Výlevy z únavy

Rok aupaiření v kuse je opravdu až dost. Dělat to dýl? Zbláznili jsme se?

Únava, otrávenost, zavalenost, vztek, asi tak se teď máme. Říct ne jde opravdu velmi těžko, obzvlášť, když v sobotu čeká náš dům prohlídka od zájemce – bilionáře – co kvůli němu přiletí až z Ameriky. Většina z nás si myslí, že pokud kvůli tomu váží takovou cestu, opravdu nezmění názor jen proto, že nebudou umytá okna, ale Ashleigh šílí, a bohužel dost přitroublým způsobem. Minulý týden za námi přišla s tím, jestli budeme schopni ji tenhle týden poskytnout nějaká odpoledne navíc, protože dům je v příšerném stavu a milion věcí je zapotřebí okamžitě vyřešit. Řekli jsme jí, že nejspíš mnoho ne, jedině pátek, o který nás požádala ještě dřív, a z nějž jsme si kvůli ní přehodili práci u Victorie na čtvrtek.

Včera a dnes uhodila znova, na pomoc si přizvala Nigela, který na nás vyskakuje čím dál častěji a s čím dál tím drzejšími (z našeho pohledu) požadavky – třeba předevčírem, tedy v neděli (!), s klidem napsal panu M. smsku, jestli mu může umýt auto, a včera, tedy o státním svátku (!), nám ráno napsal, ať celý den doplňujeme koš s dřevem, že je třeba celý den udržovat zapálený krb v big roomu. Ten člověk mi čím dál tím víc leze krkem.

Ovšem A. začíná vypadat, že to psychicky nezvládá, a přitom se stalo přesně to, na co jsem nadávala už ten minulý týden, kdy jsem tu vztekle na pana M. hulákala (ne jako vyloženě na něj, spíš před ním), ať se s tím jde baba bodnout, že má od nás deset hodin práce denně (!!) a pokud je není schopná využít, já se kvůli ní nebudu s těmi nesmysly pachtit celý den, kor když na to ty celé dny ani nemám. Mám jí plné zuby, jí a všech těch službiček a práciček navíc. Sice si to všechno snažím psát a následně poctivě zadávat do týdenního výpisu peněz, co nám má dát, ale její sazba za hodinu se stala vyloženě směšnou vzhledem k tomu, kolik si vyděláváme v jiných pracích. Opravdu nechci psát zprávy svým ostatním zákazníkům, že tento týden nepřijdu, když tím na každé hodině ztratím přes sto korun a hlavně je tím zklamu. Snad by se o tom dalo uvažovat, kdybychom měli s A. trochu jiné vztahy, ale my je nemáme.

A opravdu jí nechci za ty směšné peníze vycházet vstříc a dávat jí všechna svá volná odpoledne, kterých je tak málo a jsou tak vzácná. Náš čas se stal velmi drahým, teď víc, než kdy dřív, protože pan M. má jen tři týdny do svého prvního koncertu a potřebuje skládat, aby měl vůbec co hrát. Nemá dostatek materiálu. A když dá tenhle týden A., bude mít už jen dva týdny. A nemůžete skládat, když na to máte možná dvě hodiny večer, jste unavení a nasraní. A je podle mě silně nefér, že nás A. staví do takové pozice, kdy prakticky nelze odmítnout (ačkoli jsme se silně zdráhali), když ona sama nám nikdy vstříc nevyjde. Plat je v porovnání s běžnými aupairskými platy mizerný, podmínky diskutabilní, někdy se máme velmi dobře, ale někdy máme taky pocit, že A. zapomněla, že nepracujeme 24/7, a Nigel jakbysmet. Jak mám mít radost z práce pro lidi, kteří nerespektují moje volno a můj víkend?

Cítím tlak. Tlak, který A. sama vyvolává a háže za pomoci Nigela na nás. A přesně, jak jsem minulý týden říkala – úterý je pryč a ještě pořád nám nedala seznam věcí, které je tedy třeba vyřešit, když je toho údajně tolik a tak moc nás potřebují. To mě na tom sere vůbec nejvíc. Dobře, v pondělí jsme měli volno. Dnes jsme ale pro ni pracovali deset hodin a během té doby jsme neudělali jednou věc nad rámec svých běžných povinností, s ničím se nepohnulo. Přitom se mohlo udělat TOLIK práce! Nehorázně mě rozčiluje, neumí-li někdo využít mého času, a žádá-li mě velmi naléhavě a nepříjemně, abych mu ho za mizerné peníze věnovala víc. Nestojí mi to za to a nechce se mi. Možná je to jen na tenhle týden, ale mám už pokrk toho, jak pro ni neustále něco děláme a jak má ona nejspíš pořád pocit, že si tu tak akorát válíme šunky.

