Vodácká píseň (letos z Ohře) a co si na tu vodu zabalit

Jediné místo, kde má v létě smysl být, je voda. Řeka, přesněji řečeno. Jsem vodákem už od malička, a krásné vzpomínky z vody patří k těm málo vzpomínkám, které vůbec ze svého raného života mám, takže tím víc si jich vážím. Když některý rok na vodu nejedu, přijde mi neúplný, a ani já si nepřipadám kompletní.

A tak mám fakt radost, že jsme se letos zvládli domluvit s panem M. a bráchou na třídenní Ohři a že to fakt klaplo.

Popravdě řečeno si pořád teprve zvykám na trávení času s bráchou. Nikdy jsme se moc nekamarádili, a co odešel z domova a začal si žít po svém, moc to nevypadalo, že si někdy budeme mít významně co říct. Já pak začala taky dost cestovat a tak jsme se opravdu vídali minimálně, jenže po těch letech se to najednou nějak sešlo, že jsme oba v některých věcech naladěni na stejnou vlnu, alespoň pokud jde o přesvědčení, že život se má prožít, že cestování je jedna z nejvíc obohacujících věcí na světě a že zažívat nové věci a poznávat nová místa a nové lidi prostě potřebujeme k tomu, abychom se cítili nějak naplněni, a že je strašně důležité občas naložit tělu víc zátěže, aby se muselo trochu snažit a člověk pak usínal unavený fyzickým vypětím a naplněný tím poznáním a vůbec tou krásou okolo.

Nevím, kolikrát jsem jela Ohři. Ve své novodobé vodácké éře, kterou jsem odstartovala návratem na vodu po spoustě let v roce 2009, jsem ji teď jela podruhé, a nepamatovala jsem si ji až tak dobře, takže to byl celkem adrenalin, rozhodnout se opustit komfort Vltavy, která až tolik nepřekvapí.

Pamatovala jsem si, že na ní bylo o hodně míň lidí, než je zvykem na Vltavě. Nicméně třeba na Lokti byl tehdy nějaký koncert Nohavicy a v kempu byla hlava na hlavě. Měla jsem zato, že jsme tehdy ten kemp opustili a jeli do dalšího, ale jak se mi to během letoška rozleželo, mám pocit, že ten večerní dojezd do dalšího kempu se týkal jiného dne, a že jsme na tomhle tábořišti přece jenom spali. Vzpomínala jsem si na tamější bufáč a měla jsem dojem, že poznávám ohniště, u kterého jsme se s kamarádkou nacpaly mezi několik dalších stanů a kde jela posléze velká párty s bandou cizích pařmenů, kteří následně dostali seřev od několika fotříků, co si přišli vyřvat hlasivky, že děti chtějí spát, že jsme banda hovad (mám za to, že vyloženě z naší party už u toho ohně moc lidí nebylo), že takhle se na vodě nechová, že noční klid a kdesi cosi.

Nějakou ironií osudu jsme se přesně na tom stejném tábořišti o pár let později s přítelem a bráchou nevyspali, protože za námi stanovala parta rodičů s dětmi, které přestaly řvát a šly spát ale hodně po večerce, a i poté následovalo dlouhé hlučení, řehtání se a pořvávání ze strany jejich rodičů. Když to konečně začalo vypadat, že hluk ustane, vytáhli kytaru. Nevím, kolik bylo hodin, ale myslím, že minimálně půlnoc, a i přesto, že jsem na ně ihned vyjela hlasitým „pššt“, které zaznamenala jedna jejich členka, vracející se zrovna z wc (a přetlumočila jim ho), naprosto je to nerozhodilo a ještě dlouhou dobu pokračovali. Ani to, že tam někdo (mám pocit, že brácha :D) v jednu chvíli zařval „ticho“. Zkrátka, na vodu vždycky přijede nějaká banda hovad, co se neumí chovat a nedodržuje noční klid, čímž zkazí noc (a vlastně tak i následující den) druhým, a to i přesto, že na ten noční klid visí tučné upozornění u recepce. A to, že někdo jede s dětmi, vůbec neznamená, že zrovna on nebude tím hovadem.

