Zima v Surrey

Tak si tak přemýšlím, jestli má vůbec smysl psát článek o zimě v Anglii. Protože ostatně v posledních měsících takhle nihilisticky přemýšlím o všem, a proto taky nic nepíšu a začalo mě nebavit i instagramování, respektive jsem přestala mít radost z toho, co zveřejňuju.

Kromě běžného zimního blues viním srovnávání se. Došlo to tak daleko, že jsem musela přestat sledovat docela dost svých oblíbených Instagramerů, protože mi došlo, že sledovat jejich vymazlené feedy a úspěchy jejich online businessů mě naprosto neinspirují, naopak mě to hrozně deprimuje, jakkoli jim to přeju. Srovnávání se s (v našich očích) úspěšnějšími, to je věc pro blogery a vůbec internetáře celkem běžná, a tak asi není nic divného na tom, že mu člověk ve slabších chvílích občas podlehne a nechá si jím vzít veškerou radost, a já mám holt asi slabší chvíli. Jak řekla jedna moje další oblíbená Instagramerka, když vám osobně se zrovna nedaří plnit si svoje sny, sledování toho, jak si je plní někdo jiný, dokáže člověka dost dobře srazit.

A taky ta zima letos za moc nestála a nebylo moc kde brát nějakou radost zvenčí, kde se nabíjet.

Nebyl sníh. Vůbec. Bylo pár namrzlých rán, ale to je tak akorát na zabití se na našich kluzkých sleeperech (trámech ze starých rozebraných vlakových tratí), které jak namoknou, je to o držku, takže je výborný nápad je používat třeba na ohraničení schodů.

Tedy abych té zimě nekřivdila, včera a předevčírem dvakrát „zasněžilo“, ale byl to spíš pršosníh (dnes krupkodéšť), a vzhledem k tomu, že se to mísilo s vizuálem rozkvetlých stromů a narcisů, nebylo to úplně to, na co jsem celou tu zimu čekala. Nojo, jsem asi moc náročná nebo co 😀

Zkrátka letos zima propršela a profučela. Na ty vichry jsem si pořád ještě nezvykla. Já mám třeba ráda bouřky, a ty tu nemáme vůbec, zato vichr, co vám noc co noc lomcuje s barákem, to je prostě takové divně agresivní, neklidné počasí, a mně z toho nějak cuká žaludek. Svírá mě to nevysvětlitelným pocitem úzkosti, jako by něco viselo ve vzduchu – no, ono visí, spousta polámaných větví a stromů, co se válí po jiných stromech. A k tomu popadané ploty, ohnuté cypriše na terase, a všechno kolem je nasáklé, kluzké, v lese bahna po uši, takže si člověk ani moc neužije ty občasné víkendové procházky, no prostě já nevím, fakt letos nic moc.

Bylo by to všechno mohem snesitelnější, kdybychom měli po ruce nějaká zvířata, ale když my máme pořád prd. Čekáme na kachny, ale s tím se člověk do postele nezavrtá (i když. No, uvidíme :D). Pes taky furt visí ve vzduchu, jak ty zlámané větve, rodina se nemůže dohodnout, a než aby se dohádali, tak se o tom radši nemluví vůbec, nebo nevím, možná čekají na vhodnější dobu, ale nejsem si jistá, jestli taková někdy přijde.

Já bych stejně potřebovala kočku, co si budeme povídat.

A krb. Uznávám, že v naší dřevěné stodole by to byl poněkud riskantní nápad, ale fakt, to je asi tak to jediné, co tady tomu chybí do ultimátního útulna – tedy to, a ta kočka, samozřejmě. Jezdíme přitom občas vypomáhat do předělaných stodol v hodně podobném stylu, a nejen že tam mají krb, mají tam taky ty krásné červené cihlové stěny a o dost praktičtější kuchyň. Ale to jen tak sním, co by se dalo vylepšit, ve výsledku to u nás samozřejmě pořád máme hodně krásné a hodně si to užívám. Některé nepraktičnosti stranou, myslím, že mi tohle bydlení bude jednou hodně chybět.

