Ze zdravotního soudku: Křečové žíly a jak mi je operovali

Na rovinu, já nesnáším jehly a vůbec kecy o žilách, dělá se mi z toho blbě, nikdy jsem na žádné operaci nebyla a neměla s tím zkušenost, měla jsem jít hned na dvě po sobě, obě s kompletní (byť krátkodobou) a narkózou a vůbec jsem nevěděla, co od toho mám očekávat, takže to byl fakt ordeal a taková jako dost noční můra. (To nám to hezky pozitivně začíná 😀 Ale nebojte se nic, dopadne to dobře! Snad O.o)

Celé to „začalo“ někdy během posledního roku. Ty uvozovky tam jsou proto, že jsem se s křečovkama potýkala nějakým způsobem už několik let, řekla bych dokonce spoustu let, ale vážně si nedovedu vzpomenout, kdy to tak nějak fakt začalo… ale v posledních letech se to výrazně zhoršilo, tedy esteticky vzato. Byl to jen mindrák, nepříjemné téma ke konverzaci a úzkost z neustálého „probůh, ty máš ty nohy fakt hrozný“, „ježiš a bolí to?“, „no já jsem si všimla, jak máš tu nohu, ale nechtěla jsem nic říkat“. Byl to důvod, proč jsem nechtěla nosit kraťasy nebo sukně, byl to důvod, proč jsem musela sbírat kuráž, když jsem šla na plovárnu, prostě opruz, stres navíc, o který jako už tak anxietik nestála, ale nedalo se s tím moc dělat, nebo jsem k tomu neviděla významný důvod. Vždyť je to jenom nějaká vzhledová věc, no big deal, to o mně nic nevypovídá, proč bych se za to měla stydět, no tak ať si lidi čumí. V žádném případě jsem nechtěla poslouchat nic o žádných operacích, no fuj, a stejně nemám kdy.

Jenže pak právě někdy v tom posledním roce to začalo dělat neplechu. Ty nohy mě bolely, zezačátku jen občas, později se to stupňovalo, až to někdy bylo i několik dní v kuse. Bolely obě, i když vizuálně byla zlá vlastně asi jen jedna. Bolelo to jako by mi je někdo pevně stáhl obinadlem a ještě tím obinadlem někdy táhnul směrem k zemi, ty nohy byly někdy takové těžké, vizuálně sice neotékaly, ale mnohdy jsem měla pocit, jako by ano, a nepomáhalo pořádně ani si lehnout a hodit je nahoru. Kompresní punčochy jsem sice dostala už před pár lety, ale byly extrémně nepohodlné, odporně hnědo/béžovo/cosi, co měla být jakože tělová barva, ale mě to odpuzovalo, a protože mě ty nohy ještě při posledním odjezdu do Anglie nebolely, ani jsem si je s sebou nebrala a později během krátkých návštěv doma jsem na ně vždycky nějak zapomněla, protože i když to už bolelo, furt jsem tu hrůznost na sebe nebyla s to navléct, fakt to mělo i úplně nesmyslné rozměry, rvala bych se do toho snad čtvrt hodiny, škrtilo mě to dole na chodidle a nedalo se v tom vůbec existovat. Nechtělo se mi ani věřit, že to takhle má být.

Což mě mimochodem ještě teď zaráží, protože ty punčochy mi byly dány v době, kdy jsem měla o dost kilo víc než mám teď, a ani teď se do nich nedokážu narvat, takže wtf.

Každopádně v těch posledních x měsících se stále častěji mluvilo v mém okruhu o tom, že bych je měla teda nějak přece jenom začít řešit, že to je na pováženou, že to je nebezpečné, že to vypadá příšerně, no samé lovely povzbuzující řečičky, ale postupně jsem sama sebe přesvědčila, že jo, že až budu zase doma, tak to budu řešit. Byla to částečně možná nějaká prokrastinace, ale hlavně to se prostě během našeho posledního zaměstnání řešit nedalo, a já v Anglii odmítám řešit cokoli zdravotního, takže tohle – záležitost mých nočních můr – jsem tam nehodlala řešit tuplem.

