Vyplouváme snad zase z bouře

Katarze. Po tom všem stresu a všehosesraní mám žaludek úplně vycukaný z toho, jak se věci najednou začínají dávat do kupy a problémy vyjasňovat.

Měli jsme pořádné nervy a hodně zařizování a plánování okolo Ashleghiných padesátých narozenin, a nakonec jsme to zvládli a dokonce nám pochválila vybrané přání s pávem – prý se jí vždycky líbila představa mít pávy na Thakehamu.

Jo jsme po tom nedorozumění s výpovědí slíbili, že tedy ještě dvakrát přijdeme, aby měla víc času někoho najít, a jak se nám tam včera nechtělo, to vám nevypovím. Nám se k ní nechtělo chodit už pořádných pár měsíců, ale teď už to bylo prostě moc. Všechno v našich tělech řvalo, že to prostě nechceme udělat, bylo nám špatně a byli jsme v depresi. A pak to najednou dobře dopadlo. Byla toho dne nebývale příjemná a usměvavá, zase jsme na sebe hráli šarádu, jak se máme vzájemně rádi či co – typická anglická věc, řekla bych – a to i přesto, že jsem toho dne musela vyklízet naprosto shnilý, rozložený obsah její lednice, plesnivé sýry a zeleninový šuplík v tekutém stavu. Všechno to samozřejmě páchlo nepopsatelným způsobem a já si mohla ukroutit hlavu, jak to může někdo nechat zajít tak daleko a tak brutálně nevědět, co se mu děje v jeho vlastní lednici.Bylo v tom ale taky určité zadostiučinění. Jednak ráda dělám věci, u nichž je poznat rozdíl – a vyhodit půlku lednice je rozhodně rozdíl – a jednak jsem si tím sama pro sebe potvrdila, že tu děláme opravdu dost a že jsme pro ni dost důležití. Nějak jsem ohledně toho měla v poslední době pochyby a dávaly se do mě chmury a tohle mě nakoplo.

Další velmi příjemná věc byla, že už včera okolo domu prováděla jakousi příjemnou slečnu zahradnici, a my slyšely, jak jí slečna lehce odporuje v některých bláznivinách, které po ní chtěla, a nad nimiž jsme vždycky kroutili hlavou i my – třeba i debilovi je jasné, že do kompostu se nemají házet čajové pytlíky nebo plastové obaly, a u ní se tam vždycky něco najde, hlavně tedy ty pytlíky tam hážou naprosto standardně a slečna ji upozornila, že by to tam nemělo být. Pan M. konstatoval, že tam nejspíš dlouho nevydrží, ale to už nám může být jedno 8)

Dál nám Jo s radostí oznámila, že v pátek má pohovor s druhou slečnou, která by za nás měla převzít úklid, a snad hned začne. Takže ji příští úterý, pokud ji tedy neodradí už páteční pohovor, provedu a všechno jí mám ukázat (nedovedu si to představit, to bude ještě zajímavé :D), a pak bychom vlastně teoreticky mohli jít domů, protože se tam přece nebudeme motat všichni. Nevím. Ale i kdyby ne, pak stejně příští úterý bude konečně doopravdy posledním dnem u Jo. Nemůžu se dočkat.

Minulý pátek nás postihla zase jiná tragédie, o které jsem zatím neměla čas se zmínit. Když jsme odcházeli od Victorie po úklidu jejího domu a pouštěla nás do kanceláře, zeptala jsem se, jestli nám tedy dá peníze za ten dům. A ona na to trochu zaraženě, že nás prý minule zaplatila dvakrát a že to nechápe. Prý že nám peníze za dům nechala v obálce v kanceláři, dohromady s penězi, které nám tam někdo přímo odtamtud nechává za tu kancelář. My na ni zírali, pak jsme zírali jeden na druhého a nevěděli, co říct. Žádné peníze navíc tam nebyly, jen ty kancelářové, a teď jako co s tím. Victoria si byla naprosto jistá, že je tam dala, my si byli naprosto jisti, že tam nebyly – přece kdyby byly, tak bych si pak nešla pro peníze do jejího domu k její dceři. Nejsem zloděj a nemám takové nervy. Jenže nedokážeš nic a Victoria řekla, že vůbec nechápe, co se tedy stalo, a že nás holt bude muset zaplatit příště. Odjeli jsme tedy bez peněz za dům, v nepochopení, zda nás příště chce zaplatit i za ten den, nebo zda tím chtěla říct, že nám ten den prostě nezaplatí. Byli jsme z toho rozházení a zase depka.

