Život

Život by měl být takový, jaký ho mít chcete. Zhubla jsem od Vánoc zatím asi pět kilo, pod taktovkou pana Mysteriózního jsem výrazně změnila jídelníček a notně ho zveganizovala, minulý víkend jsem si v Brightonu koupila svoje první Conversky a včera mi dorazil můj úplně první vlastní záložní disk a má úplně první kulma na vlasy.

Najednou mi připadá, že to jde, že fakt vím, co dělám a proč, a opravdu žiju. Proč je to teď tak snadné? Jsou to jen peníze? To asi ne, ty jsem měla už dřív. Tak co je to?

O té kulmě jsem uvažovala už snad od čtrnácti, kdy mi nějaká paní u stánku jednou takovou navlnila pramínek vlasů v jednom obchoďáku. Po zbytek dne mě ten prstýnek vlasů fascinoval a už léta si představuju, že bych měla možnost si snadno a rychle kdykoli navlnit vlasy, což mi podle mě sluší. Tak proč jsem to neudělala už dávno?

Conversky mě jako každého správného hipstera lákají taky už léta – podobné plátěnky jsem dřív nosívala furt – a samozřejmě, co je nosil Tennant coby Doktor, nešly už mi z hlavy vůbec 😀 (nikdy asi nedospěju). A vlastní disk? Počítač používám už taky asi od patnácti a vždycky jsem se musela spoléhat na mámu, bráchu, prostě co bylo doma, nikdy jsem totiž mimo domov na dlouho nebyla, až před rokem a půl najednou vznikla ta potřeba mít nějaký vlastní – a stejně jsem to tak dlouho odkládala, že bych měla minimálně jednou týdně pořádat sabat zahrnující nějaký děkovný rituál UChu, že mi při těch neustálých kiksech laptopu nezmizely všechny soubory. Což o to, před rokem jsem si nějakou zálohu udělala. Ale to bylo před rokem, že, to neni moc jako helpful 😀

Včera jsem se konečně po dlouhé době přiblížila hranici v e-booku, kam jsem se strašně dlouho nemohla dostat. Pořád jsem se plácala s úvodem a prvními kapitolami (a ještě dlouho se s nimi plácat budu, to zase ne že ne) a ne a ne se dostat dál, ale včera to najednou šlo. Tím, jak jsem se na to v posledních dnech fakt zaměřila a několikrát po sobě si naordinovala řádnou psací session, se to konečně pohnulo a já mám takovou radost, že bych nejradši bouchla šampáňo.

Googlení obrázků je na jednu stranu hrozná prokrastinace – Deviantart mě vždycky pohltí na dlouhé minuty a někde vzadu si při každém dalším kousku přidaném do oblíbených nadávám, že radši nepíšu. Ale bez akutní inspirace zvenčí to prostě někdy nejde a teď jsem zrovna kápla na skvělou – googlila jsem totiž své zamilované tiny houses a našla hned několik, do nichž jsem se tak zamilovala, že už se v nich úplně vidím. A tohle je jedna z báječných věcí ohledně fantasie – nemusím ten domeček ani mít a už se dokážu usadit do toho pěkného křesla v něm, nebo si představovat, jak smetám do ruky drobečky z bakelitové linky a užívám si to boží denní světlo. Tahle kuchyňka jako by vyskočila přímo z mých snů, až tedy na to směšně titěrné umyvadýlko a na lednici – ta je fakt hnusná.

A v příjemném prostředí (ať už v něm jsme fyzicky nebo mentálně) se fakt dobře píše, o tom žádná. Jasně, ještě jsem se nedostala k žádnému hmotnému výsledku a ten je pořád celkem v nedohlednu, ale člověk by se měl umět odměnit i za každý takový malý velký krok jako je konečně se rozhodout smazat ty dvě kapitoly, co jste nevěděli, co s nimi, nebo najednou z fleku vědět, jak se má jmenovat ta třetí, kterou jste doposud nedokázali zařadit. Prostě to zapadne do sebe a už to frčí.

Myšlenka, že přesně za měsíc se vrátím domů a budu mít spoustu času na tom pracovat, mě najednou fakt chytla. Začala jsem se hrozně těšit. Samozřejmě trochu panikařím a vím, že se mi kvůli zvířatům, Cyovi, kvůli všemu načatému, ale vlastně kvůli celé nádherné Anglii bude špatně odjíždět a že mi to bude chybět. Ale chytla jsem slinu a fakt se už těším domů, a když pan M. včera prohlásil, že si furt pohrává s myšlenkou, že bychom tu zůstali do listopadu, málem jsem po něm sprostě vyjela. Už se totiž vidím, jak balím – nejradši bych začala už teď a vlastně už na tom tak trochu pracuju, viz níže – a jak po nás naposledy luxuju pokoj. Jak ho opouštím prázdný, s knedlíkem v krku a s vědomím, že tohle je ono – už nám to tu nepatří. Už tu žádný pokoj nemám a nikdy mít nebudu. Little Thakeham už nikdy nebude mým domovem a už nikdy nepoužiju tuhle adresu na svých dopisech.