No a pak jsme dali výpověď a já přijela do Čech. A nastala téměř neustálá buzerace – kdy už tam půjdeš, neodkládej to, yada yada… no a já zas prokrastinovala a měla všechny možné důvody, proč to odkládám, ať už regulérní nebo neregulérní. Nakonec jsem se na tu kliniku dostala až někdy v srpnu a pak to najednou bylo celé reálné, začalo se to fakt řešit a já začala mít největší strach z toho, že se to nestihne udělat před odjezdem, který mám v podstatě daný, a i když datum, kdy jsem odjet plánovala, tomu dávalo nějakou vůli, chtěla jsem si tam tu vůli nechat co největší a neodkládat to.

Ale nějakým zázrakem se mi ta prokrastinace pro jednou nevymstila a vesmír byl milosrdný. Ten termín mi dali skoro nejdřív, co mohli – oni přes léto neoperují – a dokonce mi je dali oba po sobě. Každá noha se totiž dělá zvlášť. To jsem si původně myslela, že ani nejde, dělat to tak hned po sobě, a že mezi nimi musí být třeba týdenní odstup. O to víc jsem se bála, jak mi bude po té anestezii a po všem, a jaký horor bude nepotýkat se s jednou rozkuchanou nohou, ale hned se dvěma. Myslela jsem si, že strávím týden nebo dva v posteli v bolestech a měla vůbec samé hezké představy.

Šok byl taky to, když jsem zjistila, že přestože všichni doktoři, co mě viděli, měli jasno v tom, že to není jen estetická záležitost, ale nutný zákrok, budu si to platit. A mastně. Třicet táců za nohu.

Pojišťovna na to sice přispívá, ale jen asi 3000,- na nohu, a co jsem tak pochopila, tak ono by to snad i mohlo být levnější, kdyby s tím šel člověk někam vyloženě do nemocnice pod kudlu, ale já měla doporučenou od obvoďačky kliniku, která, jak jsem zjistila až později, je vlastně privátní, čímž to začne dávat smysl. Že bych šla někam jinam pro srovnání jsem ale ani neuvažovala. Času už moc nezbývalo, neměla jsem chuť na další xhodinové čekání kdovíkde a další vyšetřování, a taky jsem hned na první schůzce nabrala dojmu, že tady zřejmě fakt vědí, o čem mluví, a že ty prachy nejsou za nic. Na té „klinice“ to vypadalo jako bych šla na schůzku minimálně s nějakým ministrem, a ne k doktorovi, jako klinika to vůbec nevypadalo. Jednání neuvěřitelné, v pozitivním slova smyslu. Sice jsem se tam po odběrech vztekala s příšerně dlouhou čekačkou, která mi přišla skoro pro nic, protože pan internista, na kterého jsem tam tři hodiny čekala, se mě ptal na úplně ty stejné věci, na které se mě ptala už paní doktorka při první prohlídce, takže jsem nepochopila ten smysl, nemluvě o tom, že si přede mnou volal lidi, kteří stoprocentně přišli až po mně, a to jako fakt nedávám. Na čas jsme tam nikdo rozhodně objednaní nebyli. Tyhlety věci dokážou pekelně nasrat.

Ale jinak samá slušnost a odbornost a fakt jsem oceňovala, jak mi vyšli vstříc s těmi termíny. Taky si mě ohromně získali hned po té první návštěvě, kdy jsem si na recepci koupila nové stahovací punčochy a jako ty jsou asi o milion levelů výš než ty moje staré 😛 Hezky to vypadá, mohla jsem si vybrat barvu, takže jsem si vzala černé, které vypadají jako úplně normální punčochy a dají se tudíž nosit navenek, sedí jako Popelčin střevíček, nikde netlačí, a i když se to samozřejmě pořád trochu obtížně nandavá, to k tomu patří, a nedá se to vůbec srovnat s těmi starými.

