Život expata
Začínám mít pocit opravdového souznění s ostatními expaty v blogosféře. Asi jsem se konečně odvážila sebe samu za expata považovat a to mi nějak otevřelo obzory a něco zapadlo na správné místo.
Vždycky mám pochybnosti, tak aspoň jednou do roka – v blízkosti Vánoc, kdy jsem často na delší dobu doma. To začnu mít pocit, že nemám nárok si tak říkat, vždyť jsem v ČR už několik týdnů i měsíců. Ale co na tom záleží, když většinu roku jsem stejně vždycky pryč? A teď už bezpečně vím, že to tak bude i v budoucnosti a že se to nejspíš nezmění, protože v ČR pro mě prostě žádná budoucnost není, nebo ji tam aspoň nevidím. Cestovat, to je ono! Nebo ani ne tak cestovat, já v podstatě cestování nesnáším 😀 Ale někam se vydat a tam chvíli žít, tak ten rok, půl roku, ideální doba. Zakořenit, poznat nový systém a posunout svoje hranice. Poznat nové lidi, s nimiž si navzájem něco poskytnete a pak se zase rozejdete. Domů mě baví se vracet – co baví, já to miluju a je to pro mě strašně důležité. Ale nebylo by to možné, kdybych neodjížděla, a já tam beztak dlouho nevydržím, ne šťastná. Rozbrní se mi vnitřnosti jen když slyším, jak se lidé, které jsem tam nechala, pořád plácají v těch samých problémech. Nemůžu tam být, nemůžu to poslouchat a nemůžu se dívat na to, jak se všichni, jeden druhého nebo každý sám sebe, ničí a ubíjí všednodenními problémy, které si sami nasypali na svoje hlavy a z nichž nemají vůli se vyhrabat. Nemají vůli něco měnit, a já nejsem naprosto schopna to poslouchat pořád dokola.
Celá Česká Republika a většina lidí v ní je jako jedna velká zaseknutá deska plná s prominutím sraček, a čím dýl žiju v zahraničí, tím víc jsem o tom přesvědčená a tím nedůvěřivěji se dívám na kohokoli, kdo mi tvrdí, že je tam báječný život a že by jinam nechtěli.
Podle mě jde jen o to, že nikde jinde pořádně nebyli, a tak nemají s čím srovnávat. Nechápou, co všechno je v té zemi špatně, a hlavně co by úplně normálně mohlo fungovat a být v pořádku, jako je to ve spoustě jiných zemí. Neříkám, že je to nejhorší stát na světě, jistě jsou horší místa k žití a fandím celkem lidem, kterým tam opravdu je dobře a opravdu tam mají co dělat. Jen mě ubíjí, když si lidi něco jen nalhávají.
Nikdy jsem nebyla na plánování, ale napadá mě, že ten život vlastně přece jenom naplánovaný mám. Je toho ještě tolik, co chci vidět, a to jsou moje plány, které se skládají, jak se jim to zrovna hodí a jak se to hodí mně. Nikdy tak docela nevím, co přijde dál, ale vím, že mě to po zbytek života bude táhnout skrz naskrz světem podle toho věčného to-do listu plného zemí, které bych chtěla navštívit a zakusit a podle příležitostí a momentálních chutí. Budou se jistě obměňovat, bude jich asi přibývat, a i když mám z toho všeho strach, je to prostě moje cesta, je to moje vnitřní volání a jiná už nebudu. Jiná jsem ani nebyla, jen jsem se možná snažila být a nešlo to.
Někdy mám pochybnosti, jestli se jen netočím v kole. Jestli to má všechno nějaký smysl a jestli jen neoddaluju nevyhnutelnou skutečnost, že nakonec budu muset stejně zakořenit doma v ČR. Jenže s přibývající zkušeností si jsem čím dál tím víc jistá, že to vůbec nevyhnutelné není a že když si zamanu, můžu žít po zbytek života neprosto kde chci a vyjde to nejen že nastejno, ale pravděpodobně i mnohem líp.
