Výkyvy nálady i počasí

Poslední dobou na tom s náladou nejsem dobře. Dalo by se to přiřknout tomu, že na mě začíná doléhat koronasituace a že už toho mám taky plné kecky. Nebo krizi středního věku. Ale hlavně to asi bude prostě tím, že pro mě tyhle výkyvy jsou normální, a tak není třeba z toho dělat vědu. Většinou se o to ani nesnažím a prostě tím probruslím a čekám, až to přejde. Ale poslední týden nebo tak nějak mi to bruslení a čekání nejde a mám tisíc chutí už z toho být venku a užívat si příliv energie, pozitivity, kreativity, naděje… jako když přijde jaro, otevřete okna a najednou čerstvý voňavý vítr a sluníčko, co vás zahřeje. Takové dny jsme tu už přitom taky měli, ale copak se jim dá důvěřovat, když si chodí, jak se jim chce, a hned zase zmizí? Týden jara vystřídá znenadání návrat zimy, pak je chvilku podzim a pak zase jaro. Zmatenost a nedůvěra. Ráda bych se dočkala období, kdy budu moct ten kabát fakt už s důvěrou odložit do skříně, ale zatím se k němu pořád vracím, a k čepici, šále a rukavicím taky.

Počasí zřejmě neví, že jsme teprve v březnu, je aprílové a do toho ledový vítr, kterého začínám mít pokrk. I o těch pěknějších pracovních dnech mi ranní „svetrové“ nadšení nevydrželo dýl než pár hodin a už jsem si šla zase pro kabát nebo aspoň lehčí bundu, a poslední týden jsem nemohla vylézt bez kulicha/kapuce a taky často bez těch rukavic, i když tam jde i o to, že cestou do práce chodím otevírat stan kachnám, a než abych sahala na jeho zabahněné okraje, radši na to jdu rovnou v pracovních rukavicích.

Mimochodem, tahle nepříjemná část života by měla brzy skončit, příští týden se mají kachny vypouštět zpátky na rybník, ale jak jsem se na to těšila jako na smilování, mám z toho teď smíšené pocity a obavy, jednak samozřejmě kvůli liškám a dalším predátorům, jednak protože rybník navzdory faktu, že jsme se o tom bavili už před Vánoci, není opraven ani osázen novými rostlinami, a jednak i proto, že se údajně už teď vyskytl další případ a je docela možné, že ten flockdown opět vyhlásí, nebo ho rovnou ani neuvolní a protáhne se to. Ostatně celá ta situace s ptačí chřipkou a chováním lidí i kachen nepříjemně kopíruje pandemii světovou, až teda na to, že kachny to snáší o dost líp a nechovají se jako kokoti. Ale dost toho mají taky. Jednou mi zdrhla Mandarínka Grace a dvakrát se mi ven dostala Dalmeida, hnědá indická běžkyně. Jednou z toho to bylo, když jsem na noc zapomněla zandat branku, a tehdy při nás tedy stáli všichni kachní svatí, že zrovna tu noc se neobjevil žádný predátor a taky že si na procházku vyšla jen ta Dalmeida, která nemá zas tolik kuráže, aby šla sama někam na vandr. Našla jsem ji ráno stát u stanu a hledat cestu zpátky. Phew.

Pracovní hodiny se mi protáhly, podle očekávání, a musím teď mnohem víc pracovat na tom, abych si vzala nějaké volno a odpočinula si. Musím být mnohem víc flexibilní, což je přesně to, co čím dál tím víc nesnáším, a dohromady to samozřejmě taky má za následek to, že jsem teď tak často vyčerpaná a bez nálady, a úpadek nastal pochopitelně i v mém vztahu k uklízení u nás doma. Už toho zase mám plné zuby, protože je prostě tak a čím dál tím víc cítím, jak se na mě odráží, když je na mě permanentně někdo závislý – hned ráno kachny, pak pes, pak se po mně chce milion věcí v domě, pak aby se člověk nějak choval doma, zkrátka být nepostradatelný je asi na jednu stranu uspokojující, ale momentálně mám pocit, že mě to vysává neuvěřitelným způsobem a dává mi to málo. Je těžké si najít chvíli na odpočinek a způsoby, jak se dobít. Jaký rozdíl udělá jedna hloupá hodina práce denně navíc, nebo dvě! I když v té práci docela často i sedím někde zašitá, aspoň na chvíli tu, chvíli tamhle. To, že tam musím být a někde se schovávat a předstírat činnost, mi leze na mozek.

