Veliko-noce

„Tyjo, vy to máte dobře vymyšlený“, obdivoval náš způsob užívání si Londýna kamarád pana M., který se, aby se to nepletlo, taky jmenuje M., takže mu říkejme třeba Karel.

Řekla bych, že po těch letech má docela pravdu, pár věcí jsme už určitě vychytali a navíc jsme letos dostali pár dalších skvělých tipů, jak na to, a vůbec se to tak všechno sešlo, že se naše poslední návštěva nedala moc přirovnat k žádné jiné a měla pár významných pozitiv.

Předně doprava

Bývaly časy, kdy si člověk mohl koupit lístek na vlak do Londýna za 19 liber, což sice pořád bylo dost, ale uvažujme v anglických cifrách a radši nepřepočítávejme. Normální lístek tam i zpět stál cca 25, ale pokud jste si ho koupili s denní Travelcard, paradoxně to stálo míň a mohli jste přitom celý den jezdit neomezeně mhdčkem.

Tohle už bohužel koupit nejde, nebo jsem nepřišla na to, jak, a běžná suma jen za vlak se postupně vyšplhala cca na 30 liber za jednoho, což už je dost i na nás. Dostali jsme ovšem geniální tip od našich zdejších předchůdců, že se dá do Londýna dojet bez problémů autem, alespoň tedy někam na okraj (ovšem pan M. už byl autem i v úplném centru, z čehož má doteď vítr :)), a tam zaparkovat na levném long stay parkovišti někde poblíž konečné metra, kterým pak dojedete do centra nebo kamkoli potřebujete. Jsou možná místa, kde se dejme tomu na jeden den dá zaparkovat úplně zadarmo, ale my jsme jeli do Londýna na dny tři, a tak jsme potřebovali něco, kde můžeme legálně stát celou dobu za co nejmíň peněz, a můj lov byl v tomto směru úspěšný.

Na tomto místě chci zmínit a poděkovat Parkopedii, s níž poslední dobou hledám parkování ve všech místech, kam se hneme, a nemůžu si ji vynachválit. Informace v ní jsou aktuální, je přehledná a jednoduše se používá, a tak co si najdu, u toho si akorát pan M. zadá adresu do mobilu a jedeme.

My jsme si vybrali jako nejvhodnější konečnou zastávku Morden a zaparkovali na Merton road parkovišti, kde každý den stojí maximálně 3,5 a neděle je zadarmo, stejně jako všechny časy mimo otevírací dobu – kdy tam ale pořád můžete stát, což je to hlavní. Jediný háček byl v tom, že my jsme přijeli v sobotu a parkovací mašina mi nechtěla dovolit předplatit si celý pobyt. Dovolila mi zaplatit pouze hodiny do zavíračky toho dne, což byly asi dvě hodiny za jednu libru. Museli jsme tedy řešit, jak zaplatíme ty následující dny.

No, naštěstí neděle byla, jak už jsem říkala, zadarmo, a pondělí se vyřešilo mobilem. Už dřív jsem použila placení přes mobil, kde to funguje tak, že je třeba vědět poznávačku, značku a barvu vozidla, a kód parkoviště, který najdete na parkovacích mašinách a je dobré si to pro pozdější využití vyfotit, stejně jako otevírací hodiny. Merton otevíral v pondělí bohužel v pět ráno a netušila jsem, jak moc to tam někdo hlídá, takže jsem si pro všechny případy nastavila budík a hned v těch pět to objednala. Platit se to dá buď kartou nebo snad i nějak kreditem, ale já radši kartu, takže to chce mít při ruce i tu, alespoň poprvé – pak už si stačí jen pamatovat security kód z druhé strany a vědět to číslo lokace. Za takové placení mobilem je drobný poplatek asi 40 pencí, což je celkem v pohodě, když to jinak nejde. Neumím si vůbec představit, jak bychom tu situaci řešili, kdyby to tím mobilem zaplatit nešlo.

