Záření

V posledních dnech jsem si tolikrát sedla k počítači, že budu psát, a tolikrát ho za chvilku zase opustila, protože to prostě nešlo. Instagramování mi taky nešlo, nějak nebyla nálada nebo inspirace, dokonce ani s novým telefonem. Letos se vůbec nějak notně peru s podivným nihilismem a kdovíčím ještě, to jste si asi všimli.

Od minulého čtvrtka se mnou lomcovalo podzimní chřipko/angíno/nachlazení, takže ke standardní únavě z práce se přidalo ještě vydatné bolení krku, věčně ucpaný nos, nekonečné usínání a probouzení před budíkem. Strepsils k ničemu. Sprej do nosu téměř k ničemu. Nálada k ničemu a v neděli ještě k tomu měsíčky, takže zabijte mě někdo.

Pořád čekám na to pořádné podzimní nalazení. Počasí je teď ale nevyzpytatelné a všelijaké, jen ne ideální, teploty během dne lítají zezdola nahoru, jak se jim zlíbí, a do toho co chvíli prší. Tu a tam se povalují zmoklé listy všeho možného, hlavně kaštanů, ale žádné barevné orgie jsme zatím nepotkali, zatím je furt tak nějak zeleno, maximálně trochu do žluta.

Předminulý víkend jsme přišli o neděli. Zatím nám volno náhradou nikdo nenabídl, tak si ho hodláme vybrat, až bude rodina na dalších prázdninách, ale je trochu nepříjemné, když o tom nikdo nemluví a tváří se, jako by bylo normální pracovat celou neděli. Sobota byla nicméně pěkná. Pan M. mě vytáhl po nějaké době na rande a bylo to moc fajn. To bylo to pravé teple podzimní odpoledne, trochu se ochladilo, ale pořád ještě jaksi léto. Konečně jsme si ze seznamu odškrtli další položku a zašli si na typický anglický afternoon tea. A byla to bašta!

A bylo tam krásně. Jediný problém spočíval v tom, že toho bylo na dva lidi strašně moc a my jsme se neuvěřitelně přežrali. Nevypadá to, ale už jen ty scony jsou šíleně syté, o clotted creamu nemluvě. Čistá tuhá smetana. A nejlepší jahodová marmeláda. Oh my god.

A to je druhý problém – já se do těch sconů zamilovala a teď asi místo odpoledních kafíček ve městě budu navěky věků vyhledávat cream tea. Což tedy alespoň přináší změnu do víkendových programů, o to nic, jenže na to kafe jsem už aspoň věděla, kam. Teď abych to hledání oblíbených podniků započala nanovo!

Tedy pokud zrovna nepojedu do Arundelu, protože tam vím přesně, kam.

Po zprasení celého toho stojanu jsme se vydali na dlouhou procházku podél řeky a stejně jsme to nevychodili a nevydýchali, naopak nám bylo čím dál tím hůř a večer o nějaké večeři nemohla být ani řeč. Ne že by to vadilo, mileráda občas vypustím jídlo, když mi to žaludek dovolí a neprotestuje, jako že to se moc nestává 😛

V neděli jsme pak tedy vyrazili ráno za prací do domu u pláže. Což o to, není to špatné místo a strávit den hlídáním dětí a blbnutím v bazénu taky není úplně k zahození, nicméně neděle je neděle a ty dvě hodiny v autě si zrovna neužívám – hlavně mě z toho pak bolí v kříži.

Večer jsme to alespoň zakončili procházkou po místním pobřeží, objevili krásná místa a užili si kouzelný západ, jenže to vědomí, že zase zítra práce… to prostě není ono.

Další víkend jsme si to tedy chtěli vynahradit a podniknout pár věcí a velká část se i podařila, ale bylo to takové zkomplikované tím mým krkobolem a nanicovatostí. Zvládli jsme ale konečně znovu navštívit naše první anglické pracoviště a bydliště, několik blízkých lokalit plných vzpomínek, místní hospůdku s výbornými sendviči a zahrádkou s rudými slunečníky, a dokonce jsem zvládla i vyšplhat na Chanctonbury Ring, odkud jsou jedny z nejkrásnějších západů Slunce, to už jsem ale sípala a cítila, že dělám asi přesný opak toho, co bych dělat měla, to jest ležet.

Co se našeho někdejšího bydla týče, naše tehdejší šéfová už tam nebydlí, takže nebylo možno se nějak významně přiblížit, ale popravdě jsem to ani nepotřebovala. Mám pocit, že celé to místo mám ve svém srdci, ve vzpomínkách, na fotkách. Všechno, co na něm bylo neopakovatelné a důležité, je spojené s naším příběhem tam, který už dávno skončil, a se zvířaty, která tam už nejsou. Ani ten jeden kočičí hrob mě netáhne, Squizzie tam stejně není. I ta odpočívá hlavně v našich srdcích a vzpomínkách, plných skřehotavého mňaučení, chrupkání před kamny, polykání šunky jako by šlo o život a utíkání dlouhou dřevěnou chodbou k našemu pokoji. Nemusím chodit do lesa, abych ji viděla běžet za mnou a křepčit, kde mě má. Nemusím se ani přiblížit k tomu domu, abych se do něj vrátila. Už to stejně dávno není ta stejná řeka, tu jsme si zkrátka odnesli s sebou a snaha vracet se tam mi přijde zbytečná a přinášející spíš mrzutost, pocit prázdnoty.

Ani na kopci to tentokrát nebylo ono. Přišli jsme trochu pozdě, západ nebyl tak fenomenální jako posledně, a samozřejmě mi nebylo nejlíp, to tomu nepřidalo. Ale ráda jsem to tam znovu viděla, trochu jsme ozkoušeli nové foťáky a já si konečně udělala nějakou lepší fotku se svetrem 😀

V neposlední řadě jsme toho dne zažili úplně jiný pohled na Arundel, kam jsme kdysi celé měsíce jezdili za extra pracemi. Samozřejmě jsme pokaždé potkávali hradby a věděli jsme tedy, že se za nimi skrývá jakýsi hrad, ale popravdě jsme neměli tušení, jak vypadá, že by vůbec stál za to, neřkuli byl tam známý, jak je. Tak jsme se tam tentokrát konečně šli podívat, na zahrady sice nebyla nejvhodnější roční doba, ale i tak jsme dokázali ocenit jejich kouzlo, byť to pro nás bylo tak trochu cimrmanovské „no jako pěkný, ale že bych to musel vidět dvakrát…“.

Mno a to tedy tak nějak byla poslední sobota. V neděli, jak jsem naznačovala výš, jsem padla za vlast nejen nachlazením, ale i měsíčky, což mi nicméně dalo příležitost konečně pořádně vyzkoušet Modibodi kalhotky. Ne že by to nějak umenšovalo tu bolest, ale o jakémsi zpříjemnění se jistě mluvit dá, mám v plánu drobnou recenzi, to sem teď motat nebudu.

K jiným zprávám se snad ještě hodí říct, že jsme konečně rodině práskli rozbitou indukční desku. Ještě nevíme, jak to dopadne, kdo co bude platit, ale vzali to sportovně, tak snad to nebude muset jít celé z „viníkovy“ kapsy. To byste totiž nevěřili, jak takový kus skla může být drahý, kam se hrabe náš rozrytý nárazník na Touranu od minulé rodiny.

A teď? Teď už mě omluvte, čeká mě další víkend, který zní mnohem slibněji a pohodověji než ty dva poslední. A o tom, co se bude dít od příštího týdne, se bezpochyby dozvíte v první řadě z Instagramu, na blogování totiž rozhodně nebude čas. Ci vediamo! 😉