To, co mi z Čech chybí, můžu vždycky dohnat během těch pár měsíců, co tam jsem – a tuhle přestávku si asi budu dávat vždycky. Ale život se odehrává jinde. Doma nevím, kdo jsem a čím bych mohla být – pracovně. Nevidím příležitosti. Nikdo mi je nedá, a co se nabízí, je za malé peníze. V zahraničí mohu být kým chci a je jedno, co mám nebo nemám za školy nebo certifikáty. Jediné papíry, co tady potřebuju k získání dobré práce, jsou pas, spolehlivé a dobré reference od kohokoli, kdo mě v zahraničí zaměstnával, a pokud možno řidičák. Zbytek je jen na mně, je to moje osobnost, co tu prodávám, ne moje vzdělání. Moje zkušenosti a schopnosti, jak moc jsem šikovná, rychlá a hbitá, jak moc budu kreativní a aktivní, to všechno předurčuje, co budu dělat, a můžu si vybírat.
A hlavně sje důležité si z toho všeho vždycky něco brát. Učit se o lidech a o sobě samém. Pochopit, na čem v životě záleží, a toho se držet. Žádné falešné vztahy, žádní duševní upíři, žádné všednodenní problémečky a plácání se v nich. Život musí jít kupředu, k čemu by jinak byl? Věci se musí zažívat a člověk má právo i povinnost sám k sobě být šťastný, jak jen to nejvíc jde. Teprve pak může tvořit lepší svět a dělat šťastnými i lidi okolo sebe.
„If you think that grass is greener of the other side of the fence, maybe that’s because they take a better care of it there.“
Vůbec nevím, kdo to řekl, ale vtip je v tom, že svět je obří, a kdo si myslí, že ze svého domečku nebo bytečku támhle někde v Brně, Praze nebo v Zadince u Zelené řeky ví, kde co jak mají a jací jsou tam lidé, ten ví prd. Média jsou k prdu, televize je k prdu, dokonce i dokumenty na youtube jsou většinou k prdu. Musíte vyjet a zjišťovat to sami, objevovat a učit se, teprve vlastní zkušenost vám pomůže to pochopit a dát si víc věcí do souvislostí. Důvody, proč nejet, jsou výmluvy. Málokdo má skutečný důvod, proč necestovat, něco skutečného, kvůli čemu nemůže. Všechno ostatní je jen strach, nedostatek kuráže a znalostí – znalosti můžete poměrně snadno získat na internetu, když se začnete pídit a fakt zajímat. Kuráž si musíte v sobě vyhecovat sami.
Nikde to není jednoduché, kdo vám tvrdí, že je, má plnou hubu keců. Ale žít tímhle způsobem je pro mě osobně jediná možná alternativa, jediná, pri níž cítím, že skutečně žiju. A kdyby to všechno mělo dopadnout tak, že sice procestuju hafo zemí, ale nebudu mít žádné potomstvo a žádný důchod, a třeba někde i cestou zkapu, no co už. Aspoň jsem ten život neproseděla na prdeli. Aspoň jsem se nespoléhala na to, co mi podkládají druzí. Aspoň jsem to jela zkusit vidět na vlastní oči.
Tenhle článek jsem si užila. Nadchla jsi mě svou otevřeností, svým pohledem na cestování, život, volnost, přirozenost… Já vlastně nevím, jak se vyjádřit, ale líbí se mi to a proto píšu aspoň tuhle slátaninu slov, i když jeden like by možná taky stačil… 🙂
Myslím, že prožít život se nepodaří všem, tudíž pokud jsi na téhle dobré cestě prožívání a naplněného bytí, nescházej z ní. Mít domov, kam se můžeš vrátit, kde tě někdo čeká a kde jsou tvé vzpomínky, je důležité, ale když se něčeho přesytíš, nevážíš si toho. Znám to, i když ne asi v měřítku jako ty… 🙂
Právě. Snažím se najít způsob, jak věci oceňovat. A často se mi to nedaří právě proto, že jsem jimi přecpaná nebo je mám příliš snadno na dosah. Zajímavý úhel pohledu – můj život doma byl asi přecpaný dobrými věcmi, které byly příliš na dosah, stejně jako byl přecpaný sajrajtem, který už nesnesu ani na minutu. A tak musím vždycky na hodně, ale hodně dlouhou dobu odjet, abych tam pak zase mohla chvilku vydržet a oceňovat to, místo abych to nenáviděla.
