Vděčnosti

Domov. Domovů může mít člověk několik, ale tam, kde je rodina, tam je to speciální.

Do poslední minuty jsem nevěřila, že se nám podaří vážně na tu dovolenou do Čech odletět. Letošek dává zabrat většině lidí. My jsme hlavně přepracovaní a mentálně unavení, a tak jsem tu přestávku doma potřebovala prostě jako něco, k čemu se můžu upínat, světlý bod uprostřed práce a práce a uprostřed toho, být někomu neustále po ruce, být neustále flexibilní pro někoho druhého a vlastně nebýt tak úplně sám sebou. Už je to dlouho, co jsem se cítila opravdu sama sebou a je zvláštní, jak málo stačí, aby člověk zapadl zase do těch správných kolejí. Potřebovala jsem změnit prostředí, a hlavně jsem potřebovala být zase jednou v tom svém.

Ne že bych se v Anglii necítila vesměs jako ryba ve vodě. Je to taky domov. Ale být zase u našich v bytě a u babičky na chalupě je pro mě v některých směrech jako útěk do bezpečné zóny, byť se tam vždycky nad spoustou věcí pozastavím a vždycky mě tam někdo dovede i trochu nakrknout. O tom ten domov asi taky je 😛

Letos se člověk nemůže na nic spoléhat. Ale stejně jsem se modlila, aby nám to vyšlo, abychom mohli letět. Ani jsem se snad nemodlila za to, abychom nemuseli na testy, dokonce mi skoro bylo jedno, jestli se tam zasekneme na dýl, protože se nebudeme moct včas vrátit. Všechno bych to zvládla jen abych tam mohla chvíli být, a představte si, ono to nakonec dopadlo všechno prakticky dokonale.

Odletěli jsme podle plánu. Na letišti byl otevřený Wetherspoon, přestože se to po internetu tvářilo, že nebude. Teplotu nám nikdo neměřil, alespoň o tom nevíme (někdo mi říkal, že snad ty teploměry jsou zabudované). A že jsem v den odletu docela panikařila právě kvůli tomu a měřila se v práci. Na letišti prázdno nebylo – dva terminály sloučené dohromady a omezené prostory způsobily, že byla plnost tak řekla bych 2/3 normálu, a tím, že se člověk tak nějak bojí davů, mu to přijde až až. Masky samozřejmě povinné, s výjimkou posezení u jídla/pití. My měli pro jistotu i plexiskla. V takové situaci prostě nemůžete uvažovat, co je „moc“. Nic není dost. Pokud už se vůbec letí, je třeba to brát co nejvíc zodpovědně a já měla kolikrát pocit, že bych se nejradši obalila do zorbingové koule. A nijak zvlášť se mi nezamlouvalo, jak bylo letadlo plné. Samozřejmě jsem nečekala, že by se aerolinky pokoušely udržovat odstupy v letadle, na to bylo zrušeno příliš mnoho letů a příliš mnoho lidí se snaží někam dostat. Ale mít vedle sebe posazeného cizího člověka, byť v masce, to byl prostě v téhle situaci divní pocit.

Povečeřeli jsme. Pan M. prawn curry a já lasagně, které kupodivu byly dost dobré. Večeření na letišti je už pro nás standard, kdekoli to jde. Na Gatwicku nás jistí Wetherspoon, v Praze Runway (myslím, že se to předtím jmenovalo restaurace Praha), kde tedy nemají zdaleka takové dobroty a takový výběr jako ve Wetherspoonu, ale pořád je pro mě mnohem lepší dát si teplé „domácí“, obyčejné jídlo na letišti po odbavení se, kdy mě konečně zaplaví klid, než se to snažit řešit nějak doma před odletem, kdy na jídlo můj žaludek nemá pomyšlení, nebo něčím s sebou, do čehož se mi pak taky nechce – nemám ráda studené jídlo.

Po jídle a kafíčku ve mně malinko hrklo, když jsem si uvědomila, že nám to letí asi za půl hodiny a že by jako asi nebylo od věci se zvednout a jít ke gatu… nicméně gate nebyl daleko a byla u něj fronta a zpoždění, takže bylo jasné, že není kam spěchat.

Cesta utekla jako nic. Začínala jsem se cítit jako normální svobodný člověk, který si může jet, kam se mu zlíbí. Při poslechu mptrojky a koukání na film bez zvuku přes rameno pana M. jsem se ani nenadála a byli jsme v Praze. Surreálno. Čeština všude okolo. Masky po výstupu z letadla prořídly. Máma u východu. Táta venku u auta.

V tu chvíli je hrozně těžké přemýšlet, jak se vlastně mám chovat. Z hlediska korony myslím. Správně bychom neměli vůbec nikam lítat. A už vůbec bych se neměla s nikým objímat. Ale v tu chvíli všichni vědí, že prostě nejde se chovat jinak než normálně a doufat v to nejlepší.

