Větrám si hlavu na chatě

Zvláštní, jak vždycky, když se mi naskytne možnost jet na týden na chatu, mám pocit, že musím být v Praze, jinak mi něco uteče. Nebo si říkám, co tam budu dělat? Není to ztráta času? Nejspíš tam budu ode všeho odříznutá…

Pravda je ale taková, že odříznutá jsem spíš v Praze. Od přírody. Od sebe. Od babičky, samozřejmě. Ale hlavně od klidu a zaměření. A frekvence vídání se s kamarády je celé léto tak zoufale nízká, že strach, že by mi něco uteklo a zrovna by mi třeba někdo napsal, jestli nechci někam jít, je vyloženě absurdní.

.

Máma si nechala zařídit lepší mobilní internet, a i když funguje fórově a je dost omezený, ukazuje se, že to nejspíš bohatě stačí k tomu důležitému, což je v tuhle chvíli online brigáda, trocha mailové komunikace a jedno video ke cvičení denně (o tom níž). Koukat na seriály online nemůžu a je to jedině dobře. Ta možnost mi doma nejvíc brání v tom, abych dělala něco produktivního.

Výjimečně, jako zrovna teď, se to dá použít i na blog, ale jako první věc jsem ho neuvedla, protože platí, co jsem řekla minule. Ctím svou okurkovou sezónu a ignoruju impulsy k psaní, když nemám pocit, že bych měla co říct. Je to ošemetné, člověk pak začne zpochybňovat tak nějak všechno, co ho napadne, ale ono to není vůbec na škodu. Bloguju už 11 let. Myslím, že mám nárok být trochu vypsaná.

Rozhodla jsem se pro pokus. Vlastně pro dva.

První je, že jsem začala cvičit podle jakési Zuzky Light, která se ke mně dostala skrz jednu cvičebně motivační skupinu na FB (a tam jsem zase napůl ve srandě a napůl zkusmo přišla skrz jakýsi náhodně otevřený fitness/lifestyle blog). Cvičím už něco přes týden (s dvoudenní přestávkou) a zatím mě to baví. Jen nemám ráda, když mě někdo nutí do shánění všelijakého vybavení, ale zatím jsem se nepotkala s ničím, co by nešlo nějak nahradit. Místo činek flašky s vodou, a když u sebe nemám nafukovací míč, tak dělám, že ho mám, nebo sedím na židli, nebo stojím. Až budu doma, bude i míč.

Snažím se taky cvičit nemocnou nohu – před pár lety se mi zničehonic zhroutila klenba, ortopedka mi láskyplně sdělila, že mám v té noze artrózu a od té doby trpím a pajdám. Někdy je to lepší, někdy horší, dvakrát jsem byla na cyklu pouštění elektřiny do nohy a po těch pár týdnech se to vždycky třeba na čtvrt roku zlepšilo, ale dohromady to furt stojí za starou belu a taky tam nemůžu chodit pořád, když jsem většinou pryč. Letos to mám dost bídné a při cvičení jsem rychle zjistila, že jak na tu nohu pořádně nešlapu kvůli té bolesti, svalstvo ochablo a blbě se mi stojí třeba na pološpičce – neudržím balanc, křupe to a bolí. Tak se s tím snažím něco dělat a posilovat to a snad to k něčemu bude.

Druhý pokus je, že jsem se chytla nabídky jednoho svého blogerského vzoru a zkusila napsat článek do jednoho e-magazínu. Prošel fází připomínek a úprav, pak se to poslalo šéfredaktorce a čekalo – ne dlouho. Hned druhý den odpověděla se spoustou chvály, ale bohužel to nebylo úplně to, co by potřebovala. Tak mám teď za úkol přijít s něčím jiným, víc zaměřeným na čtenáře a míň prosáklým mnou. No to jsem na to zvědavá. Kdybych tohle uměla, tak tenhle blog dávno vypadá jinak. Ale je to výzva, je to celkem zábava a kdyby se to chytlo, splnila bych si jeden takový dost významný sen, totiž třeba aspoň tu a tam vydělat něco psaním.

