Ve vánoční náladě

Čím dál tím víc mám pocit, jako by už za týden měly být Vánoce nebo co. Asi jsem si myšlenku, že budu až do Vánoc doma, nějak v hlavě převrátila, a mám dojem, že až dojedu domů, budou Vánoce. A nebo je to tím, že se tam tak těším? Vlastně ani nevím, jestli je to pravda a mám v tom čím dál tím větší zmatek.

Totiž samozřejmě, že se těším. Ohromně. Už se tam dávno vidím. Ale zároveň z toho mám svým způsobem hrůzu. V noci jsem se vzbudila s panikou – připomněla jsem si, jak mě panika takhle budívala doma, a najednou jsem měla pocit, že to tam ty tři měsíce nedám. Že nezvládám nevědět, co bude dál, jak se má budoucnost bude odvíjet příští rok a jestli vůbec bude zahrnovat pana Mysteriózního. Mluvení o Skotsku mi teď vůbec nepřipadá reálné, na jednu stranu tedy je (alespoň dokud žiju svým anglickým životem, reálné je úplně všechno a já vím, že to vůbec nebude těžké, dokud budeme spolu. Něco se naplánuje a prostě se to udělá), na druhou si ale připadám dost podobně jako když jsem před pár lety začala mluvit o návratu do Anglie. Jako by to bylo jenom takové mé vroucné přání, takové sebeujišťování, že to určitě jednou udělám, protože mě to svým způsobem láká, jako by to ale rozhodně nebyl plán, jako by naprosto nebylo jisté, že v lednu znovu vycestuju. Ono totiž samozřejmě není.

Taky mě stresuje myšlenka, jak se budu doma stravovat. Nejen že jsem si zvykla na to, že vaří pan M. a já se o jídlo moc starat nemusím, taky mě k smrti děsí představa, že u nás na Vinohradech není žádné obrovské Tesco a už vůbec žádné oranžové Sainsbury’s, a nejen že není přímo na Vinohradech, není vůbec v celé Praze a nedá se do něj nikam dojet. Převaluju v hlavě pomyšlení na náš titěrný Express, kde nikdy nic není, na sámošku za rohem, kde mají všechno děsně drahé – a naprosto si nemohu vybavit jedinou veganskou nebo prostě nějak zdravou potravinu, kterou by tam měli, snad kromě jablek či brambor, a ani ty nebudou nic moc. Mizivé organic možnosti, mizivé veganské možnosti, ani pitomé vegetariánské párky. A co sójové mlíko? Nemluvě o nějakém rýžovém a dalších možnostech, pokud se u nás vůbec něco dá sehnat, bude to stát majlant, a určitě tam nekoupím žádný Quorn, což je fantastická náhražka masa, na kterou jsme si v posledních týdnech s panem M. zvykli. Mají všechno – anglické tlusté sausages, naše tenké, salám á la pepperami, několik druhů šunky, mleté hovězí (vynikající na boloňské špagety i jiné věci), kuřecí kousky nebo prsa, hamburgery – a to všechno je bez masa a některé ty věci i bez vajec (s tím, že tam, kde vajca jsou, jsou free range). Najednou mě děsí představa, jak mám tohle všechno (a spoustu dalších superpotravin, na něž jsem si tu zvykla) prostě najednou vysadit a přejít na… na co vůbec? Já vím, že v Čechách jsou přeci taky vegani, ale stravovací možnosti tam jsou tak strašně omezené a špatně dostupné, že z toho mám najednou obrovský strach. Neskončím náhodou teď, když jsem se naučila na krekry či všelijaké zdravé svačinky, z pohodlnosti a ovlivněnosti okolím, zase na rohlíkách s poličanem? Nebudu mít do Vánoc těch pět kilo zase zpátky?

Co mě ale vůbec neděsí, je pomyšlení na koprovku, na rajskou a svíčkovou, na španělské ptáčky a uhlířinu, na babiččinu vepřovou roládu či bramboračku. Ne, nejsem v zásadě vegan, jen si myslím, že když už maso, tak pořádně a fakt si ho užít. A chci svou spotřebu živočišných produktů snižovat, kdyby se někdo ptal. Ale tu roládu nedám!

A pak ty Vánoce. Najednou je kolem mě plno vánočních dojmů – už prvního září jsme v Tescu viděli první krabice s vánočními sušenkami, pak vánoční díly Přátel a když jsem včera ráno vyšla v pyžamu z pokoje na chodbu plnou krámů, vytahaných ze skříně na ložní prádlo, abych došla do spodní jídelny pro ovesné vločky, najednou mě přepadl stejný pocit, jaký mám, když se vyhrabu z postele o Božím hodu a můj pokoj je plný papírů a mašliček (hraním s nimiž mě po celou noc budily Allegra s Rozinkou, dokud se to už nedalo vydržet a já je nevyhodila), obalů a tašek a samozřejmě i vybalených dárků, které už nemají ten punc překvápka jako včera večer (v posledních letech si coby minimalista píšu celkem jasně daný seznam, aby mi mí příbuzní a blízcí nedávali krámy, které nedocením), ale pořád se nemůžu dočkat, až si k něčemu vezmu ty nové punčocháče nebo ten nový barevný svetřík.

A celý pokoj voní jehličím a je v něm dost těsno a útulno od toho stromku a nepořádku. A ten stromek je nádherný a bohatě nazdobený (v tomhle minimalista nejsem) a jsou na něm ty krásné stříbrné řetězy a světýlka, která hned zapnu, a já vím, že k snídani si můžu dát vánočku a k obědu zas bude řízek se salátem a už teď se těším. A pak můžu jít teba viset na počítač k dílům starého Doctora. Není, kam jít, kam spěchat, co dělat. Svět se zastavil a na ten jeden den vždycky vím, že jsem naprosto v bezpečí a že po mně nikdo nebude nic chtít. Vlastně je bezpečno až do Silvestra. Na Nový rok pak ta dohoda zase končí a celý svět se zase začne točit a šílet, ale do té doby je klid po pěšině, všichni jsou mnohem milejší, nadšení a všude je teplo a útulno od všech těch vánočních věcí. A ve špajzu krabice cukroví a v rádiu příšerně nazpívané české kolegy, prokládané českými verzemi anglických šlágrů, a jen občas možná – spíš z televize – uslyším So this is Christmas, Last Christmas nebo Jingle Bells. A purpura od Suchého. No, to bude našim alespoň známější než Bublé, co ho budu pouštět večer u stromku…

Vážně, letos se na ty Vánoce těším snad víc než když jsem byla malá. Po roce a půl zase budu se svou rodinou a budu mít zaslouženou dovolenou. Ještě nějak úplně nevěřím, že se to fakt stane, zní to prostě až moc dobře.

A co teprve kdyby sněžilo… Pan M. má recht. Jednou musím zažít takové ty pravé přemrštěné Vánoce v New Yorku.