No a pak tedy ty operace! Na první jsem měla dorazit ve středu v osm ráno, nalačno, nic ani nepít pět hodin dopředu. Tak nalačno je člověk zvyklý na ty odběry třeba, ale nepití bylo nepříjemné, a horší bylo, že si mě z čekárny zavolali v půl deváté a pak jsem se převlékla do andělíčka, píchli mi pigáro do břicha, zavedli mě na pokoj na postel a že mám aspoň tak hodinu a půl čas. Tak jako to jsem nechápala. Taky mi vlastně sestřička řekla, ať si nechám všechno ve skříňce a vezmu si s sebou jen mobil, klíč od té skříňky a stahovací punčochu, co si pak nandám na neoperovanou nohu, a pak mi ukáže postel a řekne mi, že si můžu číst. A co jako, když jste mi neřekla, že si můžu vzít věci? 😀 Pokojík byla taková samotka za ordinací pana primáře, který provádí všechny zákroky (mimochodem to pro mě byl taky takový signál, že to bude dělat někdo, kdo fakt zřejme umí), takže abych si došla do skříňky, musela bych jít přes něj, totéž na wc, a protože jsem salámista a anxietik, tak jsem tam tvrdla, dokud si pro mě nepřišli, naštěstí se mi na ten záchod moc nechtělo, však nebylo z čeho, když jsem od rána nepila, no ale čekala jsem tam asi dvě hodiny a plácala si data na mobilu, protože jsem se nebyla schopná zeptat ani na heslo na wifi XD

Pak si mě vzal pan primář do parády, postavil si mě na stupínek a začal mi zkoumat nohu, poslouchat ji ultrazvukem, mačkat to, aby to dělalo zvuky, svítit si na mě a na tu nohu si kreslit, kde co jak. No během toho jsem musela asi dvakrát slézt, protože na mě šly mdloby, já nevím, co to s tím stupínkem je, jako zase takové převýšení to neni, ale stejně jsem omdlívala už u té paní doktorky na prvním vyšetření, ta si mě tam taky takhle zkoumala. A teď samozřejmě do toho hlad, stres, a ještě je to chlap a já tam na něj vystrkuju všechno od pasu dolů, protože si to potřebuje čmarikat a zkoumat i v tříslech, žejo, no prostě milujeme doktory, žejo.

Ale jak bylo namalováno, mohla jsem konečně na záchod a pak jsme šli na sál, a jako ta panika byla šílená, co si budem. Tam vejdete, tam to lůžko uprostřed místnosti, to osvětlení, já obecně panikařím, když mám být jaksi ve „spotlightu“, takže teď když to bylo doslova, a ještě jsem věděla, že mi budou napíchávat kanylu, poprvé narkóza, kterou jsem nezažila, a budou mi pálit laserem žílu po celé noze, kde jsem neměla absolutně páru, jak moc to bude bolet, až se proberu, ale měla jsem nějaké představy. Taky musím podotknout, že kdykoli mi v životě někdo říkal, že nic neucítím, vždycky jsem to cítila, a to tak že velmi, takže jsem tomu prostě nevěřila a měla příšerné představy o tom, jak budu piclá, ale cítit to budu, no něco podobného, jako jsem zažila při kolonoskopii, kde mi dávali rajský plyn. Nebo že ta anestezie bude vlastně jen lokální a já budu všechno slyšet, což by mi neudělalo dobře.

No. Tak tam ležím s absolutně temnýma myšlenkama a sestřička mi vysvětluje, že mi na tu druhou nohu, co mám v punčoše, dají pytel, aby se ta punčocha nezamazala tou dezinfekcí. Tak mi natáhne velký odpadkáč na nohu až po tříslo a v tu chvíli si uvědomím, že panu přimářovi tam taky pouštějí hudbu, a to prosím samozřejmě nějakou klasiku – to k němu sedělo a mně to rozhodně nevadí, o to nic, ale ony to byly zrovna nějaké extrémně menacing varhany, vyloženě z hororu nebo filmu o upírech, já do toho tu nohu v pytli, tak jsem se začala smát a sestřička pochopila a začala se smát taky, a vysvětlovat, že pan primář to má holt rád, ale že chápe, že zrovna tohle není moc uklidňující hudba. A já na to, že v pohodě, mně ta hudba nevadí, ale vůbec to nezní a nevypadá, jako by mi tu levou nohu, co ji mám v tom pytli, měli v plánu uříznout, nebo tak něco.