Pak je tu ubytování

Přespávání v Londýně, Brightonu a dalších městech je pro nás poměrně čerstvá novinka, dřív jsme to nedělali, ale jak jsme se jednou osmělili, už se to pro nás stalo docela normální věcí. Buď to můžete řešit přes Couchsurfing, ale to dá spoustu práce a zařizování a je třeba o tom vědět hodně dopředu, aby měl případný hostitel čas zareagovat, nebo si prostě ubytko zaplatíme. Hledáme obvykle shares, tedy ubytování ve společné ložnici o třeba 6-12ti postelích, což má svoje nevýhody, ale je to v porovnání s čímkoli lepším o dost levnější. Tentokrát jsme našli Dover Castle Hostel na Bookingu a v něčem to určitě bylo lepší než náš poslední zážitek se shary z Brightonu.

Personál milý (hlavně týpek druhý den byl super), čistota poměrně vysoká, ovšem nevýhodou jsou vždycky lidi, co nerespektují noční klid. Pokud se chcete opravdu vyspat a mít nějaké soukromí a klid, tak shary ani nezkoušejte. Pan M. měl v tomhle trochu větší štěstí než já, byl na menším pokoji, kde se první noc spalo, když přišel, a pak byl klid, druhý den ho ovšem zase ráno budili, a já se moc nevyspala ani jednu noc. Krafání, svícení klidně ve dvanáct v noci (nemůžu pochopit lidi, co si dovolí při tak pozdním příchodu do společné ložnice rozsvítit, to já bych si v životě nedovolila), ráno řvoucí budíky, které dlouho nikdo nezvedal, v noci samozřejmě klasické pochrupávání, hlavně ale velký hluk z ulice a shora, kde dupal neustále nějaký slon; druhou noc kolem půlnoci na chodbě řvala rozjařená parta Čechů, což mě silně zklamalo. Ignorantství v zahraničí obvykle zažíváme od všelijakých národností, ale od našinců obvykle ne. Naštěstí to aspoň bylo jenom na chodbě a netrvalo to moc dlouho, ale celou dobu jsem se vztekala a modlila, aby nebydleli v mém pokoji.

Co se Doveru týče, vím z netu, že hodně lidí si stěžuje taky na hluk zezdola z baru, ale v tomhle směru jsme měli štěstí, že jsme spali na druhém patře, takže zespoda bylo ticho. Zato ale nebylo z ulice, tam hlučela auta tak silně a tak blízko, že kam se to hrabe na mou pražskou adresu, ovšem hlavně taky proto, že byla neustále otevřená velká okna. On člověk nakonec radši zvolí hluk a vzduch než utlumený hluk a nedýchatelno. A už zásadně nejezdím bez špuntů.

Jinak bych chtěla podotknout, že pokud máte v popisu „kontinentální snídaně“, nečekejte opravdu nic velkého. Zatím to vždycky byl bílý toust, máslo, marmeláda nebo nutella a maximálně dva druhy cereálií s mlékem. K pití kafe, čaj, nanejvýš džus nebo nějaká umělá šťáva. Pro ty, kdo nejedí k snídani sladké, prakticky žádná možnost, leda suchý toust, a spíš výjimečně tady dávali i jablka. Ovšem za tu cenu (12tipostelový pokoj byl za 13 liber na noc) může být člověk rád za vůbec nějakou snídani.

Internet fungoval jenom na patrech, dole v přízemí rozhodně ne, přestože ho tam všude měli napsaný.

Co bylo ale super, byla možnost uložení si zavazadel dole v recepci. Kromě placených skříněk na cenné drobnosti bylo možné si větší věci nechat zadarmo v luggage roomu nebo přímo za maníkem v recepci, a tam nám právě ten týpek z druhého dne hlídal několik hodin koloběžky a bágly i přesto, že jsme už byli odhlášení z pokoje (což spousta podniků považuje za rozvázání jakéhokoli kontaktu s vámi).

Díky tomu jsme byli schopni si v pondělí bez problémů zajít do St. Paul’s cathedral, kde jsem byla naposledy (a prvně?) asi tak před devíti lety, a kam se nesmí s většími věcmi.

