Winter is coming

Je zima. Strašná zima. Hlavně po ránu a večer. Mám ovšem pocit, jako bychom se změnou času na zimní paradoxně cestovali zpátky do léta. Už jsem si zvykla na to, že vstávám do tmy a východ Slunce prošvihnu, to už budu v práci. A zvykla jsem si na to, že se v bazénu tolik nepředřeme s doplňováním ručníků a umýváním oken, protože na ostrově už tolik lidí není – a hlavně žádné děti. Jenže se změnou času najednou vstávám a do oken pere světlo a v bazénu jsou okna zaflákaná a s použitými ručníky už zase trháme rekordy. To samozřejmě není způsobeno změnou času, ale prostě tím, že jsou podzimní prázdniny a ostrov už zase puká ve švech.

Jediný rozdíl oproti létu je tedy to počasí.

Je to ale spíš jen taková připomínka, naštěstí. Za dva týdny to tu zase všechno utichne a další vlna přijde v listopadu s příjezdem střelců (shooters), a pak až na Vánoce, a to my už tu asi nebudeme.

Na střelce se vůbec netěším. Každý rok si jich banda (nevím vůbec kolik) zaplatí nehorázné peníze za to, aby si sem mohli přijet postřílet ptactvo. Ostrovu to vyhovuje, nejen kvůli penězům, ale i proto, že tu ti ptáci nemají žádného přirozeného nepřítele a každé jaro a léto se dost přemnoží. To ovšem nic nemění na tom, že je mi z toho zle a smutno, zvlášť proto, že to nejvíc odnesou mí milovaní bažanti a mé ještě milovanější orebice neboli bejbiny, které už dva měsíce zpátky začali místní zavírat v obrovských klecích – nic o tom nevím, jestli je tam lákají, jestli je tam krmí nebo o co jde, ale domnívám se, že až přijedou střelci, budou prostě klece naráz vyprázdněny = vyplašeny, aby to mělo ten správný hromadný efekt a trefil se i slepý.

Já jen doufám, že tu nebudou dlouho, že to neuvidím a že to nepostihne konkrétně tu mou malou grupičku orebic, co s námi tráví hodně času v Sea Garden, kde pracujeme. Doufám, že je zrovna v tu dobu nepopadne hrozná touha jít se projít na druhou stranu ostrova, kde to všechno bude nejvíc akční. Ztratili jsme Bobíka, ztratili jsme Harryho, přijít ještě o bejbiny, to už nedávám.

Rozepsala jsem konečně článek o superpotravinách a dalších vychytávkách, na který jsem se dlouho chystala. A zjistila jsem, že to bude větší dřina, než jsem myslela. Ale snad to nějak doklepu a vydám, než mě to vyhledávání informací znechutí natolik, že se na to vykašlu. Tak jako tak, alespoň se to trošku hnulo a už vím, k čemu je dobrý ten baobab, co ho teď baštím 🙂

Pana M. už asi měsíc honím do toho, ať si konečně taky založí profil na Couchsurfingu a pošle mi to, ať mu to můžu opravit. Pak že napíšeme jednomu týpkovi z Exeteru, kterého jsme si vytipovali, jestli u něj můžeme cestou domů přespat, protože máme s Exeterem jisté plány. No, a než jsme to s panem M. dali dohromady a opravili, tak ten týpek z Couchsurfingu zmizel! A navíc si ani nepamatuju jeho jméno, takže ho nedohledám ani jinde. A k mání tak zbylo, po odečtení dlouho neaktivních uživatelů, jen velmi málo k výběru. Pokud se snažíme najít někoho, kdo poslouchá Muse, aby nám zapadal do plánů, máme na výběr asi tak ze dvou lidí. No, to z toho začínám být lehce nervózní 😀 A ke všemu mi pan M. napsal reference, které mi nedal zkontrolovat kvůli angličtině, a ono to nejde editovat, takže se dozvíte, že:“With her you will be not bore“ 😀 No ale myslel to dobře…

Každopádně jsme začali dávat dohromady nějaký plán na cestu domů. Vzhledem k tomu, že odsud pojedeme 15. prosince a do Čech letíme až 21., čeká nás takové menší kolečko po několika městech a je třeba včas dořešit detaily, abychom mohli obepsat všechny vhodné lokální couchsurfery a řešit bydlení. Jsme v tomhle totální panny, tak doufám, že něco neprokaučujeme (hihi) a že to bude stačit řešit třeba měsíc dopředu. Přinejhorším se holt plácneme přes kapsu a bydlení si zaplatíme, ale na to snad nedojde.