Mno. Lidičky, ten stres je prostě fakt to nejhorší, protože já si jen pamatuju, jak mě pak paní doktorka anestezioložka napíchla, to samozřejmě nemusím, dali mi rukáv na monitorování tepu, pak mi povídá, že mi tam zatím pustí něco, co mě jen tak jako uklidní a začne mi to být všechno jedno, a pak mi nasprejujou tu nohu. Jak jsem ucítila chlad v ruce, přišla další drobná panika. Takový ten pocit jako „hej moment, já tohle nechci, vyndejte to ze mě, co to do mě pouštíte“. Taková bezmoc, že teď už to nemůžete zastavit. A najednou se mnou někdo hýbe, slyším něco jako „máme to hotový“, lehce se probírám a uvědomuju si, že mám zafačovanou nohu a natažené nějaké stahovací gaťky, jsem ale úžasně příjemně ospalá, nic mě nebolí, jen tak lehce cítím pár takových bodů na vnitřní straně té nohy, vstupy od laseru, samozřejmě. Ale jen tak jako když vás někde kousne oblečení, prostě žádná velká bolest. Dál jsem vyspávala, nevím vůbec, jak dlouho.

Když jsem se začala víc probírat, přišla sestřička, donesla mi čaj. Konečně něco ke konzumaci! Začala jsem se opatrně natahovat pro mobil, zjistila jsem, že jsem schopná ho udržet, i když jsem unavená, tak jsem psala na všechny strany, že žiju a mám to za sebou. Pak už jsem se dovedla natáhnout i pro ten čaj. Během dalších pár hodin jsem se probrala, sestřička mi nakázala si postupně sednout, dát nohy z postele, postavit se na ně, procházely jsme se spolu, testovala citlivost, donesla mi piškoty (yay!) a konečně mi řekla, že si můžu dojít pro nějaké další věci, chodit si, a tak dále.

Nebylo mi vůbec špatně, nebylo mi vůbec nic. Noha stažená, na pohyb nic moc, ale nebolela, v třísle jsem měla akorát takovou bouli, kde byla zřejmě nacpaná nějaká výplň, ta mě tam dost tlačila, bylo to takové pevné, ale dalo se to, jen v některých pozicích při spaní to tlačilo moc a musela jsem si přelehnout. Nejhorší bylo asi chodit na záchod, jednak se blbě sedalo, a druhak si člověk musel vždycky stáhnout ty stahovací kalhotky, což se dělalo blbě, a snažit se nepotřísnit si ty obvazy, které vedly až kdovíkam nahoru 😀

Po zbytek dne jsem pospávala, válela se, čuměla do mobilu, a chodila, protože mi to bylo doporučeno a taky já fakt nesnáším dlouho ležet, pak všechno bolí. Od pěti už jsem vyhlížela noční sestru jako spasitele, neb mi bylo řečeno, že až přijde, dá mi večeři, a mně ty piškoty nějak nezasytily a už v pět jsem měla hlad jako ďas.

Tu večeři mi nakonec dali asi v sedm, to už jsem málem ohlodávala polštář, ale rohlíčky, sýreček a šunčička bodly, byť bylo jasné, že to žaludek úplně na dlouho neuspokojí. Ale v takovou chvíli by člověk ani moc nechtěl jíst nic náročnějšího a vždycky když mám nějakou takovou nucenou hladovku, já to sice nesu špatně, ale těším se z toho, že si žaludek odpočine, že se tělo trochu odlehčí a dá si takový restart. A myslím u toho na pana M., který přerušovaně půstuje už celou věčnost a vůbec mu to nevadí, nemluvě o tom, že díky tomu zhubl jako cyp, potvora jeden. Na tohle já nemám vůli, ale když mi vesmír jednou za čas tu hladovku nuceně naordinuje, tak v tom vlastně vidím tohle pozitivum. Ale jako v tu chvíli mi z toho samozřejmě haraší a jsem jak ten Mr. Bean, co si potřebuje dát Snickers.

No a pak zpátky do postele, a nějakou chvíli na mě začala bolet hlava, vzadu. Tak jsem to připsala tomu ležení a faktu, že mě prostě bolí hlava docela často, takže není divu, z toho stresu a všeho, a taky venku pršelo, nádherně sice, ale změny počasí mi taky nedělají dobře. Bylo už x hodin po operaci a mě ani nenapadlo, že by to s ní mohlo souviset, myslela jsem, že když mi nebylo nic doteď, tak that`s it, nic mi nebude. Zrovna nějak dlouho nešla žádná sestra, tak si říkám whatevs, holt to zkusím zaspat. Docela se mi to nakonec i podařilo, ale pak jsem se vzbudila cca o půl jedenácté a ta hlava už třeštila migrénově, a vepředu. Taková ta ostrá bolest, co se může změnit ve zvracení, to už znám. Tak si říkám jaj, no tak holt půjdu najít tu sestru. Bohužel nikde žádné pípátko, abych ji přivolala, to jim doteď zazlívám.

