se nepřerazit a taky si udržet nějakou důstojnost. Čas mezi pohovory se nám těžko tráví produktivně, tedy alespoň ve stylu, v jakém bychom si to představovali, a hůř se i relaxuje. Ale určitě není na škodu taková drobná facka v podobně nucené změny životního tempa, je to aspoň taková předpříprava na to, až v té práci zase budeme.

Teď zrovna si dokážu docela dobře představit, že bychom si na tu práci do toho června počkali. Bylo by třeba vyřešit pár věcí, svézt tu naši lavinu uložených věcí někam, neznámo kam, a finančně vykrvácet. Ale taky by to znamenalo, že bychom mohli zkusit housesitting, nebo jet na pár týdnů domů, protože od května už zase můžu.

Ale člověk tak nějak pořád doufá, že se toho vynoří ještě mnohem víc, a jen ať ty zoomy jsou. Jen ať je ještě pár fyzických pohovorů. Je to ordeal. Ale strašně bych si přála, aby z toho nakonec vyplula ta opravdu správná rodina s tím správným novým domovem pro nás, a pak bude přeci jedno, jak dlouho trvalo ji najít. Pak to bude všechno dávat smysl. A peníze zase budou.

Tak uvidíme.