Utíkání času

Nastalo další období bláznivého utíkání času. Nevěřila bych, že už je to tak dlouho od minulého článku, měli jsme ale zkrátka pořád co dělat, nebo bylo příšerné počasí a já strávila tu trochu volného víkendu v mizerné náladě a migréně.

O minulém víkendu jsme si ověřili, že jsme opravdu přišli do trochu jiného světa, než na jaký jsme byli zvyklí. Pan šéf nám totiž koupil členské karty do Historic Royal Family – členství nám umožňuje bezplatně a neomezeně po dobu jednoho roku navštěvovat několik královských paláců, včetně Toweru, Kew Palace nebo Hampton Court Palace, kde jsme doteď nikdy nebyli a hned v sobotu jsme si dali premiéru.

Na to prostě vážně nejsme zvyklí. U předchozích rodin se na nás obvykle významně šetřilo, a dostali-li jsme nějaký zajímavý zážitek například k narozeninám (pouze u první rodiny), bylo to často celkem bez ohledu na to, co máme rádi.

Oproti tomu naše nová rodina se poměrně dost zajímá o to, co nás baví, a přestože v tomhle jistou roli samozřejmě taky hrály praktické/zištné důvody, byli jsme ochromeni a nevěděli pomalu jak reagovat, což je trochu smutné 😀

V Hampton’s jsme nemohli strávit moc času a taky bylo ještě moc brzo v roce, i tak bylo ale jasné, že tam je co obdivovat a že až zahrady víc rozkvetou, bude tam opravdu pěkně. Co se ale mě týče, víc se těším na Kew, protože do tamějších zahrad se chystám už dost dlouho a letos je musím konečně navštívit!

Jinak to teď na výlety moc není. Víkendy spíš věnujeme hledáním nových farmářských trhů (zatím jsme měli spíš smůlu) a vůbec nového města, kam bychom mohli pravidelně jezdit, namísto Guildfordu, který už máme trochu okoukaný.

Tenhle víkend jsme například vyzkoušeli Camberley, které má rozhodně co nabídnout, ale trh byl kvůli počasí zrušený. V plánu dál máme například Woking, Farnham nebo Shere, kam to ostatně nemáme vůbec daleko. Chybí nám Brighton a máme navštěvovat naši předchozí rodinku a hlavně pejsky!

Ale to všechno vyžaduje stálejší počasí, hlavně se zbavit toho zatroleného vichru z hor, co nám klátí túje a kvůli němuž se nám z trámů pod stropem permanentně sype na podlahu bordel.

Říkám si, že mít krb, bylo by mi to počasí ukradené, o kočce nemluvě. I bez krbu a kočky se to ale dá, hlavní je dokázat si v tom chaosu a dešti pořád ještě najít chvilku na sebe, aby se člověk dal po tom týdnu dohromady a měl vůbec energii na ten další. Zatím mi to jde, ale v posledních týdnech mám pocit, že jen tak tak. Ty neustálé změny počasí mě vyčerpávají víc, než by měly, nejsem sice nemocná, ale občas se tak cítím. Nevyspale, nenabitě, neodpočatě.

Paradoxně mi ale připadá, že mě občas docela nabíjí kontakt s dětmi. Je to celkem k neuvěření. Ne že by mě občas (hlavně při večerech) nevysilovali, ale mám ty naše caparty poměrně ráda a neustále cítím vděčnost za to, jací jsou a jak snadno se s nimi jedná. V porovnání s mými dosavadními zkušenostmi nebe a dudy a vždycky když udělají něco milého, na co nejsem zvyklá, udělá mi to podobnou radost jako když se přijde pomazlit zvíře. Ať už je to věkem nebo výchovou, jsou zkrátka skoro zlatí, a jak jsme zatím vždycky v každé práci vydrželi hlavně kvůli zvířátkům, která jsme milovali, kdo ví – možná mě tu tentokrát budou držet ti dva mrňousové. Rozhodně už teď vím, že budu mít spoustu krásných momentů na vzpomínání, a to je taky co říct.

Jinak ne že by tu byla nouze o zvířenu. K pravidelným návštěvníkům se teď poměrně často přidávají srnky, a koukat se z okna na odpočívající laň na trávníku, to bych mohla dělat klidně půl dne. A volavku v Čechách taky zrovna denně na zahradě nevidíte.

Držím nám palce, ať se brzy vyčasí. Je tu tolik co dělat, co navštěvovat, co objevovat. Příští měsíc nám na chvíli odjede rodina, ale zatím nevím, jestli se těšit nebo bát, protože to bude přesně před Velikonocemi a čeká nás připravování velké párty – k čemuž zatím nemáme žádné informace, krom toho, že tu bude velká banda děcek a bude se pořádat hledání velikonočních vajíček. No potěš. Tak snad všechno klapne a my jako pořadatelé nezklameme 🙂 Člověk se pořád něco učí.