Opatrně jsem se zvedla, vyšla, jenže tak na půl cesty mě najednou polil neuvěřitelný chlad, tak jsem věděla, že je něco špatně a že asi nedojdu. Vrátila jsem se do postele, lehla si, brněly mě ruce jako blázen. Za chvilku to přestalo, říkám si, no nic, já to prostě musím dojít, přece tady nebudu halekat. Tak jsem to zkusila znovu, cestou se mi začalo sice zase dělat brňavo, ale říkám si já musím, tak jsem došla, sestru našla, ta povídá jojo, vidim, honem zpátky do postele. Prý „já bych vás poučila“, ale vy jste spala, když jsem přišla. Chm. Tak proč mi to neřekl nikdo celé odpoledne, goddammit. Jak já mám vědět, že to může přijít takhle opožděně.

Dala mi prášek, studenou kolu, za což jsem ji milovala, no jako od maminky. Mokrý ubrousek na hlavu a hlídala mě. Už už chtěla odejít, jen mi ještě dávala misku, kdyby se mi chtělo zvracet, a nějak než došla ke dveřím, tak říkám yup, obávám se, že budu, no a jako jo. Což mě mrzelo, nesnáším plýtvat prášky. Ale ulevilo se mi významně, říkala nic se neděje, někomu to nedělá nic, někdo to holt snáší hůř, popravdě jsem to i já sama čekala mnohem horší. Dala mi další prášek a ten už ve mně zůstal a zbytek noci proběhl jen ve znamení trochy převalování a hledání vhodné polohy, ale už mi bylo dobře. V tu chvíli jsem věděla, že to rozhodnutí zůstat tam přes noc (což jsem vůbec nemusela, oni vás jinak normálně pustí pár hodin po operaci!) fakt nebyla přehnaná opatrnost, a byla jsem za to ráda. Not to mention že ty jejich polohovací postele fakt poskytují víc možností, když nevíte, jak si lehnout, aby nic netlačilo.

Ráno mě vzbudili snad kolem šesté, možná dřív. Nějak mně to nevadilo, stejně jsem se během noci probírala a vyspaná jsem si přišla kupodivu i tak. Snídaně, jupí, zas nějaké pečivo s mazátky a jogurt a potkala jsem se tam s pánem, co měl taky po operaci. Pak tam byla chvíle čekání, vyhodili mě na chvíli z pokojíku, aby to tam předělali na přebalovací lehátko, a pak mi tam tu nohu sestra rozmotala a chvilku na to přišel pan primář, pochvaloval si, že to vypadá super, a zase mi to zamotal, řekla bych mnohem pohodlnějším způsobem, jiným obinadlem i když furt hodně na pevno. Už jsem ale aspoň neměla tu pevnou bouli v třísle, takže hned větší mobilita.

Pak jsem dostala fakturku, zaplatila si první nohu a nocleh, načež mě propustili s tím, že si musím někam na pár hodin, protože potřebujou to lůžko, a další operaci mám v jednu hodinu, tedy ať přijdu v půl jedné klidně, říkal pan primář. A že si klidně můžu sedět v čekárně nebo tak něco, což jsem na něj koukala jako jestli spadl z višně, že si myslí, že tam budu sedět takových hodin, bylo něco po sedmé. Říkám prdlajs, půjdu se projít a pak domů na pár hodin, a tak jsem taky udělala.

Cestou domů mi došlo, že jsem si tam na pokoji nechala nabíječku na mobil, fuckit, ale co už. Doma jsem si půjčila od mámy, protože jsem přes noc vůbec nenabíjela, lehla si konečně do vlastní postele, horečnatě jsem pila, dokud to šlo, protože podle propozic jsem měla zase mít prázdno těch pět hodin dopředu, takže jsem se snažila do sebe dostat co nejvíc vody do osmé hodiny, zapila jsem si i další prášek, protože mě ta hlava už zase trochu bolela, a zbodla jsem pomeranč, protože vitamíny. Mohla bych teoreticky jíst i něco dalšího, ale nějak jsem se bála to pokoušet a přejídat se, aby mi pak nebylo zle.