Ale to trochu přeskakuju – hlavně jsme se hned zkraje potkali s tím Karlem, kterého pan M. už dost dlouhou dobu neviděl a ukázalo se, že je velice příjemné mít v Londýně společnost, a velice užitečné mít dobré kontakty. Karel totiž pracuje ve fast foodu, o němž jsme doteď neslyšeli, ale co jsme zjistili, že tam díky němu můžeme mít jídlo za 40% ceny (tedy když bude s námi), dopadlo to tak, že jsme tam chodili jíst skoro celou dobu 😀 Vůbec jsme tam poměrně zakotvili i kvůli příjemnému prostředí s gaučem, internetem (žádná extra rychlost, ale díky Uchu za ty dary) a záchodem. Záchody se totiž jinak v Londýně občas dost těžce hledají. Navíc jsme to měli kousíček od ubytování, což byl taky super bonus.

Karel s námi pak protrajdal část Londýna, prošli jsme se několikrát kolem Temže a jen tak zběžně kolem těch nejklasičtějších lokací – ty už ale moc nevnímáme, spíš jen tak že máme zrovna kolem cestu 😀 – a tady přichází na řadu to, co na našem výletu obdivoval ten Karel, a to sice ty koloběžky. My sice máme obyčejné (byť kvalitní) skládací koloběžky doma v Čechách, ale pan M. přišel s tím, že se letos znovu plácneme přes kapsu a pořídíme si něco o level výš – koloběžky elektrické.

Takovou už taky měl a prodal, ale tyhle jsou o hodně menší a lehčí, ve velikosti těch našich předchozích koloběžek, jsou velice elegantní a není na nich poznat, že jsou elektrické, což je obrovský bonus, protože s elektrikou se na chodníky vlastně ani nesmí.

Navíc se velice rychle dobíjí (za hodinu je plná kapacita), a to i když brzdíte (25 minut brzdění by koloběžku taky plně nabilo), což je poněkud mindblowing. Perpetuum mobile tomu říkám.

Stály tedy dost. Jakože vážně nechutně hrozně moc. Ale zase, co s těmi librami jinak, a tady se to vyplatí. Profrčeli jsme s nimi tak vzdálenosti, které bychom jinak snad ani neušli, mnohé víckrát, za zlomek času a při minimu energie. Projeli jsme St. James Park a Hyde Park a Kensington zahrady, ani jsme nevěděli jak, a přefrčet půlku Oxford street taky zabralo jen pár minut.

Ovšem záleží, jak moc je na ulici lidu. V přeplněném Camden Townu mi v sobotu poněkud tekly nervy.

Noci v hostelu byly hlavně pro mě kvůli spolubydlícím idiotům o něco míň příjemné, než bych si představovala, ale dalo se to přežít a jinak byl Londýn poměrně super – jako obvykle. Je třeba se na to připravit – dobíjet mobily, vybírat podniky s wifinou, aby člověk mohl najít, co a jak dál, taky mít několik vrstev oblečení včetně čepice, šátku a neprofoukavé horní vrstvy. Počasí nám sice hodně přálo, ale pár kapek spadlo a hodně foukalo, zvlášť okolo řeky a na katedrále, ale když si to tak přeberu, tak vlastně i skoro všude jinde, samozřejmě ještě o to víc, když jsme zrovna uháněli na mašinách.

Krom parků jsme si zopakovali pár klasik jako Covent Garden, najezdili jsme se něco metrem (občas to i na kolobrndy bylo moc daleko, nebo jsme zrovna měli po boku Karla), viděli krásný sobotní dlouhý západ na Temži, kdy nám z fotografického hlediska světlo obzvlášť přálo, mrkli jsme se dvakrát na Tower, dvakrát prošli po Tower Bridgi, krmili veverky v parku a já nevím, co ještě dalšího.

Byly to zajímavé tři dny a myslím, že pokud budeme mít tu možnost, rádi si to zopakujeme (byť přemýšlím, že bych si pro příště vydupala zase nějaké dražší, ale soukromější ubytování) a navštívíme další věci. Máme v plánu třeba Sky Garden (kde to ovšem klapne jedině kdybychom tu cestu byli schopni naplánovat dost dopředu), některý rooftop garden bar, a možná si někdy dáme i rozchod, že bych se mohla jet podívat na některé věci, které pana M. nezajímají, jako třeba pár pěkných hřbitovů a zákoutí. Přece jenom teď, když máme dva UK mobily, je všechno taky docela jinak a nechápu, proč jsme si dřív tak komplikovali život tím, že jsme měli jen jeden dohromady.