Několik odpolední jsem už částečně strávila na zahradě. Je to pro mě těžko řešitelné dilema – úplně se někam ztratit a nedělat nic, což by nejspíš brzy vyústilo v dotazy, kde sakra jsem (hlavně když jsou všichni doma), nebo být vidět u něčeho venku, za co mi můžou líbat ruce, a i když je to fyzicky náročnější a vystavuju se tím větru, který mi nedělá dobře, dělám to hlavně protože, že mě to baví a uspokojuje a strašně ráda se pak kochám tím výsledkem. Nehledě na to, že je to pro mě workout, který teď po zimě dvojnásob ocením, a nebýt šéfové neustále pod nosem, to je prostě k nezaplacení, i když ne že by mě od toho někdy neodvolávala. Ale jak ji znám, ušetřím si tím okopáváním záhonů velké množství krávovin, které bych jinak musela řešit nebo aspoň poslouchat.

Moje zahradničení svědčí i Holly. Ne vždycky se u toho chová ukázkově, ale tohleto dávno už ne štěně rozhodně potřebuje být víc a víc venku a většinou se dokáže zabavit někde v mé blízkosti dost na to, abych si nemusela dělat starosti, jestli se má dobře. Občas mi začne hrabat v záhoně, občas se mi někam ztratí, a občas chytne zoomies a vletí mi do ještě nerozkvetlých tulipánů, kde tím většinou alespoň jeden zařve, ale co už. Co nepoláme ona, to ožerou srnky, a tyhle věci člověk nemůže tak moc prožívat. Stejně jsem to doslova jen já, kdo si všimne a koho to bolí, protože kdo tu každou jednu cibuli zasadil a opečovával, žejo. No já. Ale už to tak neprožívám.

Je radost, když to začne lézt ze země a když se sezónu po sezóně učím, co a jak. Ale nejvíc se těším, až jednu budu mít na starost zahrádku malou, svou, kterou budu moct pořešit po svém a se kterou bude mnohem míň práce a mnohem víc radosti. Tuhle momentálně beru vyloženě jako cvičení, větrání hlavy a činnost, u které se nemusím stresovat, není to něco, do čeho bych energii vlévala a snažila se u toho být nějak přehnaně kreativní. Maximálně mě baví experimentovat s rostlinkami, které na tom nejsou nejlíp, třeba z květináčů před domem, přesazovat je na klidnější místa a za pár měsíců sledovat, jak jim otrnulo. Zato doma teď nemám v květináči skoro nic, zbylo mi tu jen chcípající avokádo a zmrzlé chili, které jsem přes zimu nechala venku a vůbec nevím, jestli se znovu probere. Ve skleničce s vodou mám další avokádovou pecku, která se ovšem už strašně dlouho ani nepohnula z místa, a tak nevím, jestli z ní něco bude. Jo a vlastně mám ještě vánoční hvězdu, která mi sice na Vánoce bohužel nezčervenala, tuhle laťku jsem ještě nezdolala, ale to, že jsem ji poprvé dovedla od jedněch Vánoc k druhým, už několikrát jsem ji výrazně stříhala, a taky jsme bojovaly s muškami a schnutím a padáním listů, a přesto je pořád tady a nasazuje nové, to je taky úspěch.

