Už zase nemocná a tak trochu na válečné stezce

Ahh, sobota. Už zase. Nějak nechápu, kam ten čas furt letí O.o

Jsme za půlkou ledna, druhý letošní týden na Thakehamu je za námi a věci se mají asi tak nějak pořád stejně. Nějakým zázrakem se nám sice povedlo mít míň práce, ale od nachlazení jako kráva mě to stejně neuchránilo, takže přemýšlím, že půjdu zbytek soboty zaspat do teplé postele, aby si tělo pořádně odpočinulo.

Snad jen duševně mám teď větší klid, ale to zase „kompenzují“ věčné domluvy s někým, připomínky od Ashleigh i od Nigela, co máme jak dělat, nebo spíš co nemáme dělat a co musíme kontrolovat. Zatím se mi daří většinu věcí ignorovat a příliš se jimi nezatěžovat, ale zima tu je holt problém, dům se rozpadá, po oknech a parapetech crčí při dešti voda (a že teď je mokro nebo vyloženě deštivo furt), Squizzie trápí ledviny a pořád řve o jídlo (její dietní jí pak samozřejmě nechutná, takže teď mám defacto na fulltime na krku péči o čtyřnohé uřvané mimino), Daisy je po operaci, vyřezávali jí ze zátylku bouli – rozbor ještě nemáme, tak se nebudeme unáhlovat – a dvakrát denně jí krmíme antibiotiky kvůli infekci. Hlavní info ale je, že ji máme pořád na krku, o což jsme se neprosili a co mi přijde od Ashleigh značně sprosté. Obvykle ji mívá u sebe v Hovu a nikdo nám neřekl, že se s ní budeme patlat odteď pořád. A taky nikdo neřeší nákup krmení pro tu všechnu zvěřinu, takže se i o tohle musíme zničehonic starat sami, aniž by se nás někdo ptal na náš názor, a nemám pocit, že by tu extra práci někdo dostatečně oceňoval.

A aby toho nebylo málo, od Vánoc nám ještě nezaplatila, takže nám už zase dluží za dva týdny.

Pozitivem je, že se nám oběma daří si nakrádat zpátky extra odpracované hodiny, když to jde, takže neděláme časově víc, než bychom měli. Bohužel už to holt dávno není tak, že bychom měli práci od osmi do jedné a mimo to naprosté volno. Prostě jsme tu furt, takže jsme pořád na telefonu, kdykoli nás může o něco požádat, i třeba jen abychom někoho vpustili do domu a pak po něm zamkli, nebo abychom si dojeli na pumpu pro kočičí žrádlo, když nám dochází. A taky nám hýbe hodinami, přehazuje nám je z dopoledne na odpoledne, jak se jí to hodí, a stejně tak nás volá do Hovu, jak se jí to zlíbí (i když zatím alespoň jen jednou týdně), ale na druhou stranu, to jsme taky udělali, třeba se středou, kdy jsme potřebovali volné dopoledne pro jinou práci. Nijak se necukala, a tak mi nevadí to občas pomixovat. Ale přesto mě unavuje množství věcí, na které při své stávající pozici musím pořád myslet, množství úkolů, jimiž mě ze všech stran zásobují Ashleigh, Nigel, zvířata i ten dům sám, a samozřejmě to nachlazení a Ashleighiny přetrvávající problémy s placením.

Navíc člověk musí řešit dilemata jako „je to hodně blbé, napsat si do výpisu práce benzín za každou prkotinu, k níž nás přinutí?“. Na jednu stranu rozhodně není, proboha vždyť je to náš benzín a náš volný čas, ale kdykoli tam píšu nějakou malou položku, říkám si, jak je náš vztah mizerný, když pro ni nejsme schopni dělat takové malé věcičky prostě jen tak proto, že ji máme rádi. Problém je holt v tom, že ani moc nemáme, už ne, přitom, jak se k nám často chová, jak nás ignoruje a omezuje v prosté existenci v jejím domě, a při faktu, že nám není schopná ani spořádaně platit a že například peníze za extra hodiny pana M. z loňského léta z ní taháme ještě teď v lednu. Připadám si pak už jako naprostý idiot a chudák, tahám z ní těch cca třicet liber celou tu dobu, připomínám jí to cca každé dva týdny a ona, místo aby se cítila špatně proto, že to ona ztratila papír, kde byly ty hodiny sepsané, se na mě pokaždé dívá jako že co to po ní proboha chci. Je mi to všechno vážně nepříjemné.