Výhled ze St. Paul’s

Mimochodem, St. Paul’s rezervujte dopředu, ušetříte tak dvě libry na osobu a vyhnete se frontám.

Dál bych chtěla říct, že večery jsou obecně velice vhodnou dobou pro to, zajít se mrknout do Tesca či Sainsbury’s na slevy. Kolem sedmé či osmé začínají a ačkoli u nás na „venkově“ se to týká spíš jen těch větších, v centru Londýna se nám zadařilo i v expressu – balené sandwiche po deseti pencích 8)

Cestou domů jsme se ještě chtěli stavit ve velkém Tescu v Guildfordu, ale bohužel jejich 24 hodin denně zjevně znamená 24 hodin denně, pokud zrovna na malé ceduli u dveří není napsáno něco jiného. Byly Velikonoce, ok, ale tak to někde pořádně napište a neříkejte si 24/7.

Panu M. se tam ovšem podařilo husarsky se „zahojit“ za tu zbytečnou zajížďku, u kontejnerů na tříděný odpad tam našel dvě velké tašky s hrnky, sklenicemi a dalšími věcmi, a to včetně dvou mason jarů s uchem, po nichž už delší dobu toužil a bůhvíproč jsou hrozně drahé. Normálně bychom z hrnků asi tak nejásali, ale vzhledem k tomu, že jsme tu měli asi tak dva a z toho jeden v normální velikosti, ovšem bez ucha, tak to pro nás byly Vánoce. Našli jsme navíc i šek, nad nímž tu teď kroutíme hlavou a dumáme, co s ním, jestli se ho pokusit vybrat nebo co. Proč by totiž někdo odkládal do takové tašky šek, který už není použitelný? To by ho přece vyhodil do normálního odpadu a nedával ho do věcí, které dává „k rozebrání“. Spíš mi to tedy připadá jako že chtěl udělat dobrý skutek. Inu, uvidíme.

O dobrý skutek se snažíme dneska i my. Pan M. našel ráno v příkopu za domem dva malé králíčky. Jeden už to měl za sebou, ale druhý, byť notně ztuhlý, ještě při doteku vykazoval nepatrné známky pohybu a srdcotlukotu, a tak jsem se rozhodla, že tomu dám šanci – ostatně měla jsem dnes trochu víc času.

Po pár hodinách se mi podařilo ho nevídaně rozchodit, popravdě se v něm projevila velká bojovná síla a ač na to v první chvíli vůbec nevypadal, teď se zdá, že by mohl docela normálně přežít. Bude ale záležet jednak na tom, jestli se něco nepokazí během noci, a taky jestli bude mít zítra někdo čas ho zavézt do záchranné stanice. Mám totiž pocit, že nějaké další starání se o něj je mimo mé síly a časové možnosti a v záchrance budou určitě vědět líp, co s ním naložit. Vypustit ho teď do přírody by pro něj zřejmě nebyla velká služba. Takové mládě se o sebe ještě nemůže umět postarat, není úplně nejmenší, ale myslím, že i tak ještě sosal. Pevnou stravu, co jsem mu nabídla, zatím okázale ignoruje a schovává se před ní do hadrů.

Mám z něj celkem radost. Nečekala jsem to, vážně ne. Nechci říkat hop, ale ráno vypadal, že už to nerozdýchá a já tu nad ním brečela jak želva, takže teď pomalu nemůžu pro změnu rozdýchat, že je z něj najednou takové klubko energie, co se snaží dostat z krabice a když se ho někdo pokusí krmit, vystřelí po něm jako z pistole. Mám samozřejmě jako každý jiný snílek různé fantasie o tom, jak bych si přála mít superschopnosti jako třeba právě léčení nebo samozřejmě ovládání ohně. Cítím se být fénixem.

O to víc mě dnes dostalo potvrzení teorie, že fénixovy slzy léčí. Aspoň tedy králíky.

Nějaké to další počtení:

2 komentáře

    1. JJ, o tom jsem taky slyšela, ale zatím nezkoušela. Zato jsme zkoušeli dračí krev, ale jen chvilku. Jako pottermaniaka mě hrozně baví, že se dá jít do obchodu a říct „lahvičku dračí krve prosím“, a oni se na mě nepodívají jako na blázna 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.