Nejsme ale schopni s ní mluvit na rovinu a normálně si o tom s ní promluvit, vyříkat si, proč už tu nejsme šťastni, protože víme, že ona takového rozhovoru naprosto není schopná. Nemá pro to pochopení, nemá trpělivost, nevnímá nás a má své pevné stanovisko, vůči němuž neumí udělat ústupek. Nedoceňuje nás, občas zaševelí „thank you“ a nato na vás nasype další náklaďák práce a samozřejmě vám nezapomene připomenout, ať nenecháváte ve dřezu nádobí a ať si odnesete své věci zezdola do svého pokoje. Protože všechno musí být ťip ťop, samozřejmě kromě jejího bordelu a bordelu jejích dětí, to je jiná story. Ten se může válet všude.

Nakonec to dopadlo tak, že jsme jí tu práci přislíbili, zítra i v pátek odpoledne. Nigel nebyl schopen pochopit, že čtvrtek ne, zopakovali jsme mu to čtyřikrát a stejně to pak přeříkával včetně čtvrtka. A to mě taky sere. Nabídnete jim celé odpoledne navíc v pátek. A celé odpoledne navíc ve středu. A oni to berou jako jasnou věc, oddychnou si, ale nejsou vám schopni říct, jak moc jim to pomůže – přestože všichni víme, že jim to kurva hodně pomůže. Můžou si pískat a vy si zase připadáte jako idiot, stejně jako jste si tak připadali předtím, když jste jim řekli, že nemůžete, a oni se vás ptali proč.

Připadám si zahnaná do kouta a chce se mi na ně oba řvát, říct jim oběma, ať si ten barák strčí do prdele a že mám těch jejích výstřelků a bláznivin pokrk. Jemu říct, že je líný dobytek a ať si to debilní auto myje sám. Že jim seru na práci v sobotu ráno, že by mě zajímalo, co se stalo s příslibem, že jednou měsíčně si můžeme vzít sobotu volnou, a že moje volno je posvátné a po jedné hodině už pro ně nikdy nehnu prstem, leda by mi za to platili stejně jako v jiných pracích a oznámili mi to nejpozději v pátek předchozího týdne. Kočky, psa a ryby ať si večer krmí taky, protože já mám doprdele volno.

A aby toho nebylo málo, pana M. opět zaháčkoval na práci soused Hugh, a pan M. obratem zaháčkoval mně. „Je to jen na hodinku,“ povídá, a já už to zase jednou neumím vidět pozitivně, protože se to jenom hrne. Vlna, která nikdy nekončí, víkendy skoro nemáme, není si kdy odpočinout, a kdykoli, odkudkoli, může přijít další ťafka. V sobotu nebo neděli odpoledne už vám zase posílají sezamy věcí, co máte dělat v pondělí ráno, a vy víte, že do té doby vám to může být jedno, ale už zase máte před sebou dlouhý to do list.

Jsem prostě unavená. Prodloužený sváteční víkend byl báječný, odpočinuli jsme si a konečně se zase jednou vyspali, ale bylo toho málo na ten rok dřiny. Nabalilo se to jako sněhová koule a ne a ne to ustat. Jednomu řeknu „ne“ a pět jiných se vyrojí. A já vím, že bych měla být ráda, že máme tolik nabídek a že jsme tak brutálně žádaní – předchozí au-pairs Ashleigh prý měli obrovské problémy tu nějakou práci sehnat (mno, asi se moc nesnažili, říkám si…) a nám se sypou peníze do kapes.

Ale já prostě nemám pocit, že by mi to za to stálo. Potřebuju, aby mi aspoň na pár dní všechno dalo pokoj, abych se mohla sebrat, vyčistit si od toho hlavu a uvědomit si, jak je to dobré a jak se mi to bude hodit. Potřebovala bych hlavně v tom všem zmatku najít víc času pro múzu, pro kreativno. Někdo si to umí naplánovat, ale já prostě musím být odpočatá a musím mít hodně času, aby to mohlo v klidu přijít, jinak se to plaší a nepřijde to vůbec. Ničí mě, že už nemám svá volná odpoledne na to, abych si jimi mohla plýtvat po svém. Dřepět u blogu (mám tolik blogových věcí na seznamu k udělání!), psát knihu (tu a tam si chvilku ukradnu, ale chtěla bych na to mít mnohem víc času), jít si na pár hodin lehnout, jít se projít, naplánovat si návštěvu v Yoga Garden, kde jsou jinak předražení, ale první lekce je zdarma, jet třeba na návštěvu za Hankou a vyvětrat si hlavu pokecem s jinými Čechy, jet někam ven, kamkoli…

Nedávno jsme si jen tak zajeli do Storringtonu, vyzvednout si v trafice čokoládová vajíčka zdarma, co jsme na ně dostali kód od Vodafonu, a pak jsme si zašli na pizzu u stánku. Drahou, ale dobrou. Bylo pěkně teplo, zapadalo Slunce, příjemný večer. Přála bych si mít čas na víc takových příjemných spontánních výletů.