Pospávala jsem, mobilovala jsem, ale ve dvanáct už jsem doma neměla stání ani nic, a tak jsem se vydala, ještě teda se zastávkou v lékárně. Nakonec jsem tam byla krásně na tu půl a hned mě pustili do operačního bloku. Tak jsem si dělala naděje, že půjdu brzo. No, ani prd 😀 Převlékla jsem se zase do anděla, uvedli mě na postel, tentokrát do společného pokoje, konečně jsem si zvládla říct o to heslo na wifi, ale jinak jsem neměla žádné informace a jen z odposlechu jsem pochopila, že to vypadá, že půjdu tak nejdřív za tři hodiny, že přede mnou jde ještě aspoň jedna paní. A to mě prosím už zase nepříjemně bolela hlava, nemohla jsem samozřejmě nic konzumovat, doma jsem si nachystala masážítko na krk a tygří mast a oboje jsem to tam naprosto debilně zapomněla, stejně jako kartáček na zuby 😀 Nakonec pro mě přišli snad až kolem čtvrté nebo později, ani nevím, slyšela jsem tam asi dvě operace přede mnou, no to už bych vzteky z bolesti i hladu a čekání sežrala Karkulku s vlkem i babičkou a možná i s chalupou.

Takže když si mě pan primář zase vyzval na schůdky na další ultrazvukování a čmarikání, tak jsem mu z těch schůdků musela slézt asi třikrát, protože mě všechno brnělo, mžitky před očima, já fakt nevim, co je to s těma schůdkama, jako tam vám ani nic nedělaj, ale já jak tam vstoupim, tak za pár minut to nedávám, a to jsem se snažila všemožně dýchat, meditovat, uklidňovat, soustředit se na flek na zdi, no nic nepomáhalo. Pan primář to naštěstí bral velmi sportovně a s humorem, nutil mě, ať se hodím do židle, holé nohy na jeho stůl, on si zatím koukal do nějakých tabulek, a já tam haksny na primářově stole, tak ok 😀 Jak přestaly brnět ruce, tak další pokus, šup zas na stupínek.

Nakonec jsme to zvládli, i s focením. Panu primářovi do sbírky, protože každá ta noha byla úplně jiná a „zajímavá“. Tak jo. Jednou, až na to budu mít žaludek, si o ty fotky napíšu. Já totiž vlastně žádnou pořádnou dokumentaci toho stavu „před“ nemám. Někde se dá něco dohledat, ale obvykle jsem si dávala extra pozor, aby mě nikdo nikdy nefotil zezadu s holýma nohama. Tak se těším, až to za pár týdnů/měsíců půjde. No dobře, budu tam mít ďubky, jizvičky. Ale myslím, že při srovnání s tím, co jsem tam měla doteď, to bude šílená prkotina, a jsem na to strašně zvědavá. Strašně se těším, jak budu mít tu levou nohu hladkou, jak z ní nebude nic vystupovat. A nikdo se nebude děsit. A jak mi přestane vadit, když mně ji pan M. zezadu hladí.

A jak bylo namalováno, tak se šlo zase na sál, tedy nejdřív na záchod a pak na sál. Byla jsem neporovnatelně víc v klidu, i když jsem měla podezření, že to s tou první narkózou byla jen nějaká náhoda a že tentokrát to určitě nebude stejné. Taky mi v hlavě zněla slova paní, co ležela se mnou na pokoji a měla právě po operaci a po probrání komusi volala a stěžovala si, že to strašně bolí a že to nečekala tak zlé. Tak jsem si říkala, jestli jsem neměla jen štěstí s tou pravou – i s tím, že tam se to dělalo z vnitřní strany, na které člověk pak neleží, kdežto ta levá měla být dělaná vzadu, a byla jaksi horší. Taky jsem na ni musela tentokrát ležet na břiše.

