Večerní úvahy…
Bylo mi řečeno, že mi fakt jdou takové ty hejty na život, ale moje deníčkové články á la „byl jsem, viděl jsem“ za moc nestojí. Tak si na jednu stranu říkám, že je to dost na nic, protože jsem se fakt docela snažila vybočit z věčného stěžování si na něco a začít psát konečně taky trochu pozitivně, ale na druhou stranu co od sebe vůbec čekám? Můj úplně první blog, úplně první článek z roku 2005, začínal větou:“Lidi, já jsem tááák zhnusená!“ 😀 Kibic mám holt asi v krvi a bez něj to nepůjde.
Ale je dost super nemít si moc na co stěžovat. Mít život plný kouzelných momentů a maličkostí, kvůli nimž nad většinou problémů a konfliktů mávnu rukou, protože si říkám, to by mi musela huba upadnout, abych si při svém štěstí ještě stěžovala. Jasně, vždycky se najde něco, co člověka lehce dojebává, a čím dýl setrvávám na jednom místě a v jedné práci, tím je to intenzivnější a tím častěji se to projevuje v článcích jako zas ta stará známá otrávenost životem, ale v zásadě je důležité si uvědomovat to léty prověřené zjištění: dělají mi dobře nové začátky.
Hrozně mě baví posílat do kopru všechno, co už přesluhuje a co se mi už nehodí do života. Ať už krámy, oblečení, u jehož nákupu jsem myslela nevím na co, tlačící boty, debilní lidi (nebo prostě jen facebookové spamery, které máte jinak rádi, ale na netu se to prostě fakt nedá, kdo má ty jejich pindy furt číst…), stupidní únavné práce, emocionální upíry, prostě cokoli, co vás s postupujícím časem žere čím dál tím víc a čeho byste nejradši co nejdřív nechali – ale z mnoha důvodů, prokrastinací počínaje a reálnými, celkem logickými argumenty konče, to často neuděláte, nebo to uděláte v době, kdy už to na vás, vaší duševní pohodě i vašem zdraví zanechalo následky.
Cokoli, co už mě prostě nebaví a na co – jak si většinou uvědomím – už nějak často nadávám, si okamžitě píšu na pomyslný seznam „K debordelizování“ a nemůžu se dočkat, až to konečně pošlu k šípku a zbavím se toho. Vypadnu do jiné země, stanu se na chvilku šťastně nezaměstnanou, budu zase singlem bez závazků, co si může dělat kdy chce co chce, prostě znáte to. Svoboda nových začátků, neomezených možností, anything can happen. Jsme noví lidé, nakoupíme nové šaty a začneme dělat věci, co jsme už léta nedělali, protože jsme si mysleli, že se to k nám nehodí. Vypadneme ze stereotypu a začínáme si zase vzpomínat, že dřív jsme vlastně byli jiní a pak se z nás staly něčí figurky, příliš jsme se přizpůsobili a ztratili pocit, že jsme to my, kdo velí a plánuje.
Baví mě měnit témata a znovu zažívat tu čerstvost. Baví mě myšlenka, že za pár měsíců tohle možná nebude blog o au-paiření, že budu psát o životě ve Skotsku a o práci v nějaké restauraci, kde mě to samozřejmě za čas taky začne štvát, protože to jsem prostě já, ale bude to zase úplně jiné a bude tam zase úplně jiná krajina, jiné fotky (Thakeham se mi už zajídá, jako cestovní fotograf jsem nemožná a pořád se opakuju), jiní lidé a jiné zážitky.
Fakt se tam dost těším! (adamsalwanowicz @ deviantart.com
A jsem hrozně zvědavá, jestli se z toho začnou nořit nějaké větší závěry o lidech a o světě a jestli se náhodou nepřipletu k něčemu, co mi dá zase úplně jiný směr. Třeba potkat lidi, co žijí v minidomcích nebo se dát dohromady s nějakou partou, co se věnuje józe nebo poikám? Hergot, jak já bych se ráda učila firepoi! Chci se to učit a psát články o tom, jak mi to nejde a jak mě to sere. Mít možnost nadávat na takový cypoviny, to je taky šťastnej život, toho je třeba si vážit.
A zase mi tvůj článek dodal naději 😀 Nee, ono je to tak, že jsem zatím stále trochu ještě ve fázi, kdy nějakou převratnou změnu člověk vidí jako tu nepříjemnou změnu. Jsem prostě z těch lidí, co když změny, tak je musí dělat sami, ale jakmile to k nim přijde zvenku a převrátí jim to život naruby, tak upím v křečích. Takže si pak kolem sebe vytvořím další bublinu sebestřednýho vesmíru a těžko se mi bez nějakýho vehementního sebepřesvědčování vídí, že život je něco víc a že za rok můžu být už úplně někde jinde a musím být hrdina a projít jen skrz jako už tolikrát. Bože, sorry za výlev a díky za článek 😀
Taky nemám ráda, když mi změny vnucuje vnějšek, teda aspoň ty, co jsou člověku proti srsti. Když přijde šance na změnu směrem, o němž sním, ale sama na něj nemám odvahu (třeba přijde pracovní nabídka do zahraničí), tak po ni chňapu jak splašená, ale když mě třeba někdo nutí bydlet v titěrnym pokoji, kterej si nemůžu zařídit podle svýho a kde nemám dostatek prostoru, tak prskám, i když někde uvnitř mě vždycky lákala ta výzva zkusit žít na co nejmenším kousku země. Jenomže to bych si ho musela smět vybrat, a ne že mi do něj někdo nacpe hnusnej nábytek, s nímž musím vyžít, a nešikovné elektrospotřebiče, které by šly určitě vyřešit i líp.