Ale bylo to naštěstí aspoň fifty-fifty. Tu první noc jsme se vyspali celkem dobře, v kempu u Piráta v Kynšperku. Pan majitel byl hodně povídavý, ale byl to Pražák a nějak jsme mu sedli tou sounáležitostí v původu do noty a jinak tam nebyla skoro ani noha. Pan majitel tam byl starší pán, ale jak on, tak jeho ještě starší kamarád, byli pánové obdaření jakousi životní energií a humorem, o čemž svědčí i to, jak moc je pobavilo, když jsem jako účel platby do účtenky, kterou vypisovali, navrhla „erotické služby“. Poté, co nás pak zahrnuli spoustou pokynů a rad, bylo nám nabídnuto, abychom spálili palety, které se válely u ohniště, a nemuseli jsme tím pádem platit za dřevo. U ohně jsme pak celý večer seděli jak s oběma pány, tak jejich dalšími místními kamarády mnohem mladšího vzezření, k nimž patřila i jedna dost hyperaktivní holčička a taky gril plný masa – které nám bylo rovněž nabídnuto, ale upřímně to byla samá flaksa a pálilo to jako čert. Klobása, kterou jsem považovala za bezpečnou volbu, pak byla vyloženě nedobrá a objevila jsem na ní malá ložiska čehosi zeleného a chlupatého. Za sebe věřím, že to nebyl žádný pepř, ale darované klobáse na plíseň nekoukej a i tak to byl fajn večer. S holčičkou jsem se instantně skamarádila skrz křupky, a vůbec byla sranda. Tak to má být.

A nedošlo na žádný blázinec, jak nás pan majitel varoval. Tvrdil, že večer bude to finále (fotbal, vytušili jsme) a že tam bude spousta lidí a bordel, ale nebyl tam prakticky nikdo, taky kde by se vzali, a kromě nás bylo v celém tábořišti asi pět dalších stanů, a ty stály o kus dál. Škoda jen té bandy parchantů, co přišli na protější břeh s křovinořezy asi v sedm nebo osm ráno, ale co už. Zajímavé je, že podobný budíček jsme dostali i v Lokti. Nějaké nové spiknutí kempařů proti vodákům, aby všichni vypadli co nejdřív? 😀

Kromě zábavy v kempech jsme si ale vodu celkem užívali. Bylo jí málo a skoro nic nebylo sjízdné. To, co bylo, byla útrpná nuda, a mezitím často volej nebo drhnutí o šutry na mělčině. Makali jsme jako pitomci a v pondělí jsme měli pocit, že to do toho Lokte nemůžeme vůbec dát, podle toho, jaký úsek jsme zvládli ujet v neděli a jak nás po tom všechno bolelo. Naštěstí z Kynšperka do Lokte to odsýpalo asi o maličko víc nebo jsme makali fakt hodně (jako fakt jsme se nezastavili v pádlování, kromě oběda, v podstatě naprostá šílenost :D), zkrátka dali jsme to docela s přehledem a já z toho měla obzvlášť radost, protože jsem si pamatovala, že to samé jsme ujeli i onehdá s partou, a odmítala jsem připustit, aby nám v tom nízký stav vody tentokrát zabránil.

Nakonec jsme si v tom ale dovedli najít tu pohodu, mě osobně to hodně nabilo a ani mi tak nevadila ta noční bolest, co mě budila – ramena a záda. Byla to taková ta bolest, na kterou jste pyšní. Zima byla taky, na tu už jsem tolik pyšná nebyla, ale zato jsem měla radost z toho, že jsem si dobře zabalila a že to nebylo zase tak zlé. Jediné, co jsem nepoužila, bylo jedno tričko, které jsem mimochodem asi někde ztratila a vůbec to nechápu, a jedny dlouhé šusťáky, jejichž přítomnosti ale nelituju. Mohlo klidně dojít na situaci, kdy bych je potřebovala.