Vidím se, jak skládám oblečení do pytlů a naposledy z nich anglickým Henrym (vysavač) vysávám vzduch, vidím se, jak jásám nad naším nedávným „kaufem“ zadarmo, nad dvěma skořepinovými kufry, které pan M. zachránil z Ashleighina kontejneru a kterým vůbec nic není. Vidím se, jak opatrně balíme naši pánvičku – snad první kus společného domácího vybavení, co jsme si kdy s panem M. koupili – a jak pan M. organizuje, co si chce vzít domů a co jí tu milostivě klidně nechá. Vidím se, jak vyhazuju všechny účtenky, co jsem nasbírala od Vánoc, a dělám tím pomyslnou tečku za celým tímhle obdobím. Jak vynáším naposledy odpadky a vyklízím skříně. Vidím, jak od Ashleigh dostáváme poslední výplatu a jak rozdáváme přáníčka všem, pro které jsme pracovali. Vidím se, jak Ashleigh předáváme fotoknihu, kterou jsme se jí rozhodli zbastlit – snad to do té doby stihneme. A jak s radostí (a pokud možno potajmu) vracím zpátky všechno drobné nádobí, co jsem si během té doby bez jejího vědomí nanosila do pokoje, abych nám tím zjednodušila život – třeba nezbytnou mističku na čajové pytlíky.

Vidím se i na cestě mikrobusem, jsem zvědavá na našeho řidiče i na spolucestující. Vím, že budu brečet a že se budu nejspíš třást šokem a hrůzou z toho obrovského konce a naprosté nejistoty. Nebudu chtít odjet, poslední mávání bude hrozné, s vědomím, že ty lidi možná už nikdy neuvidím, a kočky jakbysmet. Už je nikdy nepomuchlám a nikdy neřeknu „Daisy!“, abych vzápětí mohla sledovat, jak po mě nadšeně kouká a chce si jít hrát s míčkem. Nebo jak čeká u dveří na terasu a vrtí ocasem.

Nevím, co bude příště, ani nevím, kdy. S největší pravděpodobností budu prostě do Vánoc doma v Čechách a to mě baví, protože tam rozhodně mám co dělat. Zatím tomu pracovně říkám „Project Eliminate„, což je hrozně neoriginální a komusi jsem to vykradla, ale nevadí, nemůžu se dočkat, až to začnu sepisovat a dávat dohromady bitevní plán. A samozřejmě jak budu mít čas psát a jak zase uspořádám nějakou čajovnu, dvě, tři, s vědomím, že tentokrát nikam neodjíždím, není to jen na chvilku, není kam spěchat. A pojedu na chatu a pak budu o víkendech chodit k babičce na obědy. A taky pojedu po strašně dlouhé době s našima do Tišnova na mineralogickou burzu!

A strašně se těším, až budu doma vybalovat. Po dlouhé době zase budu muset vyklidit celou skříň, abych si v ní udělala jasno, a nejspíš toho dost poletí ven. In with the new, out with the old! Musím znovu rozmyslet možnosti, co s tím vším oblečením udělat, a uspořádat průzkum, kde všude by se to dalo prodávat, jelikož většinu věcí nechci jen tak rozdat, jsou to dobré kousky a zase tak bohatá nejsem. Nejradši bych uspořádala pořádnou car boot sale, ale nevím, jak bych něco takového měla uspořádat v českých podmínkách. Já se snad podívám na podmínky všech těch pravidelných blešáků v Praze a zaplatím si tam flek. Možná by to za to stálo.

Chci taky zatočit se skříní hračkovou. Potřebuje provětrat a i když ke spoustě z těch hraček mám silný citový vztah, určitě se tam najde něco, co by v klidu mohlo jít, třeba sbírka kindervajíčkových figurek, ta mi leží v žaludku už pěkných pár let.

Něco by si možná vzaly nějaké školky či děcáky – zase to chce pořádný průzkum. Spoustu oblečení budu muset znovu vyfotit, jelikož můj první pokus na votoči moc nezabral a asi by se to tedy dalo udělat lépe. Na něco asi budu potřebovat modelku menší velikosti, jelikož se moc nedivím, že Skové topy focené na mně nikoho nezaujaly 😀 Jednu už v hlavě mám, tak uvidíme, zda bude ochotná.