Je třeba mít i tak oči otevřené a sledovat, co se děje. Někdy tě vnějšek nutí k věcem, co ti jsou sice na první pohled nepříjemné, ale ve skutečnosti ti mohou přinést mnoho dobrého, byť by to byla jen ta změna samotná. Někdy člověk nemusí mít všechno dokonalé, potřebuje prostě jen aby to bylo jiné.
Tím koncem jsi mi hrozně připomněla Šťastnej blog 😀 Článek jsem prolítla celkem rychle, ale je to jeden z těch, co mám v oblibě, tobě prostě ty úvahy o tom, co tě vlastně dělá šťastnou a co tě baví a co tě naopak nebaví, prostě jdou. Ale je fakt, že mě baví číst i to nadávání, na druhou stranu kdybys tu furt jen nadávala, mělo by to tu úplně jinou atmosféru a o tom ten blog podle mě není. Odráží tebe samotnou, tvou honbu za štěstím a spokojeností a za novejma zážitkama, odráží tvé plány a sny a celé je to hrozně milé a nadějné :3
A i když už nebudeš ta au-pairka v Anglii, když si zrovna budeš užívat svý blízký v ČR, nebo se zase sbalíš a pojedeš zrovna třeba do toho Skotska, prostě vím, že mě to bude bavit číst 🙂
Hlavně se to musí někam posouvat a musí se v tom něco dít. Někdy mě štve, jak je to furt takový jednou nahoře a jednou dole, a pak zase nahoře a zase dole… někdy mám prostě pocit, že se neposouvám, spíš jen houpu sem a tam. To chce holt asi zase přecestovat, ať je změna 🙂
Jen neřikej, každej bloger jednou omrzí 😉 Pokud nějakým zázrakem nerostete oba přesně tím stejným směrem.
Tu svobodu života v tvých 20+, kdy si ještě můžeš vybírat, co budeš dělat za měsíc, půl roku, rok, a klidně převrátíš všechno naruby, ti závidím.
Jsi tak trochu On the Road, volná jako pták.
Ale jenom tak trochu. Je to paradox, na jednu stranu svobodná, v zahraničí, ČR na mě nemůže. Na druhou stranu tu uklízím. Sice za dost peněz, ale taky to neni něco, co by člověk chtěl dělat celej život a čím by se chtěl definovat. Je to asi spíš zkoušení všeho, co se namane, a hledání něčeho, co bude zrovna pasovat, než nějaká výrazná svoboda 🙂
Sedím tady, po dlouhé době čtu tvůj článek, a nevěřícně s úsměvem kývám hlavou. 😀 Přesně stejné pocity mám já. Miluji nové začátky, částečné pálení mostů, změny, volnost, snahu o úplně jiný život, převrácení všech činností o 180 stupňů.
Přeju ti, ať se ti daří. Mimochodem ti přeju ze Skotska, a mimochodem mám momentálně na blogu fotku stejného místa jako ty, jen ošklivou. 😀 Náhody jsou šílená věc. :))) Kde se plánuješ nacházet, až tu budeš? 🙂
Až mně zaskočilo, jak to čtu! A honem letim k tobě vyzvídat 😀 Co, jak, kde? My totiž zatím ještě nemáme plán a je tak akorát čas ho začít formovat. Kamarád pana M. je taky ve Skotsku, v nějaké restauraci na Isle of Mull, ale dostat z něj konkrétní informace, jestli třeba by byla možnost, že bychom ho tam nahradili (měl by brzy odjíždět), vůbec.
Jak ses tam dostala? Agentura? Na vlastní pěst? Známí? My bychom rádi odjeli domů koncem září, načež v říjnu by měla být dovolená a cca listopad by to chtělo mít zařízenou práci. Pan M. by si chtěl zkusit dělat v nějaké restauraci, toho jsem si já už užila, ale bylo by to asi jen na půl roku, tak proč ne, když jsou lidi tak milí 🙂 Hlavně nás láká ta krajina, jsme trochu blázni do myšlenky odjet na NZ a Skotsko je mu prý dost podobné, není to až tak daleko od domova a zároveň to není až takový šok/skok z Anglie, takže ideální kompromis.
Tak jestli mě můžeš zbombardovat informacemi, případně nějakými tipy, tak prosím jen do mě 🙂