Jinak byla voda. Vltava. Nakonec jsme tam byli jen čtyři dny, z toho jen tři na řece, ale bylo to fajn. Vltava se hodně opakuje, okolí je skoro všude stejné a pořád projíždíte tou jednou stejnou zatáčkou s vysokou strání a silnicí vlevo, takže nechápu, jak se v tom někdo může orientovat. A nepamatuju si dost dobře ani jezy, ale na mou obranu jsem tam byla naposledy někdy před pěti lety, a to jsem tam taky byla po dost dlouhé době. Ach, jak krásné by bylo jezdit každý rok.

Bylo krásně, jen v noci mrzlo a v sobotu ráno pršelo, ale jinak to byla nádhera. Je fajn mít kolem sebe fajn lidi, mít dobře a minimalisticky sbaleno a prostě si jen tak plout. Vltava se taky dost vyšvihla s kvalitou jídla – byli jsme na výborné domácí pizze a luxusních burgerech a taky legendární placky u Rohana ještě pořád fungují, byť jsou o kousek jinde a rýžují na nich taky slušně. To je bohužel zase taková nevýhoda – na všechno platí notná přirážka. Nejvíc jsme to s panem M. pocítili v Coopu ve Vyšším Brodě, kam jsme se vydali si nakoupit nějaké zásoby (říkala jsem si, že to přece nepotáhneme z Prahy, když je tam krám) a zjistili jsme, že tam nejen mají houby s octem, ale že i za to si říkají nehorázné peníze. Trochu mi tedy šláplo do nálady, že jsem si nevzala tu pětitisícovku, jak jsem původně chtěla, protože nesnáším někde být s málo penězi a v nejistotě, ale nějak jsme to nakonec ustáli. Ne že bychom neměli dost, ale zkrátka určitou tenzi jsem tam cítila, takže jsem byla ráda, když to nakonec dopadlo tak, že jsme si mákli a jeli domů o den dřív.

V pátek jsme si pak střihli takovou malou afterparty na Náplavce, což bylo moc fajn. Přidali se dva lidi, co na vodě nebyli, a mně teď o to víc mrzí, že se podobných akcí nedělalo přes to léto víc. Nechápu, co se furt všem dělo, že jsme se nikdy nesešli. Naposledy vlastně při mém promítání po Aljašce, a pak nic! Děs a bída.

No nic. Na té chatě si celkem libuju. Je tu klídeček. Mám čas věnovat se přemýšlení o věcech, od nichž mě normálně zdržuje internet a všechna možná jeho lákadla. Někdy to není úplně příjemné, mám v hlavě dost strašáků, ale není jiné cesty ven, než se jim postavit, a doma mi to nejde. Tady nemám taky čas ani chuť ležet v článcích a zkoumat, co zase kdo vymyslel úžasného, s čím jsem já měla přijít dřív. Díky tomu se mi možná trochu vrátila chuť něco napsat. Je to holt pravda, příliš mnoho koukání po druhých v člověku jakoukoli vlastní kreativitu nakonec úspěšně zabrzdí.

V Praze je teď vedro a dusno, ty obzvlášť teplé dny nezvládám. Náš byt je zvláštní místo, kde ze všeho nejhorší je můj pokoj – v horkých dnech se tam nehne vzduch, sedím, dusím se, potím se a chci být kdekoli jinde. Tak jsem ráda, že si ty zbytky léta můžu užívat pěkně na chalupě, kde je o sto procent lepší podnebí a vzdoušek, je to nádhera. Jsem osoba lenivá a když můžu, tak přehnaně internetová, ale stejně mě nejvíc baví usínat, když mám za sebou pár hodin něčeho manuálního a užitečného, třeba plení zahrádky. A ještě na čerstvém vzduchu, no nekup to.

A co vy? Máte chatičku?

P.S.: V poslední době jsem byla třikrát v kině: Suicide Squad, Star Trek Beyond a Tohle je náš život. Nepřejte si vidět moje soukromé poznámky na ČSFD, já jim dávám. Ale na to poslední se koukněte, to je zajímavý. A hraje tam Aragorn.