Měla jsem naopak obavy ze zbytečnosti jedné tlusté huňaté mikiny, ale ukázala se být skvělým izolantem zespoda při spaní, měla jsem ji pod horní půlkou těla jako kožešinu, a ostatně když máte vyfukovací vakuové sáčky, tak vám ani taková tlustá mikina nezabere v bagáži tolik místa a můžete si ji dovolit vzít.

Jako další dobrý nápad se opět ukázal být firebox, a to, že jsme si s sebou vzali večeře. Na Vltavě tak nějak víte, že všude seženete jídlo, a bude celkem velký výběr. Když jsme ji jeli naposledy, před dvěma lety, nestačili jsme se divit, kolik toho tam je, nicméně taky za to všechno platíte s vysokohorskou přirážkou. Na Ohři je přirážka menší, ale v podstatě ráno u U piráta podle mě bylo zavřeno, takže nemít snídaně, tak asi nemáme nic, pak potkáte hospodu až v poledne, a večer v kempu zase párky/sekaná, možná burger nebo smažák. Na Lokti tedy snídaně dělali, ale zase s přirážkou, to je pak člověk přece jenom rád, že se na to místní jídlo z lenosti nespolehl (chtěla jsem si ulehčit plánování a bagáž) a že si vzal svoje vybavení.

Ostatně nejde jenom o to, ono by to bez toho bublání ešusu nad plamenem beztak nebylo ono.

Uvažuju, jestli mám ještě něco, co k tomu všemu chci dodat. Hlavou se víří vzpomínky, ale už jsem si zvykla nepsát je do blogu, nechávat si je v hlavě. Možná tam dlouho nevydrží, ale chci to zkusit. Jen jedna věc, co se bude hodit, až zase pojedu na vodu – seznam věcí, co si s sebou vzít.

Já jsem totiž nějaký měla v počítači a za prase ho nemůžu najít. A vy si možná můžete myslet, že už mám tyhle věci za ty roky vychytané, jenže pravda je, že jsem stará senila a co nemám napsané, to nevím. Zvlášť když jedu na tu vodu třeba jednou za dva roky, tak si fakt nepamatuju detaily toho, co jsem přesně měla, co se nepoužilo a co mi chybělo. Takže pro tyto účely si to tu s dovolením odložím, a samozřejmě taky proto, že se určitě najde někdo, komu se to bude někdy hodit 😉 #milujemeseznamy

Takže: 

