Vzpomínky na Chorvatsko

Pan čáp ztratil čepičku a pan M. hlas. Což by ještě nebyl takový problém, kdyby neměl zrovna dneska odehrát svůj první koncert v Anglii.

A tak jsme se kvůli tomu na poslední chvíli dost nastresovali. Večer jsem do něj nalila konev cibulového odvaru se zázvorem, medem a citrónem, zakousl dva tousty se sádlem, cibulí a česnekem, spořádal několik hallsek, vypil něco sirupu proti kašli a stříkl do sebe stopangin. Zároveň jsme museli dát vědět Clare, majitelce podniku, kde má hraní probíhat, jak to vypadá, a jestli by náhodou nebyla schopna na poslední chvíli sehnat někoho jiného, protože pan M. nejspíš nebude moct hrát. Naštěstí se to nakonec podařilo nám samotným, z pesimismu a zoufalosti nás vytrhl Daniel, s nímž jsme vloni jamovali na Seven Sisters. Když jsem mu po telefonu polopaticky vysvětlovala situaci, nic moc nepotřeboval vědět, ochotně souhlasil, že to alespoň na hodinku vezme za pana Mysteriózního. No to nám spadl šutrák ze srdce.

Jak jsem včera běhala kolem pana M., žehlení pro Nigela a dalších věcí, ačkoli jsem plánovala psát, stáhl se mi z toho nějak žaludek nervama a měla jsem pocit, že mě ta kreativní prokrastinace jednou zabije a že to bude brzo, a tak jsem se vrhla alespoň na fotky, když teda nebyla psavá. Něco jsem dala do kupy z posledního výletu do Brightonu, něco z dávného cyklovýletu do Chorvatska.

Vždycky si myslím, že mám všechny svoje fotky prošlé, a vždycky mě nakonec překvapí něco, co jsem už strašně dlouho neviděla nebo o tom vůbec nevím, a z čeho by se dalo něco dobrého udělat. Může to být mým měnícím se fotografickým vkusem? Zlepšujícími se schopnostmi v postprocessingu? Že v nich najednou vidím něco, co jsem tam dřív neviděla?

Každopádně jsem u těch fotek hodně přemýšlela. Z toho Chorvatska mám – jak jinak – spíš kusé vzpomínky, bylo to v roce 2008 a jela jsem s Klárčinými spolužáky, které jsem neznala. Jako cyklista jsem tam stála za prd, ale stojím si za tím, že na vině bylo moje (vlastně tátovo) příšerné kolo, s nímž jsem zaspala dobu. Převody má nesmyslně těžké, i minimální kopec pro mě byl příšerná dřina, zatímco všichni už byli dávno zlehka nahoře, já buď ještě supěla někde v prostředku, nebo jsem to už vzdala a kolo tlačila. Jediný smysl mé účasti pak spočíval v tom, že jsem fungovala jako klakson na kolonádě. Tam, kde „excuse me“ znuděné Chorvaty vůbec nezaujalo, zafungovaly moje extrémně hlasité, nepříjemně skřípějící brzdy. A vždycky to ve mně vyvolávalo dojem, že jsem příšerně neschopná, slabá, že mám nulovou kondici a že jsem jasný kandidát na posledního vybraného člena jakéhokoli sportovního týmu. A přitom proč? Vždyť jsem třináct let baletila, a i když nejsem vyloženě sportovní typ, taky nejsem úplná lemra. Možná nejsem na běhání, u toho si vždycky vyflušu plíce, ale proč mi tak chcípou nohy při šlapání na kole?

No a pak mi kamarád na zkoušku půjčil svoje a nemohla jsem uvěřit, jak jednoduše se na tom šlapalo! Bylo to jako jet po rovince, a to ještě pořád nebyl nejlehčí převod. Kamarád zatím supěl na tom mém vynálezu (který jsme přitom doma vždycky měli za dobré kolo) a vůbec nechápal, co to je doprdele za převody.

Na druhou stranu, při „výletě“ na Sv. Iliju jsem se svou zdatností taky moc neosvědčila. Vylezla jsem tam, to jo, ale bylo to utrpení, hlavně proto, že jsem netušila, kam jdeme a jak dlouho ještě pošlapeme, a navíc jsme šli stezku z druhé strany, kde nebyly vidět značky, a často jsme se ztráceli. To a celodenní šlapání s jednou jedinou zastávkou na kus chleba by zlomilo i odolnějšího jedince, a zatímco chlapci měli z celé akce poměrně prdel, my s kamarádkou Bárkou jsme měly několik momentů, kdy padaly zcela vážné uslzené prosby:“Nechte mě tady, já už prostě fakt nemůžu“ nebo přesvědčení:“Marti, my tady umřeme“. Obojí zpravila zodpovězeno poklidným:“Ťapkej, ťapkej.“ od někoho z kluků. Oba si samozřejmě celý den vykračovali, jako by se procházeli po Václaváku a ne po hřebenech 1640 metrů vysokého krpálu.

