Útržky ze života na Aljašce

Neděle ráno. Po zasněžených horách se nádherně rozlévá sluníčko. Je to jako bílá pohádka, jako sladká sněhová poleva na cupcaku. Pan M. servíruje palačinky a oba je následně jíme s čumáky zabořenými do facebooku 😀 Romantika.

Se zdejším internetem je to ale tak zlé, že když to zrovna jede normálně, máme oba svátek a nic nás od toho neodtrhne. Okamžitě číst, rozklikávat, načítat videa, na která jsme se celý týden nemohli dívat, nakupovat online, psát do blogu atd. atd..

Středa. Večer byla taková vichřice, že nám to sfouklo plamen u kotle a plyn vesele unikal dál. Přišli jsme na to až po sprchování, kdy se nám oběma podivně motala hlava a pálily nás oči. Teprve po zastavení vody jsme ten plyn totiž začali cítit. Honem se tedy volalo příbuzným, kotel jsme vypnuli a druhý den se na něj přijel podívat strejda a znovu ho spustil. Vzhledem k tomu, že trubka odvodu, kterou to fouklo, je zahnutá, muselo to hvízdnout přesně do ní a ohromnou silou. Náhodička. Nemůžu dostat z hlavy myšlenku, co by bylo, kdybychom se nesprchovali a šli rovnou spát. Taky jsme se už nemuseli probudit.

Víkend. Příšerné počasí, furt sněží a fučí vítr. Pořád mě pobolívá v krku. Takže domácí zevlení, vaření a Červený Trpaslík.

Neděle. Změna času. Nějak jsem to ani nezaznamenala.

Pan M. se opět vyznamenal a upekl kuře se zelíčkem a knedlíčkem. Zelí jsme dostali od tety, tak bylo jasné, že časem bude převedeno do této podoby, knedlíky tu byly v krabici s názvem „Bohmische knodel“, tak jsme si řekli, že to pro tu prdel zkusíme, i když instantní potraviny normálně nemusíme, no a kuře se tedy koupilo, jednou za uherák že si dáme.

Což o to, na chuť to bylo vynikající, ale z toho kuřete mi bylo psychicky nějak divně, obzvlášť poté, co jsem musela obírat jeho kostru a v rukách se mi zmítala hadovitě se mrskající páteř. V tu chvíli jsem si víc než kdy jindy uvědomovala pokrytectví svého mozku a sílu zvyku. Po všem, co jsem četla a viděla jsem stejně většinu času schopná přivírat oči, neboť kuřecí prsa či stehna člověk prostě vnímá jako maso, a to je výraz po jídlo. Nevnímáte to jako tepelně zpracovaný kus někdy živého tvora, kterého někdo zamordoval jen abyste ho mohli rozžvýkat a polknout. Neuvědomujete si tu nechutnost, divnost, tu cenu. Ale když se vám to celé dostane do ruky v původním tvaru, nejlíp ještě zaživa, to je ten moment, kdy si začnete připadat jako kanibalové a nevidíte vlastně moc rozdíl mezi tím, jíst pečené kuřecí stehno, nebo si opéct nohu svého kamaráda.

To kuře jsme pak jedli ještě několik dní a mně se to čím dál tím víc protivilo. Jednou za čas, dejme tomu. Ale už si neumím představit, že bych měla jíst maso a masné výrobky každý den, prostě mi z toho je těžko a divně. Jinými slovy, hrozně se v tomhle směru těším domů na Quorn a sojové kostky, tady jsou možnosti veganských náhražek takové, že spíš nejsou.

Beztak je toho na mě škoda, když si to neumím vychutnat, žejo 🙂 Tím líp.

Odpoledne jsem vytuhla na gauči a pan M. mezitím postavil venku sněhuláka. Já bych chtěla mít tolik energie. I když – to bych pak nemohla vychrňovat na tom našem božím měkoučkém gauči…

Pondělí. Tu změnu času jsem nakonec znamenala až dneska. Jako by nám tu hodinu vzali z dneška a ne ze včerejška, jsem nějak mimo a divně unavená. Minulý týden uběhl jako nic, že bych to měla splatit tenhle?

A mimochodem, letní čas? Seriously? To vám nikdo nezbaští:

Po příchodu domů jsem neodolala, sněhulák byl takový polovičatý a sněhu do půli lýtek, tak musel dostat nějakou tvář. Odteď je to Jack Frost a hlídá nám schody. Škoda, že ten nos působí na té fotce jako prasečí rypák 😀 Nechápu proč, byl normálně kulatý.

Úterý. Potkala jsem se zajímavým způsobem s novým člověkem. Tak nějak jsme oba celý den couchsurfovali u známé doma, zatímco ona byla v práci 😀 Zprvu to bylo divné, nějak jsem nepočítala, že tam bude druhá osoba, ale jak jsme se dali do řeči, zjistili jsme, že máme spoustu témat k hovoru – cestování je nesmírně vděčný základ pro konverzaci – a už to jelo. Znovu mě zamrzelo, že až budu doma, nemám šanci couchsurfing sama nabízet. Představa, že bych našim někoho cizího pustila do domu, i kdybych tam nakrásně byla celou dobu taky, je prostě absurdní a nevysvětlíš jim, že to tak dělá spousta lidí a že to je normální.

Středa. Poprvé jsem byla sama trochu mezi lidmi, v místní tělocvičně. Nic zajímavého. Jen pár mamin s dětmi a nikdo se se mnou moc nebavil. Což mi ani nevadilo, ale jsem o to radši za seznámení se z D. z předešlého dne, je zářnou výjimkou mezi lokálními lidmi, kteří jsou prostě ve většině případů divní a ne moc přátelští. Dá-li o víkendu počasí, nabídl se trochu nás tu provést a ukázat nám pár dalších zajímavých míst.