Varhany už nehrály. Paní doktorka anestezioložka mi vysvětlila, že mají demokracii, jednou volí pan primář a jednou ona. Tak hrálo nějaké rádio. Kanylu jsem dostala tentokrát do druhé ruky a bylo mi vážně jedno, že je prý krásně růžová pro holky, že pro pány mají modrou, která je širší, no děkuju pěkně za ty průpovídky 😀 a dala jsem si záležet, abych se nedívala. Tyhle věci, jak říkám, nemusím, a byla jsem ráda, že mě zezadu drží sestřička, protože obvykle když do mě někdo něco píchá v sedě, tak v tom sedě dlouho nezůstanu a jedu dolů. I když popravdě řečeno, to se děje hlavně když mi krev berou, ne tak když do mě někdo něco píchá, to zvládám líp. No a pak zas vím jen jak mi dávají nohu do pytle, střih a jsem v posteli. Já fakt nevím, jak tohle dělají. Nulové sny, nulový čas mezi. Nulové vědomí nějakého odplouvání do limbu, nějakého usínání. Takhle jsem v životě nespala a jako dala bych si říct, aby mi tohle mohli píchat častěji, to by mi jako nevadila ani ta injekce popravdě.

Když jsem začala přicházet k sobě, shledala jsem, že mě nebolí hlava, konečně. Dali mi do té narkózy tentokrát nějaký special koktejl, aby mi nebylo zle. Noha zespodu ale trošku štípala, ale rozhodně nic zlého. Vědomí, že je to za mnou. Na stole čaj a piškoty. Bliss…

Ještě než jsem ty piškoty dojedla, sestřička se se mnou zase prošla a donesla hned i večeři, zase ty rohlíky. Nom nom. Na pokoji se mnou byla už jen jedna paní, všechno bylo ale oddělené plentami, ticho a soukromí. „Potkaly“ jsme se až při té večeři u stolku, kdy jsme si trochu povídaly, pak jsme si zase každá zaplula do svého. Ještě chvíli jsem mobilovala, pak jsem se jala spát a shledala, že jak mi tu levou nedělali úplně od třísla, nemám tam tu vycpanou „bouli“, co jsem měla na té druhé, a že se mi dost snadno leží hned v několika polohách. Vzhledem k tomu, jak strašně se převaluju, to byla vynikající zpráva.

Té noci mi zle nebylo, ani mě nic nebolelo. Několikrát jsem se vzbudila, ale spíš tak jako že jsem už zkrátka byla docela vyspaná. Vždycky jsem se překulila a spala dál. Zato ráno, když nás zase budili po té šesté, se mi vůbec nechtělo. Zas mě trochu bolela hlava, najednou se mi vůbec nechtělo domů, líbilo se mi, jaké tam bylo ticho a tma a jak se tam božsky spalo. Nikdo neotravoval, nic tam nepípalo, nehrála žádná hudba ani žádná televize. Byla tam naprosto dokonalá teplota na tenké pyžamo a příjemně neutrální vzduch.

Dostaly jsme s paní opět snídani, prohodily pár slov. Sestřička nás vyzvala, ať si vybereme, kdo půjde první na převaz, my se před ní domluvily, že je nám to oběma jedno, ale že teda půjdu já. Sestřička to asi přeslechla a odvedla mě do kuchyňky, zatímco začala chystat tu paní. Oh well 😀 Pan primář furt nějak nešel, tak jsem v té kuchyňce tvrdla jako Y nějakou dobu a už mě to přestávalo bavit, měla jsem prostě grumpy ráno. Když si konečně pro mě sestřička přišla a instruovala mě, ať si stáhnu na převaz ty kompresní kalhotky, zaprvé jsem nepochopila proč, protože tentokrát mě nepřevazovali tak vysoko, a tudíž by nevadily, a zadruhé mě znervóznila tím, že se divila, proč pod nimi nemám spodní prádlo. Což do té doby nikdo nezmínil, já si ho vzít chtěla celou tu dobu, ale všichni zněli jako že nenene, tak co jako. No tak jsem se svlíkla, došla si pro kalhotky na potom, hanbatá si lehla břichem dolů na lehátko a čekala na pana primáře. A ten nešel a nešel, s někým někde mluvil a na mě už šlo zase nasrání. A navíc jsem mezitím neodolala a otočila se, abych se na tu nohu mrkla. No to jsem neměla dělat XD Ta pravá popravdě řečeno nevypadala nijak špatně, na tu jsem mrkla o den dřív a jako v pohodě. Ale tahleta vůbec tak hezká nebyla, vypadalo to na ten mrk jako sešitá mrtvola na stole koronera nebo tak něco, tak to se mi neudělalo nejlíp a říkala jsem si proč jsem na to proboha měla potřebu čumět, teď to budu mít furt před očima XD