• dvoje plavky, cestovní ručník
• opalovák a repelent (nepodceňovat, vždycky jsou komáři nebo aspoň hovada, i přes den!)
• sluneční brýle (mám tendence si je nenasazovat, kašlu na to, a pak mám rudé uškrábané oči. Nenene, tytyty!)
• jedno tílko
• jeden dlouhý nebo krátký rukáv na večer/do města
• termotriko na noc
• teplá mikina (letos jsem měla takovou střední, plus tu huňatou pro případ, a nelitovala jsem. Mohla být mnohem větší zima a byla bych za ní ultra vděčná)
• rychleschnoucí kraťasy – mám surfařské z Decathlonu a jsou boží
• teplé legíny na večer/spaní a šusťáky, kdyby bylo ultra mokro a zimavo
• jedny nebo dvoje ponožky na celý pobyt stačí
• spodní prádlo máte taky jenom na noc, není třeba přehánět
• šátek, klobouk nebo kšiltovku proti sluníčku, na vodě to žhne
• sandály nebo boty do vody + suchou obuv do kempu
• pláštěnku
• špunty do uší, náplasti (můžou být puchýře od pádla nebo bot), dezinfekci, obvyklá léčiva plus něco na střeva, a taky není vůbec blbý nápad mít něco účinného na namožené svalstvo, třeba silnou koňskou mast nebo nějaký fastumgel, cokoli co vám funguje. Nemusí toho být celá tuba, stačí nějaký vzorek. Pokud trpíte na ofouknutí nebo vymrznutí jako já, kdy se často objeví bolest v krku, vemte si stopangin nebo něco na cucání, a neuškodí ani vzorek rumu nebo něčeho jiného na zahřátí.
• niveu nebo indulonu a klidně i nějaký lehčí tělový krém po holení – já osobně mám po troše máčení rukou ve vodě okamžitě tak suché ruce, že mi vyloženě šibe, dokud si je nenamažu tučnou niveou. Podobně důležité může být labello. Letos jsem sice tak suchou pusu neměla, ale pamatuju si, že některé loňské ročníky jsem v tomhle měla smůlu a musela jsem furt somrovat od kamarádky, což je otrava. No a když si zrovna oholíte nohy a další partie…ehm… tak je dost dobré se něčím natřít, aby z toho druhý den nebyla rudá paráda.
• cash – bankomaty řeka moc nevede, sorry jako… – tohle je info vyloženě pro nováčky, někdo je holt zvyklý s kartou platit všude, ale tady s tím radši nepočítejte
• sedátko – na vesty sedati zakázáno jest! Setkala jsem se s tím letos poprvé a musím říct, že panu M. to docela šláplo do rozpočtu. Zatímco brácha měl v kajaku pohodlné sedátko, on na to trochu spoléhal. Já byla ovšem vybavena vlastním podprdelníkem, který si vozím už roky hlavně jako polštář do stanu, ale před nějakou dobou jsem ho pasovala rovněž na sedátko do lodi. A musím říct, že bych hodně chcípala, kdybych ho neměla. Na část cesty jsem ho propůjčila panu M. a i ta část mi stačila tu zadnici zřídit 😛
• toaleťák – občas prostě neni. Nebo je drsnej. Mít vlastní pohodlíčko je nedocenitelný 8) Ostatně i na smrkání či podpal se to hodí, to je prostě multifunkční věc. A vlhčený ubrousky taky nemusej bejt marný, byť letos jsem je nepoužila.
• kosmetika/hygiena – každý má jiné nároky. Já třeba mám ráda suché uši, a tak vždycky platím za zásobárnu tyčinek do uší, ať se jede kamkoli. A myju se zásadně šampukem a kouskem mýdla. Když je ale místo na cestovní holicí pěnu, tak proč ne. Moje nohy ji snášejí líp než cokoli jiného. Proč mít podrážděné nohy?
• nafukovací karimatka, teplý spacák nebo varianta (v mém případě je spacák hodně tenký, ale mám k němu ještě bivvy a mylarovou dečku – takový alobal – kdyby bylo hodně krušno). Člověk si řekne, že je přece léto, a tak nepotřebuje teplý spacák. Bulshit! V noci je u vody kosa, a to tak, že velká nebo někdy ještě větší. Na spacáku místem nešetřete, vemte si teplý, nebo se vybavte hodně teplým oblečením na spaní.
• igelitky – better safe than sorry – já osobně všechno v loďáku nebo barelu balim ještě do igelitek. Jednou mi trochu zateklo a neni to příjemný.
• kolíčky na prádlo – můžou se hodit
• šňůra na loď – velmi důležitá!
• kus petky a houba do lodi! Některé půjčené lodi houbu mají, ale nemusí to být pravidlem. Každopádně mějte aspoň kus petky na vylívání vody.
• kus houbičky a nějakého eko-jaru – vždycky jsem zastávala tátovu oblíbenou poučku, že nejlíp umyješ ešus drnem. Mno, po letech konečně rezignuju. Neni to pravda 😀 Zaprvé je s tim sraní a není jednoduché vždycky najít správný drn, za druhé s tím člověk musí k vodě a ne vždycky se vám tam chce nosit všechno nádobí, když toho máte víc. A vymývat flašku od Many drnem, to by mi asi šiblo. Takže nope.
• Mana s flaškou – ideální snídaně. Jeden den jsme si udělali dvě flašky pro dva – celý pytlík – a druhý den jsme dali jen půl pytlíku. Je dobré mít i něco do toho, třeba skořici, trochu chia semínek… to už je na vás.

No a to je asi všechno, co mě teď napadá, kdyžtak mě doplňte. A vůbec – jezdíte taky na vodu? A kde jste byli letos? A kde to máte nejradši? #vodácisobě