Ale nakonec jsme tam vylezli a stihli jsme i slézt, i když jsme se dolů valili jako lavina, se strachem, že to nestihneme do tmy (a skoro jsme nestihli), a pro mě to byl neskutečně očistný zážitek. Tehdy jsem si asi poprvé uvědomila, co lidi na těch horách vidí, a když si odmyslím všechno to hektično (vyšli jsme prostě vážně pozdě) a zmatky, docela ráda bych si to střihla znovu. Je v tom určité kouzlo, samozřejmě nejen ty výhledy, fyzická námaha a to, že prostě musíš jít. Je v tom i ta sounáležitost, že jste tam jen vy čtyři, hory, spousta kamení, studenej vítr a jinak ticho. Nemáš šanci rozmyslet si to, nemůžeš si odchytit taxík a hodit na to bobek. Musíš jít dál.

Když jsme se vrátili domů (což byla taky sranda, naprosto jsme s Bárkou nemohly chodit, jak jsme měly namožené svalstvo – včetně toho, o němž jsme vůbec nevěděly, že ho máme. Vážně, strašná bolest. Vzájemně jsme si pomáhaly z autobusu a do autobusu a všichni na nás koukali jako na blázny, vůbec nevěděli, čím jsme si prošly), složila jsem o tom písničku. Dodneška mi zní v hlavě a při tom zvuku si zase připadám jako tam nahoře, v odloučení od civilizace. Jen já a šutry. Škoda, že neumím zpívat nějak publikovatelně 😀 Možná by stálo za to sehnat někoho, kdo to umí, a  nechat to nazpívat jím. Ale bylo by to pak ono, když by ten člověk vůbec nevěděl, o čem zpívá?

No, a když je řeč o zpívání, zpátky do přítomnosti. Pan M. sešel dolů a kopnul do sebe panáka jabkovky, co jsem nedávno našla u Ashleigh ve špajzu. Chystá se, hlasivky si snad trochu odpočaly, tak doufáme, že bude schopný uzpívat třeba alespoň jeden set, aby to pro něj nebyla až taková tragédie. Clare říkala, ať si neděláme starosti, že to není konec světa, ale myslím, že pro něj by byl. Taky bych nechtěla psavě prorážet do světa zrovna ve chvíli, kdy jsem si zlámala všechny prsty nebo dočasně přišla o zrak, a to ještě k tomu na ten koncert pozval půlku Anglie. Tak kdoví, jak to dopadne.

Jak se tak na to Chorvatsko koukám a vidím tam fotky sebe sama někde nahoře na hoře, u kola nebo při cvičení s powerbally či jak se tomu nadává, mám skoro pocit, jako by to byl život někoho jiného. Takový výsek z paralelní reality, jak to mohlo být, kdybych se stýkala s jinými lidmi. Protože to je docela pravda. Mám hrozné nutkání chodit třeba na salsu, plavat, občas běhat, bruslit, zajezdit si na koni, hodně na kole, které jsem měla vždycky ráda, chodit na jógu a na meditace s druhými lidmi, protože to je pak o něčem docela jiném než dělat to sám doma, zkusit orientální tance nebo nějakou formu aerobiku, prostě cítím, že bych docela klidně mohla být sportovnější člověk, ale jako by to nevyhovovalo mému životnímu stylu. Nemám na to naprosto čas a nemám kolem sebe žádné lidi – těch pár, co by mě k tomu napadalo, jsem nechala doma v ČR. Navíc teď žiju v mizerné lokaci a bez pana M. jsem nepojízdná, neboť nemám řidičák a odsud se bez auta nedostanu.

Je to teď všechno trochu zvláštní a nahovnoidní. Ale baví mě zkoumat tahle svá nutkání. Je dobře vědět, že to tam někde je, a že nejsem až takovej lenoch, když mám chuť znovu vyšplhat na Iliju nebo si znova sjet chorvatskou Cetinu na raftu. Ze všeho nejvíc bych si teď ale dala léto na Dvořišti nebo na Lipně a týden někde s bandou na Lužnici. Tadyten zapadákov, kde nic a nikdo není, a to životní tempo, co je jenom o práci a zase práci, mě už asi vážně přestali bavit.