Co mě udržuje při zdravém rozumu, je třeba právě to volno a malé kousíčky odvet, co provádím, když je šance. Kdykoli tu není, kdykoli tu jde, na takový svůj vnitřní protest to tu používám, co nejvíc to jde. Používám její příbory, protože je to mnohem pohodlnější – jsou blíž – nebo myju naše nádobí jejím jarem, nechávám zvednuté víko od kamen, aby bylo v místnosti víc tepla (na její kecy o tom, že to nemáme dělat, protože si nemůže dovolit platit tolik peněz, upřímně seru, protože při jejím neskonale zhýčkaném a rozhazovačném způsobu života nemá nejmenší právo po mně chtít, abych šetřila na topení ve studeném domě, kde mě přinutila žít), lehnu si na její obří postel, když ji stelu, vysmrkám se do papírového kapesníku z jejího zásobníku nebo se napajcuju Sienniným deodorantem, když se zapotím při úklidu jejího pokoje. Jsou to takové drobnosti, známé většině lidí, kteří měli to štěstí pracovat jako au-pair. Nejsou to významné věci nebo vyloženě krádeže, ale jsou to takové věcičky, co vám napraví nervy a pomohou vám cítit se víc jako u známých doma a míň jako sluha. Otevřít okno, abych vyvětrala, i když se musí šetřit topením (to by se zbláznila), otřít zrcadlo od šmouh něčím froté ručníkem, když není po ruce hadr, udělat si banánový koktejl jejich ručním mixérem, zahrát si tu na piáno (i když to se smí, ale samozřejmě v jejich přítomnosti by to rušilo jejich všudypřítomné a věčně puštěné televize), ukázat dveřím od její ložnice fakáče a pořádně zmlátit její polštář, no snad máte představu, prostě si ulevit. A kdykoli to jde, pořádně se obléct a jít se projít do zahrady, abych si uvědomila, že i ta patří k práci, že ji mám právo používat a procházet se po ní a že nejsem nucena být zamčená mezi stěnami.

Zrovna tuhle jsme si byli zaházet s novým frisbeečkem. Nešlo nám to, tak jsme to svedli na vítr a šli zase dovnitř. Ale aspoň ta chvilka běhání po venku, na čerstvém vzduchu (ten je tu opravdu luxusní) mi pomáhá se vydýchávat všechny její výmysly a krávoviny, jimiž nás skoro neustále bombarduje. A taky mě na tom baví to focení.

A baví mě taky blogovat a číst ostatní blogery. Připadám si jako nedílná součást báječného virtuálního světa, fungující a pulsující komunity, které se nějak podařilo vymanit se z limitů Blog.cz a už dávno je přesahuje. Valná část lidí, které sleduju, už tam dávno není a vůbec to nevadí. Díky Bloglovinu je neuvěřitelně snadné je sledovat a nechat je sledovat na oplátku mně. Počet followerů mi sice spadl a musím je znovu nabírat, ale těch několik, co se mě rozhodlo následovat na novou adresu, jsou poctiví komentátoři, co mě nenechávají ve štychu a s pocitem, že to tu nikdo nečte a že to nestálo za to. Rozhodně stálo.

Líbí se mi, že mám čas tu nad tím přemýšlet, všechno to číst a všechno, co zaujme, komentovat. Líbí se mi inspirovat se jinde a přemítat, co tu vylepšit. Moje hlavní IT podpora teď bohužel válčí s osobním problémem – ztratila se mu kočka – takže ho nechci otravovat s řešením problému řádného zobrazování blogu na iPadech, ale prozatím alespoň řeším po mailech problém porouchaných affiliate linků k Puttytribe a vůbec k tvorbě Emilie Wapnick. Ráda bych je tu vyvěsila, jí pro reklamu, proto, aby se vědělo, že jsem něčeho takového členem, i pro případné možné výhody a odměny, co by to přineslo, ale posledně s nimi byl nějaký problém, tak je nechci vyvěšovat, než bude vyřešený.

Líbí se mi, když je furt na co se těšit a kam směřovat. S tímhle blogem se dá pořád dělat spousta věcí, psavá se teď objevuje dost často na to, aby se tu něco dělo, plánuju další články k meditaci, když o ně bude zájem, a dokonce jsem se včera pokusila znovu rozjet jeden ze svých oblíbených meditačních rituálů, zpívání mantra japy. Bohužel mi to překazila má vlastní představivost. Stručně řečeno jsem se v tom pokoji večer sama tak bála, že prostě nešlo mít zavřené oči a uklidnit se 😀 Ale pokus furt lepší než nic.

A taky pan M. nám koupil reprák s bluetooth, takže konečně můžeme poslouchat kvalitně hudbu z notesů nebo z iphonu a hlavně teda můžeme konečně poslouchat něco z vlastního výběru v autě, po devíti měsících pošahaného a náladového rádia – CD přehrávání tam prostě nikdy nefungovalo a usb port to nemá, takže to bylo docela utrpení. No ale včera? Včera jsme si to už pařili. Royksopp a Metallica 8)

A taky jsme konečně pekli brambory po anglicku – velká brambora, nakrojená na několika místech jakoby na plátky a napěchovaná slaninou, sýrem, česnekem, bylinkami, prostě čímkoli dobrým, a to celé pořádně upečené v kamnech. No, to „pořádně“ nám zatím trochu hapruje, ještě jsme nevychytali dobu pečení, ale to přijde. A vlastně si nejsem jistá, jestli je to recept anglický, vzhledem k místním kuchařským zvyklostem a dovednostem (buhahahaha! ehm), ale to je jedno, když se to povede pořádně upéct, je to bašta.

No prostě, druhý týden to ještě jde. Život má svoje plusy i svoje mínusy, ale většina věcí teď vychází dobře a UCho ke mně bylo v těch dvou týdnech nebývale milosrdné. Možná proto, že jsem si to přála?