Cesta domů proběhla stejně jako každá jiná, když nepočítám tu po Bali, kterou jsem proležela v ukrutné migréně na zadním sedadle a někde v půlce jsem musela zastavit auto, abych se vyzvracela (ach, ty vzpomínky). Povídali jsme si, jako bychom se vídali každý týden. Už jsme si zvykli, že dělat okolo toho pokaždé cavyky je zbytečné, krom toho u nás se cavyky obecně nikdy moc nedělaly a po videu se vídáme celkem často.

Když se s nimi vidím, nepřijde mi to jako by to bylo tak dávno. To si asi uvědomím až doma, protože to je to, co moc nevídám, nebo čeho chytám po videích jen útržky – náš byt. A samozřejmě to člověku dojde, když ho přivítá několik chlupatých čtyřnohých koulí a když si na ně může po půl roce sáhnout, vzít je do náruče a nechat se pokopat.

Využili jsme vlny adrenalinu, na které jsme se vezli, a hned jsme ještě přebalovali věci na ranní odjezd na svatbu Terky, jedné z mých nejlepších a nejdlouholetějších kamarádek, což byl ostatně hlavní důvod, proč jsme letěli právě teď, a proč z toho bylo tolik lidí nervózních, zdaleka ne jen my. Kdykoli jindy by se nad tím skoro mohlo mávnout rukou, ale teď na tom strašně záleželo, a o to sladší byl pocit, že jsme to fakt dokázali, že jsme tam a že se zúčastníme podle plánu, byť to vlastně není úplně pravda – původně jsme měli doletět o den dřív a pomáhat s chystáním. Ale Terka je naštěstí pravý opak bridezilly a vůbec mají oba s panem manželem svatou, klidnou povahu.

Díky tomu byla ta svatba úžasná a celý zážitek naprosto fenomenální. Na svatbě jsem nikdy nebyla – jen na jednom obřadu, a to není totéž. Nemůžu si tudíž vynachválit, že moje první pořádná byla zrovna tahle – krásná a dokonalá jako slečna nevěsta sama, ve stylu, který bych si sama vybrala, a v barvách, pod které bych se vesměs taky mohla podepsat, byť ty lososové šaty bych si úplně nevybrala, ale o mně to nebylo 😛 Ne že by mi to tak nepřipadalo. Celou dobu jsem měla pocit, že i když to není můj významný den, vlastně je. Byla jsem za družičku, to je taky něco, o čem jsem roky jen snila, celé jako by to skoro vypadlo z oka mé Pinterestové nástěnce svatebního dekoru (to, že se nechystáme, neznamená, že nemůžu mít představu… :D), a dokonce jsme s panem M. byli zmíněni i v proslovu nevěsty, a to už jsem jako fakt regulérně slzela, jestli ne dřív.

Svatební sobotou ovšem taky začala pekelná žranice, a nějak jsem se pak nezastavila do odjezdu zpátky do Anglie 😀 Ale bavilo mě poslouchat, že no co, však si to můžu dovolit… #weightlossbenefits #muhaha #cheatweek

Po svatbě už jsem byla regulérně v klidu. To bylo v podstatě vyvrcholení měsíců plánování a stresování se a to všechno ostatní už bylo důležité spíš pro mě, tak jsem z toho nebyla tak nervózní.

Ještě v neděli jsme přejeli s mámou a kočkama na chalupu, kde jsem se shledala poprvé od Vánoc s babičkou. Cestou jsme opět polemizovali o bezpečnosti celé akce „setkání a objímání“, ale dopadlo to stejně jako na tom letišti. Normálně. Však to bylo vytoužené na všech stranách.

Dovezli jsme zimu a déšť, ochlazení přišlo hned v neděli po svatbě a cestou na chatu už nás chytil slejvák a pár hromů (juchů), takže do středy jsme pak na chalupě víceméně posedávali zalezlí, na zahradě jsem moc času nestrávila, ale zato jsem se nachodila po lesích, kdykoli zrovna nepršelo. Ty naše krásné lesy… já to tady u nás fakt mám ráda, ale na ty mechové jehličnaté lesy plné ticha jsou ty místní krátké.

Abych se nenabíjela energií pouze ze stromů, mechu a studánek, pozvala jsem si na chatu na návštěvu svého osobního ajťáka (tedy když nepočítáme pana M., ale ten mi nespravuje blog), kterému asi stejně furt budu říkat po depešácku my personal Jesus, protože mi to tam prostě vždycky naskočí, když začnu s tím „osobním ajťákem“, no má to marné.