Pátek. Do mého oblíbeného espressovače kdosi zapomněl nalít vodu a pak ho postavil na sporák, čímž se v něm dokonale roztavila izolační guma (ani jsem nevěděla, že tam nějaká je). Sice jakžtakž funguje, ale moje ranní kafe z něj chutnalo totálně po spálené gumě. Znovu jsem ho vymyla, nezbývá než doufat, že to postačí a příští pokus bude lepší. Přijít o kávovar, to fakt nepotřebuju!

Nicméně říkám si, že až budu doma, tak si ho asi koupím taky. Je to fakt geniálně jednoduché a rychlé na přípravu a hlavně žádné filtry ani kapsle. Já toho našeho „tučňáka“ doma sice miluju, ale do nějaké ekologie to má daleko.

Hned po příjezdu jsme byli upozorněni, ať nic nestahujeme – jeden člověk si tu prý chtěl stáhnout film, trvalo to šílenou dobu a pak mu přišel ještě šílenější účet. Dneska jsem to už ale nevydržela a načetla jsem si aspoň dva díly The 100 😀 K čertu, už měsíc jsem neviděla žádný ze svých oblíbených seriálů a Červený Trpaslík mě v tomto směru nějak neuspokojuje – to jsem viděla už stokrát! Teď se ovšem modlím, aby z toho nebyla mela 😀

Sobota. Jako by nestačila ta záhada, jak ten kocour proboha přišel na to, že nás tu najde, ještě k tomu za námi chodí vždycky jen o víkendu. Může mi někdo vysvětlit, jak to zvíře může vědět, co je zrovna za den? Je to už potřetí, to přece nemůže být náhoda 😀

Taky nám kolem poledne nad chatou běhala liška, možná i dvě. Ale to je z místní zvířeny (kromě orlů) asi tak všechno, co se tu dá kolem chaty vidět. Všechno to s tou všudypřítomnou chcíplou slámou utváří dojem mrtvé neúrodné země, takže když se mě tuhle D. ptal, co by mi tady chybělo ke spokojenosti, kupodivu mi jako první nepřišel na mysl rychlý internet, ale zelená vegetace 😀 Ale co já vím, v létě by to tu mělo být lepší. Stejně bych tu ale žít nechtěla.

Dutch Harbor má jistě svoje kouzlo, svým způsobem je to unikátní místo, které jsem ráda, že zažívám, ale opět se tu učím něco o lidech, a to věci, které bych radši ani nevěděla. Lokální populaci tvoří z velké části naprosto neuvěřitelní burani, co se týče chování. Zase tolik lidí jsme nepotkali, ale co jsme slyšeli a z toho, co víme sami, se zdá, že hlavně rybáři, ale nejen oni, tu mnohdy trpí představou, že jen proto, že tvrdě pracují, mají právo se chovat, jak chtějí, a všichni ostatní jsou póvl. Mně je taková arogance jednoduše odporná a pokud ji doprovází vození se po druhých (o nichž přitom vůbec nic nevědí a je to tedy úplně scestné) a neustálé projevy naprosté nevychovanosti, pak si o takových lidech nemůžu myslet nic dobrého a nic mě neláká k tomu, abych se mezi nimi dlouho zdržovala. Malá komunita je jedna věc, ale pokud se lidi v ní neumí jeden k druhému slušně chovat a to, že se do někoho budou navážet a povyšovat se, je pro ně běžná všednodenní zábava, tak ať se na mě nezlobí, to jsou prostě hovada a je mi jedno, čím se živí, to je jejich problém, ne můj.

Však jsme si s panem M. užili taky těžké práce. A nemáme pocit, že by nás to nějak vyvyšovalo nad druhými. Osobně si připadám touto zkušeností svým způsobem „povýšená“, ale spíš v doslovném významu a pouze oproti mně samé z dřívějších let. Myslím, že taková zkušenost povyšuje duši, ale vůči sobě samé, pozvedává ji, rozšiřuje obzory, prosvětluje doposud šedé oblasti nevědomosti. Hodně vás to naučí a hodně toho pochopíte. Ale určitě nikomu nedává právo hrát si na všeználka a boha a „vy jste všichni k ničemu, protože JÁ mám náročnější práci“. Tak si to zkus na chvíli s někým vyměnit a uvidíš. A vůbec nejvíc mě iritují Američané, kteří se smějí něčí špatné výslovnosti. Moc ráda bych viděla je, jak by jim šla čeština.

Každopádně to jsou věci, které se mně osobně moc nestávají, já mám naštěstí hubu prořízlou i v angličtině, takže na mě si jen tak někdo nepřijde 🙂 Co má ale dělat někdo, kdo ten jazyk nezvládá dost pohotově na to, aby se ubránil blbým kecům?

A proto vám, milé děti, dobře radím – učte se angličtinu sledováním seriálů a filmů v původním znění. Nejen že je to zábava, hlavně se ale naučíte slangu a přízvuku jako odnikud jinud a pochytáte bezděčně takových slov a frází, že se jednoho dne budete sami sobě děsně divit a taky tím někoho docela jistě zaskočíte. Já to slýchám furt, že mám neuvěřitelnou slovní zásobu, a jestli si někdo myslí, že mě to naučila škola nebo co, bullshit! Jen hodina a hodiny seriálů 😀 Sledujte věci v originále a vůbec nejlíp s anglickými titulky, neb tím se vám do hlavy zaryje každé slovo třikrát snáz a ještě budete vědět, jak se píše. To je výukový materiál jedna báseň, a to se vyplatí 😉