Vedra v Anglii

Můj život už celkem vystihuje, že se často dlouho nic neděje, a pak se toho najednou děje hrozně moc. Jako třeba teď.

Do Anglie přišla vedra. Takovéhle léto nám může kdejaká jiná země závidět, a přitom my si to ani moc nezávidíme – hlavně pan M., který se na zahradě při práci griluje ve vlastní šťávě a snaží se jak může, aby se neuvařil úplně. Čím víc vedra, tím akutnější je potřeba zalévat celou zahradu, s tím bojujeme oba, hlavně o víkendech, kdy máme mít sice volno, ale co naděláš, když je to třeba udělat. Šéf za to samozřejmě přislíbil nějakou odměnu, jako že to bude bráno jako extra hodiny, ale jsou dny, kdy by si ji mohl strčit někam, protože to prostě fakt nemám zájem dělat, není kdy a už mám dost. Jako třeba v sobotu, kdy jsme se vrátili domů úplně mrtví asi v jedenáct večer s tím, že máme ještě hrozně moc věcí na udělání a druhý den zase brzo vstáváme, a fakt se to nehodilo.

Byli jsme po docela dlouhé době v Brightonu. Bylo snad největší možné horko, byť podél moře se to tak nezdálo, zvlášť při drandění na našich nových poloelektrických koloběžkách 8) Jakmile jsme ale vyjeli výš od moře, byl to hnus a hned bylo třeba se schovávat v obchodech nebo rovnou v nákupáku. Díky tomu jsme toho zase tolik neobešli, ale to nám nevadilo, i tak jsme toho měli dost.

Ukázalo se, že toho dne vytáhli snad všichni obyvatelé Brightonu a okolních měst do ulic a k moři, kde se šutry nešutry, ledová voda neledová voda, kdekdo nejen opaloval, ale i koupal. Zalitovala jsem, že jsme nevzali plavky – měla jsem od nich sice vršek, ale to nestačí. Bylo rozhodnuto, že se půjdeme podívat do Primarku, a jestli tam seženeme něco jen trochu použitelného, nejspíš si je koupíme. Pan M. to měl totiž stejně v plánu a já vlastně taky už dlouho sháním ten spodek.

Pak jsme trávili čas celkem klasicky – jako obvykle Pier, kde se opět našlo pár cetek k vyhrání, a taky samozřejmě Churchill Square, kde jsme taky konečně ozkoušeli americké bistro Ed’s, na které jsme narazili už před časem a kde to vypadalo, že by to stálo za zkoušku.

Co se mě týče, byla jsem celkem spokojená. Halloumi burger mi chutnal, hranolky normální, coleslawu bylo maličko, ale ten burger plate byl tak velký, že nám to bohatě stačilo oběma napůl, zvlášť asi díky cibulovým kroužkům. Co nás neoslovilo, byly wafflové s’mores, což byly dvě malé tvrdé waffličky s roztavenými marshmallows a trochou čoko sirupu. Jak to chládlo, waffle byly čím dám tím tvrdší a jelikož navíc chutnaly trochu slaně, opravdu to nebylo nic moc. Ale s tím jsem do toho pokusu šla, burger mi chutnal, prostředí bylo stylové a jen mě tedy mohlo mrzet, že nám nezahráli naši písničku, kterou jsme hned po příchodu navolili v jukeboxu. Kdo ví, jak dlouhá je fronta songů… ale i tak tam hráli super věci.

Před Churchillem jsme dostali jahody zadarmo na ochutnávku. Prohodili jsme s týpkem základní věty a dozvěděli se, že se na tom slunci griluje, což jsme chápali. Navrhla jsem mu, ať si pak jde zaplavat, načež opáčil, že to vůbec, tady by se prý nikdy nekoupal, že je to plné chemikálií a kdesi cosi a že je děsně na ochranu přírody. S těmi slovy mi podal drobný plastový kelímek s tuhou smetanou k těm jahodám a popřál mi dobrou chuť. Nějak jsem nepochopila, co to ten člověk mele. Asi to s tou ochranou přírody nebude mít tak žhavé, když brigádně/pracovně rozdává stovkám lidí miniaturní ochutnávky smetany v plastu, které ti lidé vzápětí vyhodí do obyčejného koše, protože tam ani recyklační poblíž není.

No nic. Navštívili jsme taky Starbucks, konečně si vybrat odměnu za nasbírané hvězdičky. Starbucks mě už delší dobu štve, ale vždycky jednou za čas jsem s nákupem tak spokojená, že mě to přiměje tam chodit znovu. Ale jak říkám, to jenom v Anglii, v Čechách je ta cena na tamější poměry totálně přemrštěná. No a co že jsem měla dobrého? Karamelové frappuccino. V tom vedru naprostá úžasnost.

