Zápisky po virtuální dovolené

Tak jsem zpátky z nucené virtuální dovolené, která přišla zhruba stejně nečekaně jako naše nedávné nedobrovolné otužování, ale zdržela se bohužel o kapku déle.

Říkám bohužel, protože to nějak přišlo ve špatnou dobu. Normálně bych byla ráda, že ten internet kiksl a já můžu konečně nerušeně psát. Ale:

• psavá prostě nebyla, kdybych se na hlavu stavěla

• kupodivu nebyl ani čas. Nechápu. Nebyl přece internet, tak co jsme celou dobu dělali?

• nedokázala jsem se uklidnit a navodit poklidné minimalistické smýšlení. Cloumal mnou vztek na tu babu zatracenou za to, že už zase nezaplatila účet, že se nám za ten výpadek nijak neomluvila a že to hodlá řešit nejdřív za týden, až se vrátí z dovolené, za to, že nám už zase dluží peníze, že nám už zase nechala v baráku lísteček s láskyplným vzkazem, který mě vytočil tak doběla, že jsem se z toho musela vypsat (to tu ale pro jistotu zveřejňovat nebudu) a zase zvažovat, že se na ni vyseru a pojedu domů ještě před létem, za to, že nám slíbila dárkem pro pana M. k narozeninám rezervovat a zaplatit večeři v restauraci a nakonec to dopadlo tak, že žádnou rezervaci neudělala, my tam šli na blind a zaplatit jsme si to tudíž museli taky sami, s tím, že nám pak proplatí účtenku (což bude „smooth as fuck and not completely awkward at all“). A taky za to, že na moje loňské narozeniny si ani nevzdechla a já jí to doteď nějak nemůžu odpustit.

• navíc se to brutálně nehodilo proto, že ten net kiksl přesně v dobu, kdy jsme potřebovali nahonem vyřešit prodloužení cestovního pojištění, aby nebyl průšvih. Nakonec jsme se museli internetovat mobilem, z čehož se zase vynořily další komplikace, to budeme ještě muset řešit, a z knihovny, což byl docela solidní návrat do středověku a samozřejmě jsem tam ze sebe musela udělat debila, no, to je jedno… 😀

A navíc jsem najednou zjistila, že skoro všechno, co mě zrovna teď nejvíc baví dělat, se dá dělat jedině online: kladivování, upravování fotek, blogování, povídání si po facebooku, čtení, stahování filmů (btw to víte, že je to prý od včerejška nezákonné i pro vlastní potřebu?), koukání na seriály, čtení všeho možného blogového (příjemnou večerní náhradou se mi stal vánoční dárek od táty, knížka s názvem Tady všude byl, věnovaná vzpomínkám na pana Smoljaka – co se tam člověk o něm všechno nedozví O.o) i třeba meditování s calm.com. Když nebyla knižně psavá, byla jsem ztracená.

A tak jsem šla aspoň fotit do zásoby, poměrně dost času padlo na práci – a tudíž i peníze – navíc (můžu říct, že od Vánoc se moje finanční rezerva značně a velmi příjemně rozrostla, to se bude hodit), kromě toho jsem se mnohem víc věnovala kočkám, měla jsem čas na trochu jarního uklízení a reorganizování, na odpočinek a na povídání si s panem M. (baví mě, jak jsme si vždycky o kousek blíž, když máme čas spolu mluvit, plánovat a tak), na dohánění moření nábytku (a dneska jsem konečně chytla z toho sluníčka i trochu barvu do ramen, to vědět, že to bude tak opalovat, tak se vysvleču celá :D) a na přemýšlení.

V úterý jsme si vyjeli do Brightonu oslavit narozeniny pana M., a co se nestalo. Krom toho, že jsme měli super den a zašli si do Starbucksu, kde jsme vyfasovali ledové frappuccino k narozeninám zdarma, jsme se taky seznámili s jedním buskerem, co měl neuvěřitelně silný hlas a naprosto pohodový přístup. Když se mu pan M. svěřil, že taky sní o buskování a že by ho zajímalo, co je k tomu zapotřebí, pan busker mu vyzpívaným chraplákem sdělil, že potřebuje tak akorát kytaru a jestli chce, tak si může půjčit tu jeho, že si zatím dojde támhle na roh na cigárko 😀

Pan M. se nejprve zdráhal, ale samozřejmě to byla životní šance a těch my se snažíme nelekat, a tak nakonec 8. dubna 2014, přesně v den svých narozenin, pan M. poprvé buskoval v Brightonu 🙂

No, buskoval. Dal si tam jednu písničku a třásl se u toho jak ratlík, ale zahrál to pěkně a hlavně z toho měl radost a oba nás to pořádně nakoplo. Hned jsme si tedy začali zjišťovat víc, a i když s tím, že nepotřebujete žádné povolení, to není tak úplně pravda, vypadá to, že pokuta taky nehrozí. Maximálně vás může někdo požádat, ať hrát přestanete, že ho to třeba ruší, a pokud tu licenci nemáte, tak jste nahraní, teda spíš dohraní. Alespoň tak jsme to z toho hledání zatím pochopili, takže příště to určitě zkusíme znova, nebo teda zkusí pan M., já se mu do toho se svým djembe neuměním radši motat nebudu 😀 V Čechách bych si to možná i troufla, ale tady, to je panečku jiná liga. Tady by se nějakej bezďoch s píšťalkou a ovčákama opravdu neuživil.

Každopádně to vypadá, že net je zpátky, a o co víc, je přímo v našem pokoji! Naopak ve zbytku domu teď není, ale tak to nám zatím nevadí, tady je pěkně teplo, klid a soukromí, akorát si nesmíme začít lézt vzájemně na nervy, což bude asi těžká věc 😀 Já se svým splašeným klapáním do kláves a pan M. se svými videi a hudbou, kterou pere sice do sluchátek, ale stejně to slyšim. No, bude to holt zase trochu jiná výzva, ale jsme spokojení.

A navíc nás, teda hlavně mě, co bych to nepřiznala, potěšilo i to, jak si s celou situací poradila karma. Ashleigh se totiž právě vrátila z dovolené z Itálie, kde celý týden neměla ani vodu, ani elektřinu, ani plyn – netuším, jak tam vůbec mohla fungovat, bohužel s námi prakticky nemluví, takže nezbývá než čekat, jestli se to někdy dozvím, až to bude vyprávět známým jako funny historku – a už cestou nám poslala smsku, jak se nemůže dočkat, až si dá doma horkou koupel. Dojela a zrovna v její ložnici z celého baráku horká voda netekla 😀 Mohla se uáchat a udivit a furt opakovala, jak je to „strange“, tedy divné.

Když mi to pan M. přišel oznámit, lila jsem na sebe zrovna u nás ve sprše proudy horké vody a ačkoli jsem se tam původně šla fakt jenom vysprchovat, když jsem to slyšela, s veselým prozpěvováním jsem se v tom pak čvachtala ještě asi půl hodiny.