Mám z těch několika dnů trochu obavy, jestli toho nebudeme mít plné zuby a jak to dáme. Za předpokladu, že bude vyřešené přespávání, by to mělo být zvládnutelnější než celá cesta v jednom kuse, ale jestli se to nějak zkomplikuje, mohlo by to být dost náročné. Čeká nás Exeter, Brighton, Worthing a Londýn a možná i návštěva Ashleigh. Tak snad to vyjde podle našich představ 🙂

Včera jsem prospala den, ať si bylo krásně. Příšerně mě bolela hlava, i přes aulin a valetol – krční páteř je mrcha – a tím to bylo jasné. Až večer se to trochu umoudřilo, tak jsme si vyšli na procházku, kdy jsem poprvé vytáhla tu bláznivou megazimní megatlustou megavelkou bundu, kterými nás tady obdařili před létem (dat logic) a na jejíž využití jsem tedy čekala celou tu dobu. Ukázalo se, že na tohle počasí je skvělá (byť třeba jezdit v ní na kole fakt nepůjde, na to ji mám až moc u kolen), ale i tak byl ten fukec na kamenech nad vlnami nezvladatelný, a tak jsme to brzo zabalili. Nemůžeme si dovolit riskovat nachlazení, už takhle dobrý týden, dva posmrkávám.

Dneska jsme po obědě vytuhli oba. Co nezvládla vynikající domácí pizza pana M., to dorazila sklenička vína po ní v posteli, dva díly seriálu a ta teplá postel sama. V poslední době ty víkendy vůbec vypadají všechny takhle a je to zvláštní. Ne že bych s nimi měla nějaké divoké plány, já jsem ráda, že se tělu konečně dostane nějakého spánku (byť bohužel spolehlivě pokaždé minimálně jednou přetrženého sousedovým chrchláním), ale trochu mě děsí, jak silná únava mě přitom vždycky přepadne. Je to jako v tom stripu s Garfieldem nebo jako ze života jakékoli kočky, která si lehla na parapet, na nějž zasvítilo sluníčko, a v tu ránu ví, že už se nezvedne, dokud to sluníčko zase neopadne. Jako by to teplo z vás vyždímalo poslední zbytky sil 😀 Nebo vůle. Nebo obojího.

Jestli to s tím spaním a počasím bude vypadat i nadále stejně, tak se pomalu vzdávám naděje, že bychom ještě stihli zajet na poslední ostrov, co nás zajímá, St. Agnes. Ale třeba se ještě překvapíme.

S potravinami jsme na tom pořád velice dobře, je celkem jisté, že do odjezdu nebudeme muset nakupovat a i tak se toho asi ještě dost bude posílat domů – minimálně nejspíš mana. Pořád ještě míváme dny, kdy nacházíme věci v chatách, takže nás ani nemusí honit mlsná – poslední zajímavé úlovky třeba byly: celý jablečný džus, půlka coly (tu jsme už hodně dlouho neměli! :)), plato šunky (přišla k duhu na pizzu), sojové mléko, několik jogurtů, kus bagety a nebo takové jakési polomáčené sušenky. Není nám pořád jasné, jak tu někdo může bojovat s penězi. Když umíš vyžít s tím, co najdeš při práci, tak skoro nakupovat nemusíš. Nojo, ale když má každý potřebu furt kupovat piva, cigarety a kdesi cosi…

Včera pan M. otestoval mnou nalezený recept na veganské muffiny z banánů, datlí a burákového másla. Umím si je představit ještě doladěnější, například čokoládové nebo s vlašáky/mandlemi uvnitř (pan M. na ně pokladl brusinky, taky not bad, byť se trochu připekly), ale na první pokus z toho vznikla podle mě solidní dobrůtka. Pan M. má samozřejmě vyšší kuchařské nároky než já, takže z toho odvázaný není, ale pro takové kuchařské nemehlo jako jsem já je možnost upéct něco takhle bláznivě jednoduchého úplný zázrak 😀 Jelikož datlí máme ještě celý pytel, myslím, že ve znamení podobných experimentů budou probíhat vůbec celé dva zbývající měsíce. Schválně, co zkusíme příště. A moje špagety s cizrnou podle mě taky nebyly zlé. Začínám si říkat, že doma bez pana M. přece jenom hlady neumřu.

Kdybyste nevěděli roupama coby, v posledních dnech mě zvlášť baví číst Ofélii a Anie a studovat recepty a nejen vánoční nápady na Pinterestu. Až budu doma, musím si od Ofélie něco koupit, třeba třezalkovou mastičku na pleť. Někdy v létě, tuším, měla stánek v Praze na jakémsi festivalu, inu to mi uniklo, ale na Fléru mi snad neuteče. Takovíhle lidé mě totálně dostávají, to-se-musí-podporovat <3

A těším se na Halloween. Snad bude na ostrově alespoň nějaká malá hospodská párty.