Pak jsme se zastavili v tom Primarku a sportovních potřebách, kde jsem si konečně po sto letech koupila nový batoh. S mým batohem se to má tak, že ho mám už asi deset let, ne-li víc, a tak se mnou samozřejmě zažil hrozně moc věcí. A nevím proč, ale batohy nejsem schopná snadno dávat pryč, ani když už jsou extra jeté. Dokud plní funkci, tak se jich prostě neumím vzdát, ať vypadají jakkoli (ono to nikdy není až tak zlé, v bahně je zrovna neválím a rachejtle po nich taky nestřílím), a mám k nim vztah. Vlastně to mám stejně i s botama nebo s bundama, a tak je pro mé okolí občas utrpení poslouchat pořád dokola, že potřebuju nové to či ono, protože já jako vím, že už to nevypadá dobře a že bych si měla pořídit novou verzi, jenže když ta stávající pořád funguje? 😀

No ale když batohu povolily asi před měsícem či dvěma zipy, tak už se nedalo nic dělat, to už je pak o ztrátu cenností a nejen o nervy. A tak jsem se začala vážně shánět. Jenže mi nic nebylo dost dobré. A tak to trvalo až do téhle soboty, kdy jsem konečně našla batoh, který splňoval téměř všechny moje požadavky (kromě vzhledu vršku, ten se mi nijak zvlášť nelíbí) a navíc byl ve skoro poloviční ceně (já nechápu, co na těch báglech stojí tolik peněz), tak už to prostě muselo být.

A tak můj Pan Bágl jel na svou labutí jízdu Brightonem, protože jsem se v tu chvíli naprosto nemohla odhodlat ho vyhodit jen tak do nějakého nejbližšího odpadkáče a umanula jsem si, že mu chci uspořádat pohřeb nebo tak něco 😀 Věci byly přeskládány do nového bezpečnějšího batohu a tenhle byl srolován do ruličky a uschován uvnitř s tím, že o jeho konci rozhodnu časem, to nespěchá.

Ke konci výletu jsme si zašli po dlouhé době na jídlo do Efezu, kde jsem si sice původně plánovala dát kebab, ale nakonec z toho byl falafel, který taky ušel, jen mohl být levnější.

No a pak jsme se už vydali k moři, že se konečně zchladíme, protože ty plavky jsme nakonec přece jenom sehnali. Jenže než jsme tam došli, pan M. prohlásil, že na něj je už moc zima, a tak to bylo jen na mně 😀 Ovšem mně to nijak zvlášť nevadilo a byla jsem tam hned, dle mého názoru bylo pořád parno jako blázen a když se na to těším celý den, tak nevím, proč to pak na poslední chvíli rušit. Vlastně co celý den – bylo to myslím vůbec poprvé, co jsem se v Brightonu koupala. Obyčejně totiž míváme štěstí na odliv, díky němuž je voda strašně daleko, a taky samozřejmě na zimu nebo nedostatek času. I teď ve vedru jsem tam díky vlnám, šutrům a ledové vodě vydržela asi tak půl minuty a stačilo. Pak jsem se vyškrábala zpátky na šutry a nějakou chvíli osychala, než pan M. zavelel, že musíme jet. Ale stálo to za to i na tu chvilku.

To máte tak, když spěcháte ještě do Tesca na slevy, pak na výšlap na Chanctonbury Ring na západ Slunce (respektive výběh, a to v rekordním čase), pak to máte nějakou štreku domů, pak je třeba ještě zalít zahradu (v jedenáct večer to chceš), nachystat dezert na druhý den pro kamarády, zabalit se na nedělní plány, navečeřet se (ačkoli v půl dvanácté, to už jsem měla chuť to vypustit) a až pak můžete jít spát. Jen na chvilku, protože ráno zase brzo vstávačka.

Byli jsme totiž přizváni okusit jednu z top destinací West Sussexu, o níž jsme možná už i někdy slyšeli, ale nikdy na to nějak nedošlo, a sice West Wittering Beach. Ano, Anglie má i písečné pláže, a dokonce i velké, dokonalé, s průzračnou mělkou vodou, která se místy dokáže prohřát na naprosté kafíčko, a s potenciálem spálit vás během pár hodin totálně na uhel, pokud se nebudete mít na pozoru.

Do West Witteringu je třeba vyjet ve velmi brzkou hodinu, abyste se tam vůbec dostali a nestrávili v autě víc než dvě hodiny při zácpě, za auto se pak platí 8 liber a už od rána to tam smaží způsobem, který jsme plně pochopili až večer po návratu a hlavně druhý den 😀 Hned po příjezdu jsme si totiž paka vyšli na dost dlouhou procházku po pláži, přičemž většina z nás se nenamazala a tomu zbytku nepomohlo ani to. Spálili jsme se všichni, a co se nenačlo v tu chvíli, to nás nejspíš dohnalo později, přestože pak už jsme se celkem neustále schovávali pod deštníky a šátky, jak to jen šlo.