Pak naštěstí pan primář přišel, opět byl spokojen s tím, jak to vypadá, vysvětloval mi, jak byla tahle noha zajímavě komplikovaná a jaké problémy v ní museli řešit, což mě na jednu stranu zajímalo, ale na druhou zase to povídání o žilách, no… ale dozvěděla jsem se důležité věci, hlavně tedy že ta levá se bude muset hlídat kontrolami tak jednou za rok, že to má potenciál dělat nějaké další neplechy, ale že jsme to snad podchytili právě včas.

Na tomto místě bych chtěla podotknout, že jsem to celé téma nikdy výrazně nestudovala, protože mi z toho prostě není dobře, ale pochytila jsem pár příběhů o tom, jak to vypadalo, když s tím šli lidi normálně do nemocnice, tak říkajíc pod kudlu, jak se to třeba za dva tři roky vrátilo a podobně. Tady jsem se potkala s pánem, co byl na operaci po deseti letech. Tak si říkám, ty prachy za to podle všeho budou stát a pevně doufám, že jsem udělala maximum pro to, abych na to už nikdy nemusela, nebo až za hodně dlouho. I když popravdě teď, když vím, to, co vím, tak už bych se toho ani zdaleka tak nebála a snad bych se i těšila na tu prapodivnou magickou krátkodobou narkózu.

Pak mi tedy tu levou nohu zase zafačoval, taky tím lepším fáčem, zkásnul si mě za druhou nohu, která byla kupodivu o tisícovku levnější, přesto jak zněla komplikovaněji, dostala jsem balíček s injekcemi a léky a instrukcemi (rekonvalescence je relativně jednoduchá, ale je to docela na dlouho), potvrdili jsme si, že za dva týdny můžu klidně do letadla, což mě nesmírně překvapilo a uklidnilo, domluvili jsme se na dřívější kontrolu, protože za šest týdnů, kdy bych na ni měla přijít, už tady, dá-li vesmír, nebudu, a šla jsem se valit domů.

Od té doby něco počítačuju nebo mobiluju v posteli, protože sedět moc nejde. Vybalila jsem si a uklidila v pokoji, trochu spala, taky jsem se šla odpoledne dvakrát projít a naťapala přes sedm tisíc kroků, i když se u toho valím jako golem a snažím se být neviditelná, což mi vůbec nejde, koukají všichni, ale já na to kalhoty nenarvu, sorry jako 😀 Volit jsem nakonec nešla, protože mi to nějak ve světle všech ostatních momentálních starostí bylo buřt. Ještě pár hodin po příchodu domů mě lehce bolela hlava, což jsem zaháněla tygří mastí a masážítkem na krk, pak to přešlo a už jsem řešila jen obtížnost chození na wc a k večeru nečekaný příchod svědění, což jsem nějak nečekala takhle brzo, tak doufám, že to půjde přežít. Ale v tomto směru je asi dobře, že to mám tak pevně zafačované, že se drbat nejde. Jinak bych si na tom mohla nadělat taky pěknou paseku.

Teď mě tedy čeká týden v obvazech a kompresních kalhotkách (ty jsou fakt k vzteku na wc, ale jinak tyjo dobrý stahovací prádlo, not bad, to využiju!), pak týden ve stahovacích punčochách, kdy se budu bát dívat, jak to vypadá, do toho spousta prášků, pár injekcí do břicha (mně to snad bude muset dát máma, já to fakt nedám), pak mazání a hlavně už balení dvou velkých kufrů a šestého, dá-li vesmír, odlet zase do Anglie. Tenhle týden mám hlavu v těch nohách, ale pak to zas přijde. Stresy, řešení, no jéje. Zas mě čekají věci. A bláznivosti. Ale taky mě čeká pan M. a moje milovaná Anglie, a snad i život bez bolavých nohou, zase jednou. A příští jaro ty nejkratší kraťasy a sukně, co kdy kdo na mně viděl!