A tak když nebyly ty krby a kočky a 90% času bylo sychravo, bylo třeba se přes zimu spolehnout spíš na nabíjení skrz kamarády a socializaci, což je ovšem pro někoho jako jsem já dvousečná sekera, ale řekla bych, že to hodně fungovalo.

Ale je nutno dodat, že jsme toho taky hodně nového viděli. Prozkoumali jsme spoustu krásných měst a vesniček a přidali dost věcí na to-see list, takže jakmile začne být tepleji a vlídněji, máme rozhodně co objevovat – a to se mi na naší lokaci líbí. Surrey a West Sussex byly našimi základnami už přes tři roky, a stejně tu furt máme co dělat a kam jezdit, i když samozřejmě občas vyrážíme i někam dál. Hodně bychom toho ale neviděli, kdybychom si nezařídili kartičky National Trust, což všem vřele doporučuju. Pak už stačí jen koukat do mapy, co kde máte, a objíždět jeden trust za druhým.

Abych tu do toho hodila taky „hubnoucí“ update, cca před dvěma týdny jsem se na moment dostala na 57 kilo, což bylo v podstatě o deset kilo níž, než kde jsem byla myslím v létě 2018, ale za ty dva týdny jsem se zase o malinko vyžrala O:D Ale nestěžuju si. Jde to dolů pomalu, ale jde to, a na to, že necvičím, k tomu nemůžu vůbec nic kváknout. Jsem spokojená. Vlasy od posledního nepovedeného stříhání taky dorostly, a pleť mě teď zlobí jen trochu, byť se potýkám s nepříjemnou suchostí, a to i přes všechen jojobový olej a bambucké máslo. Teď ještě kdyby člověk měl kratší pracovní dobu a mohl si víc užívat života, ale co už. Za rok tu nebudem, nebo budeme mít před koncem. Je to trochu zvláštní představa. Je to zas něco, na co se těším, i se toho bojím.

Zajímalo by mě – co byste si představovali, že uděláme potom? Je nějaká země, kterou byste mi doporučovali navštívit? Kdybyste mě mohli někam vyslat a na chvilku mi tak ovládat život, kam by to bylo? Neříkám, že se tím budu řídit, ale jsem zvědavá 😀

Já bych to momentálně viděla asi takhle: pojedu domů, to zaprvé. Nejspíš před jarem 21. Pokud se mi podaří do té doby vyhýbat dělání řidičáku v Anglii, bylo by na místě se o to pokusit po návratu v Čechách. Pak je třeba naplánovat pár cestovatelských záměrů a následně rozmyslet další pracovní zapřažení. Bezpochyby si ovšem nebudu chtít nechat ujít Junktown 2021, a bylo by hodně fajn jet v létě na vodu. Herdek, víc než hodně fajn. A fakt bych ráda po letech vytáhla naše pod stan na Dvořiště, alespoň na prodloužený víkend.

Co se práce týče, vracím se k myšlence housesittingu nebo obdobných prací s kratší pracovní dobou a výraznější svobodou. Nevadilo by mi něco na kratší kontrakty, abych mohla víc cestovat domů a nebyla nikdy na tak dlouhou dobu pryč. To by vyhovovalo i faktu, že v příštích třech letech po odjezdu bychom neměli odjíždět na déle než šest měsíců, abychom pak mohli zažádat o britský pas. A do toho bych se mohla zase chvilku věnovat online růstu, na který jsem během současné práce čas prostě neměla a mít nebudu.

V tom všem je plno proměnných a mám před očima několik možných variant, ale vlastně v každé bude něco úžasného a už teď se na to těším. Ale je i hodně fajn vědět, že ještě rok nemusím nic moc v tomto směru řešit.

Tak. A teď mi dejte to jaro.