Zkrátka ani nepamatuju, kdy jsem naposledy byla v takové pořádné opalovací výhni, a už jsem zase žila v přesvědčení, že to snad ani nikdy znovu nezažiju, takže co se mě týče, rozhodně si nestěžuju, byl to fantastický den se skvělou společností a každá spálenina za to stála, protože mám aspoň zase nějakou vrstvu barvy navíc.

Všechno jsem to plánovala popsat mnohem detailněji a možná že se k tomu časem ještě dostanu, jako vyloženě článek s tipy, ale teď na to bohužel naprosto nemám čas a čeká mě článek o něco podstatnější, a sice o tom, jak jsme znovu po třech letech jeli na letní slunovrat na Stonehenge 8) Ráda píšu věci jednu po druhé, ale tohle nemůžu odkládat, chci to psát co nejvíc začerstva. Takže plážování bude muset počkat.

Nebaví mě, že na ten blog nemám čas. Hlavně proto, že to je kvůli práci a ne kvůli něčemu zábavnějšímu. Občas se sice děje něco super, například trávení času s místní partou je naprosto boží, pokaždé je to neuvěřitelná pohoda a zábava, ale krom toho a občasných výletů je to tu celé o práci, o práci a zase o práci, k tomu o nestíhání uklízení, nadávání na bordel, a o bilancování, do čeho jsme to vlezli. Myslím, že jsme oba měli jinou představu, chtěli jsme si odpočinout a počítali jsme s tím, že budeme mít docela velkou pohodu. Celé nám to tudíž přijde tak trochu jako zrada 😀 Na druhou stranu to hodně utíká a já si vlastně zase tak moc nestěžuju, spíš se jen těším, až to bude za mnou a nastane zase pohoda. Až budu zase paní svého času.

Pořád mi nikdo nevymluví, že je tohle skvělý způsob života, nejen jednorázově na pokus, ale i na víc let. Mám vlastní střechu nad hlavou a v ní poměrně velkou svobodu. Neřeším účty za bydlení. Neřeším ani auto, jen benzín (a dobře, částečně i případné opravy děravých nárazníků :D). Pár věcí tomu samozřejmě chybí a něco člověk obětuje. Ale nejsme tu nafurt. A za ty prachy ještě abych nadávala 😀

No, snad si trochu odpočinu během dovolené 8) Zaprvé si naivně slibuju celkem klídek od tří týdnů, kdy bude famílie pryč, a zadruhé už máme letenky na srpen domů. Je to jen týden, ale lepší než drátem do oka. Už teď se těším jako malej smrad.

Máte radši západy nebo východy?

Nějaké to další počtení:

5 komentářů

  1. Pěkný plavky 🙂 a taky pěkně natřískaná pláž. Tam máte aspoň moře. Tady jsou vedra taky, a to moře by mi taky bodlo :)), ale aspoň jsem vyrazila před pár dny na Vltavu na šlapadla, na vodě to krásně foukalo, kdežto v ulicích se člověk pekl, takže příjemná změna na tý vodě.

    Pan Bágl ať v klidu odpočívá, odpracoval si těch x let na zádech a teď si to zaslouží 🙂

    Jinak já mam ráda jak západy, tak východy, ale většinou vidim spíš ty západy, neboť nevstávám tak brzo, abych si užívala východy. Ale občas se zadaří. Třeba na Lanzarote jsme jeden večer šli na západ a druhý ráno schválně vstávali zase kvůli východu. Teď mam ale takový strategický okno, že tak nějak po pátý hodině ranní mi tam začnou padat paprsky vycházejícího slunce, krásně zbarvený do růžova, a večer z terasy zase sleduju nádherně vybarvený západy. Takže.. obojí je pěkný a má něco do sebe.

    A ještě taková nečekaná zpráva … Už se těšim za váma….úúúúúúúúííí 😀

    (Jo a neukazuje se mi tam první fotka, vidim v článku jen bílé místo. Ale možná je to moje chyba :D)

    1. My se taky těšíme! 😀 Haúúúúúú >:)

      Plavky pěkný, ale stejně mi furt moc nejdou k tomu vršku. Jsem si tehdy zadělala, když jsem si koupila samotnej vršek a myslela, že k tomu snadno časem seženu pasující spodek. Nějak se mi to zatim nepodařilo 😛 No ale hlavně že má člověk vůbec nějaký plavky.

      1. ňachacha, právě mě to tady odkázalo na článek o Dorsetu, oni vědí, jak mě nalákat

        třeba by někdo náhodou ocenil, že plavky nemáš >:D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.