Musím říct, že jak mi dřív připadalo, že musím stihnout vidět všechny, už dávno mi to tak nepřipadá. Je spousta lidí, které bych ráda viděla a na které si myslím, a snad mi někteří klapnou o Vánocích (pokud klapnou ty Vánoce…), ale tenhleten můj malý výběr toho nejlepšího je fakticky víc než dostačující k tomu, abych se začala cítit sama sebou, aby mě to nabilo, aby mi to vlilo život do žil (byť to tak možná nevypadalo, když jsem na té chatě několikrát brutálně odpadla na gauči a prospala část odpoledne – co se dá dělat, po těch měsících organismus prostě vypověděl službu a jako já se mu nedivím. Prospala bych měsíc, kdybych mohla). S každým jedním člověkem, s kterým jsem se viděla, bych mohla strávit několik dní v hovoru a aktivitách a pravděpodobně bychom se neomrzeli. Bohužel to v takovém krátkém časovém úseku není možno otestovat naplno, a tak si musíme vystačit s pár hodinami, co se dá dělat. I během té krátké doby ale člověk zvládne probrat plno věcí a prochodit půlku Brd.

Odjezd z chalupy připadl na čtvrteční ráno. Natáhla jsem to, co to šlo, ale ten poslední den a půl jsem v té Praze už potřebovala být, nebylo zbytí. Nesnáším, když kvůli mně babička brečí. Nikdy jsem ji neviděla brečet, kromě toho, když umřel děda. Nedávám to. Vytěsňuju to. Ničí mě to. A nemůžu s tím moc dělat. Je to cena, kterou platím za tenhle způsob života. A pokaždé si říkám, jestli má vůbec smysl jezdit, když to pak akorát bolí. Ale jinak to holt nejde, nejezdit nejde. Bolí to, ale je to krásné a potřebné.

V Praze se mi pak podařilo během jediného dne vidět dvě další spřízněné duše, Klárku a Maude, a i když si umím představit setkání i s dalšími lidmi, tohle je prostě můj top club a mám pocit, že víc jsem si už ani nemohla přát. Při prvním setkání jsem okusila novou kavárnu a nový kousek Prahy, při druhém jsme se s panem M. nechali vytáhnout do přírody, seznámili se s nádherným pejskem a byli jsme pohoštěni výbornými palačinkami. A dostala som borůvky a tadyto mejdlíčko, co jsem ho u nás nesehnala, a to vám tak voní!

Pátek byl den odletu zpátky do Anglie. Znovu jsme do poslední chvíle vlastně nevěděli. Přímé lety na Gatwick se měly obnovovat během srpna, takže nebylo jasné, jestli to sedmého už poletí. My jsme ho sice už pár týdnů před cestou přesouvali na jiný den, protože ten původní jsme viděli, že nepoletí určitě (ovšem vědět nám to nikdo nedal), ale až den před odletem jsem reálně kontrolovala na webovkách Easy Jetu, že do Londýna už létají. A znovu si měřila teplotu.

Dopoledne jsme strávili řešením technických věcí jako vyplňování povinného návratového formuláře. Pan M. vařil své první katsu curry, aby zužitkoval zbytky burákového másla, co na nás čekaly v lednici už dýl, než chci přiznat (doma to nikdo nejí), a rovněž zbytek od večerní „svačinky“ v KFC (muhaha), a odpoledne jsme vyrazili na zmrzku a Střelák, a cestou domů posháněli malou Becherovku jako poděkování pro souseda a pocourali pár bočních ulic, kam se normálně nepodíváme, včetně Příčné, kam jsem nás zatáhla na kofolu. A že byla! Mnohem lepší než ta první, co jsme si ji dali hned po o u nás na Vinohradech.

Dali jsme si tam i smažák. To už taková hitparáda nebyla, ale bylo to posledních pár hodin, kdy jsem měla šanci dohánět resty ze svého „to eat“ seznamu. To víte, do Čech jezdím za gastronomií. Nakonec jsem nestihla jen tu vytouženou svíčkovou. Tak holt snad o těch Vánocích.

---

Dovolená doma nikdy není úplně dovolená ve smyslu odpočinku. Vždycky je v tom pro mě hodně hektičnosti, snahy vidět se s co nejvíc kamarády, organizování všeho, o Vánocích i shánění posledních dárků, balení, zdobení stromečku… tentokrát jsem si ale i odpočinula. Bylo tam dost tichých momentů, kouzelných chvilek, které jsem tak nutně potřebovala. Brečím málokdy, ale takové to jihnutí srdce, co si člověk může dovolit, protože to nikdo nevidí, toho tam bylo hodně. Byla jsem doma. A bylo to krásné. Zas mám na co hezkého vzpomínat, až mě to v práci bude krkat.

Ta naše vymazlená anglická „stodola“ je na koukání o něco příjemnější než pražský byt, co nutně potřebuje rekonstrukci, nebo chalupa, co není dodělaná. Ale co je lepšího než být doma s rodinou, cpát si břuch baštami od babičky a od mámy a večer se kochat západem v Brdech… Doma je nejvíc.