Cesta domů je v nedohlednu, její osud je svázaný s očkováním. Z toho jsou samozřejmě taky chmury. Obecně jakékoli plánování dovolené, byť po UK, mi teď přijde jako nemožný úkol a nesdílím optimismus naší šéfové, která bookuje leccos, aby to pak vzápětí zase rušila nebo dostávala telefonáty o tom, jak to bylo zrušeno. To se na to můžu rovnou vyto a spíš radši počkám, co a jak bude, ale to nevědomí a nemožnost se na něco těšit, je na prášky. Neustále si pohráváme s myšlenkou vzít si dovolenou jen tak, ale když odsud nemůžu odjet na přes noc a skutečně se od té práce a lokace odříznout, nemá to pro mě smysl a s víkendy si tak vystačím. Ostatně se nám blíží i jeden dlouhý, kterého je sice vesmírná škoda, když se nedá nikam jet, ale možnost navštívit kamarády, která se nám otevře v příštím týdnu, je vlastně taky takový zázrak, který teď v té divné náladě nedokážu až tak ocenit, ale vím, že až to přijde, budu v sedmém nebi. Vůbec všechno, co člověk nemůže dělat a za nějakou dobu zase bude moct. Myslím, že to budeme oceňovat všichni, ale jako člověk, co si vždycky dokázal vážit mála, se těším na všechny ty zázraky, které někdo za zázraky ani nebude považovat, ale já z nich budu mít Vánoce.

Už jen to, že si občas o víkendu zajedeme do nově objevené italské kavárny, kterou máme poblíž, a kde mají fenomenální kafe i jídlo a strašně krásný interiér, přesně podle mého gusta. Nebo to zlepšující se počasí – příští týden se má prý velmi zvednout teplota, ježiš jak já se na to těším. To vypouštění kachen. Ano, budu se o ně zase víc bát, ale shodli jsme se s panem M., že až je zase budeme mít tady přímo před očima a uvidíme je chodit po trávě a mít mraky nad hlavami a chillovat u vody, budeme brečet radostí. A jednou zase budeme moct vyjít mezi lidi do města a vzít si na sebe hezké oblečení, pro boost sebevědomí. A zajít si na něco jen tak podle nálady, nebo si koupit, co nám zrovna padne do oka, poté, co si to budeme moct okoukat nebo dokonce osahat, a ne jen podle obrázků z internetu. Budeme moct čuchat vůně města a ochutnávat. Kochat se. Užívat si sociální interakce, kterých sice nemusím mít coby introvert moc, právě naopak, ale nějaká kontrolovaná dávka je i pro mě strašně důležitá, protože bez ní se stupňuje moje úzkost a jako úplně dobře mi to v dlouhodobějším kontextu nedělá.

A jednou budeme moct pozvat kamarády z Čech k nám, konečně už fakt. Nebo maminky zase. A taky budeme zase moct jednou letět domů a vidět tu naši pěknou zemi a dělat věci a jíst jídla, co se dají dělat a jíst jenom tam. A další země, co máme rádi. Skotsko třeba. A země, kde jsme ještě nebyli. Jet někam do hotelu u moře. Nebo znovu na Bali, které bych si fakt dala někdy ráda znova, i přes tu příšernou vzdálenost a příšerné vzpomínky na let zpátky. S lehkou hlavou a svobodou jít si kam chceš a dělat co chceš. Jednou ten svět bude zase barevnější a my všichni budeme o tolik silnější a krásnější, že jsme tím vším prošli. Jen si přeju, aby si z toho co nejvíc lidí odneslo ty správné lekce.

Všechno zlé je pro něco dobré.

Tedy až na pár fakt zlých věcí, ale o tom se radši rozhovořovat nebudu. Pokud na to máte koule, podívejte se například na dokument Seaspiracy, ať víte, o čem mluvím. A když už v tom budete, tak Cowspiracy – které jsem ještě neviděla a ani to asi nedám – a Social Dilemma taky nelze nedoporučit. Social Dilemma je rozhodně menší krvák a strašně důležitá věc na shlédnutí pro všechny, kteří se vyskytují na alespoň jedné sociální síti, tak to můžu doporučit i citlivkám jako jsem já. To ostatní, to chce koule.