Ale nejdřív přijde na řadu to balení. Už před pár týdny jsem začala notně minimalizovat, hlavně drogerii, papíry a blbinky – pár se jich nastřádalo. Ještě z annexu jsem měla nějaké dekorace a spoustu kancelářských záležitostí, které tam nechal už někdo před námi, a teď jsem je zase vrátila do oběhu – stačí je hodit do Sieniných krabic s fixami a nikdo nic nepozná. Tahle domácnost má tolik věcí, že není šance, že by někdo cokoli postrádal nebo že by si naopak někdo všiml nějakého přebývání. Když jsem dneska vyklízela jednu dávno zapomenutou skříň nahoře a nacházela v ní neskutečně vintage oblečení, desítky krabic prehistorických bot a všelijaké další poklady, připomněla jsem si to a došlo mi, že i to mi bude chybět.

Bylo to totiž jako žít ve velkém obchoďáku a po celý rok a půl bylo pořád co objevovat. Nešlo vyloženě o to něco si nakrást, nejsem zrovna materialista a kdo by se s tím chtěl tahat, takže mi stačilo ty poklady objevovat a pak je buď odevzdávat, přenášet jinam, kde měly víc co dělat, nebo je nechávat na tom samém místě a kroutit hlavou nad tím, že se po nich nikdo neshání – jako třeba četné iphony, blackberries, peněženky doslova s kily franků, dolarů a jiných měn. atd. atd.. Často člověk našel třeba další šroubovák, lepící pásky, provázky a další užitečné serepetičky, o nichž se hodilo vědět – ostatně jsme to byli jen my dva, kdo tyhle věci potřeboval. Ale dnes jsem si asi poprvé řekla, že na to kašlu a že už prostě tak hodná nebudu.

Ashleigh nemá o svém majetku nejmenší představu a i kdybyste se jí nakrásně snažili pomoct, nemá to smysl, nezměníte ji. Množství věcí, které má, je nepředstavitelné a fakt bych nechtěla mít ve svém životě takový nepořádek a tak nulový přehled, ale hodí se to, když třeba někde na půdě vyhrabete fakt pěkné saténové rukavičky s pasující plesovou kabelčičkou či přesně takové svetrové šaty, jaké jste si už léta přáli. Kabelčička potřebuje spravit, upadla jí mašle a byly v ní nějaké drobáky tak starého data, že už mi je v krámě ani nevezmou – tolik k dotazu, jestli nebude někomu chybět. Po rukavičkách se taky nikdo nikdy nesháněl a dost pochybuju, že by si je tu někdo chtěl obléct (není to úplně v jejich stylu). Šaty tak strašně koušou, že ještě rozmýšlím, zda to má pro mě smysl, ale faktem je, že pokud bych to všechno dala spolu s těmi ostatními krámy do „skladiště“ (jak jsem začala přezdívat pokoji, kam se v posledních měsících hromadí všechno, co se kde najde a nehodí), pak se na to několik dalších měsíců nikdo ani nepodívá a až se Ashleigh konečně odhodlá se tím probrat (dřív než na Vánoce to nebude), všechno to půjde na car boot sale, kde se to pokusí střelit za pár šupů. A bude toho prodávat tolik, že by si tím deset rodin zpestřilo domácnost. Nábytek, hračky, šatstvo, servisy nádobí, jen si řekněte. A tak jsem si prostě řekla, že už na to kašlu a že si ten život zpestřím já, a teď z toho mám Vánoce. Nevím, jestli ty věci sama nakonec neodnesu do nějakého charity shopu nebo někomu nevěnuju (jak často prosimvás chodim na plesy…), ale vím, že se o ně radši postarám sama a dám jim šanci na nový život teď hned.

Pokud se ptáte, zda ve mně třeba nehlodal nějaký hlásek, který navrhoval raději to, když už, vzít všechno za Ashleigh a zeptat se jí na to, pak ano, hlodal. Ale vím přesně, jak by to dopadlo. Dívala by se na ty věci s nedůvěřivým výrazem, jako by je nikdy předtím neviděla (což je ostatně i možné, máme tu tři tašky věcí, co tu nechali hosté po různých oslavách – po těch se btw taky nikdo neshání), a pak by mi řekla, jestli se mi líbí, ať si je nechám. Mně by bylo trapně, že se na něco takového ptám, jí by to připomnělo, co si tak strašně nechce přiznat – že naprosto netuší, co se pod její vlastní střechou všechno nachází. Nač si komplikovat život?

Ze všeho nejvíc se ale těším na podzim v Praze. Léto uteklo zase moc rychle, ale když vás čekají záplavy barevného listí, koho by to štvalo?