Dokud nám včera večer nenapsala extrémně dlouhou a omluvnou smsku, že už na to přišla – Sarah, její kolegyně z kanceláře, se do obálky podívala a myslela si, že se přepočítala, a tak nadbytečné peníze odebrala. Victoria se nám velmi omlouvala a prohlásila, že nás v žádném případě z ničeho nepodezírala, že jsme základní složkou toho, jak celá kancelář vůbec funguje, že jsou strašně rádi, že nás tam mají, a že nám peníze dá teď v pátek, jestli tedy chceme přijít (jako by počítala s tím, že jsme se nějak urazili a přijít už nehodláme). Dokonce si sáhla do svědomí, že si uvědomuje, jaký to byl v poslední době čím dál tím větší bordel, a že doufá, že to brzy vyřeší.

A z nás jen tak spadla další tuna obav a stresu, protože jsme už pěkných pár týdnů dávali dohromady pomyslný mail, v němž jí vyložíme, že takhle to dál nejde, že jsme větší prasečák neviděli a že něco tak nechutného už dělat nebudeme. Jak se to najednou krásně vyřeší, co?

Připadám si, jako bychom doteď proplouvali nějakou hnusnou bouří. Do lodě nám teklo a ztratili jsme nad ní jakoukoli kontrolu, jen jsme si vroucně přáli, aby se nad námi Poseidon smiloval, a najednou se mraky začaly roztahovat, přestalo pršet a vysvitlo Slunce. Zase to vypadá, že bude o něco líp.

Vím, že jsem slibovala dopovídat to o těch Sedmi Sestrách, ale nějak mi to v mysli plave. Děje se toho teď nějak moc, nestíhám zapisovat a než to zapíšu, už mě dávno zajímá něco jiného. Ale ve stručnosti: byla zima a mrholilo, přes Sestry se převalila mlha, takže než jsme vylezli nahoru, viděli jsme tak akorát houby, jen ten okraj pod námi a kus moře zahaleného v šedi. Vlhly nám boty a bylo tam podivně liduprázdno. Dokonce i obyvatelé majáku se na nás z okna dost zaujatě dívali, buď nejsou zvyklí, aby tam někdo chodil v takovém psím počasí (i když je to divné, člověk by řekl, že tu jsou na trochu deště a mlhy zvyklí :D), nebo si mysleli, že si jdeme skočit. Nebylo by to pro ně jistě poprvé, ale asi není úplně běžné, aby skákali hned tři blázni najednou.

Cestou dolů jsem se rozhodla, že boty už zvlhly moc, než aby to ještě bylo snesitelné, vyžádala jsem si klíče a šla se sušit do auta. Pan M. s Patrikem se chtěli ještě podívat na pláž, aby to Patrik viděl i zespoda, a řekli mi, ať si zatím schrupnu. Na to jsem ale nějak neměla pomyšlení, i když jsem byla hrozně unavená, chtěla jsem hlavně domů, do tepla a do suchých ponožek, a to mě drželo vzhůru i přesto, že tam byli snad dýl než hodinu. Mezitím jsem si v autě užívala samoty na parkovišti, jemného hučení větru kolem auta, blízkého hlučného šumění moře a čerstvého vzduchu. Meditace v autě taky není úplně špatná věc 🙂

Jen ve chvíli, kdy se setmělo a přijela se na mě podívat nějaká místní hlídka, mi bylo trochu ouzko 😀 Dva chlapi v reflexních vestách se jali zkoumat, jestli jsem v tom autě v pořádku či jestli nejsem bezďák. Naštěstí je mé vysvětlení, že čekám na kamarády, uklidnilo, a zase odjeli.

A nakonec jsem byla vážně ráda, že jsem s těmi kluky dolů nešla. Zatímco se dole vysmátě fotili, přihnal se neuvěřitelnou rychlostí příliv a pánové byli nuceni projít vodou, aby se dostali ke břehu. Měli obrovské štěstí. Kdyby nebyli dost rychlí, mohli si taky zaplavat.

Seven Sisters je báječné místo, ale příště bych si tam opravdu radši zajela až bude zase hezky. Celou cestu jsem si představovala bydlení tam někde poblíž, život v přístavu nebo aspoň u pobřeží, a už jsem se viděla, jak vylepuju letáky na sloupy v okolí. Aupair couple hledá práci. To bych pak na těch útesech byla pečená vařená, a za ultra pěkného počasí klidně i grilovaná.