Ja to vidim jako dve oddelene zalezitosti. Prace jako takova, tj. uklizeni, muzes delat i v CR. Ze to u nas mizerne plati a v Anglii to plati vyborne je urcite duvod pro vycestovani. Ale pak jde jen o prachy, nic vzletneho. Druha vec je, ze te doma stve hodne veci. A ty pred tim ujedes pryc, abys to nemusela resit. Ale po navratu do toho zas za chvili spadnes. Protoze se to nevyresilo, jen odlozilo. Takze do ciziny utikas pred problemy. Neni to tak? Na me to tak proste pusobi. Ale to neznamena, ze to tak nemuzes praktikovat cely zivot. Ono to totiz dela opravdu hodne lidi, proc ne, dokud to prinasi vic vyhod nez nevyhod. Aby to melo nejakou vyssi uroven a byl tam mozny pokrok, tak je potreba sehnat stabilni praci a najit si tam vlastni bydleni. Tak to udelala treba moje sestrenice, zije v nejake village na okraji Chicaga, vdala se za rodileho Amika, ma praci v oboru a jeji dite je tim padem rodily American. To je ten vyssi level. Vracet se urcite neplanuje. Leda by tam prisla nejaka krize, pad dolaru, bida a nezamestnanost, pak se ma kam vratit. Ma tady pulku baraku v Brne.
No za uklízením jako takovým sem vážně nejezdím, důvodů je ovšem víc. Lepší plat, praxe cizího jazyka, kontakt s cizími národnostmi a cizí kulturou, posouvání hranic vlastní pohodlnosti. „Vzletných“ věcí tam je dost. Neřekla bych, že utíkám před problémy, určitě ne před svými. Jen mě nebaví setrvávat v prostředí, kde hafo lidí svoje problémy neřeší a přenáší je na mě, kde je celkově tolik věcí na hovno, že to prostě nemá smysl a nic než rodina mě tam nedrží. Uklizečku v ČR bych nedělala, ani kdyby to byla poslední práce. Tam seš na tý pozici fakt jen uklizeč, je to pozice vnímaná velmi podprůměrně. Být housecleaner nebo housekeeper v zahraničí znamená zodpovědnost a skill, tady se na to lidi dívají úplně jinak.
Stabilní práci jako známku pokroku nevnímám, když už, tak řekněme stabilnější příjem, to možná ano. Ale toho se dá dosáhnout mnoha jinými způsoby než mít stabilní práci – ta mě prostě neláká a nejspíš lákat ani nikdy nebude. Baví mě práce střídat, měnit prostředí, učit se nové věci a vždycky to, co už umím, zapojovat v trochu jiném úhlu. Stabilní práce by navíc nejspíš znamenala uvázat se na jedno místo (pokud bych nechtěla práci, při níž se hodně cestuje, a to taky nechci), což se neslučuje s mými momentálními cíli.
Já mám doma taky kde co, k čemu se budu moct jednou vrátit. Ale ne že bych to nějak plánovala. Neumím si prostě představit v tom státě žít, když znám spoustu lepších míst.
Já Ti nevím. Chápu nespokojenost se sezením na zadku doma i nadšení z nového, co na Tebe čeká tam venku. Na druhou stranu, mě osobně by asi znepokojoval pocit, že jsem jako nomád neustále v pohybu. Potřebuji ve svém životě nějaké místo, kde můžu zkusit zakotvit, a rok je na mě zkrátka příliš málo, než abych si takový vztah vybudovala.
Sama ale znám ten pocit, když jsem v jednom kolektivu a s jedněmi lidmi příliš dlouho, že by to chtělo dočista změnit prostředí. Prostě jen to střídání po roce mně osobně přijde příliš jako vyhlídková jízda, než jako udržitelný styl života. Ale pokud Tobě to starosti nedělá, proč ne, žejo.
Já mám jako tu kotvu vždycky ten návrat domů, pár měsíců stačí a pak zase objevovat. Co se lidí v zahraničí týče, nejezdím si hledat vztahy, spíš jen tak oťukávat a poznávat, co kde je. Mám obecně z vztahů spíš hrůzu, mezi lidmi jsem často jako slon v porcelánu a zatím se mi nestalo, že by se mi po nějakém člověku až tak stýskalo – výjimkou v tomhle tvoří jeden zahradník, co jsme s ním pracovali, to byl super člověk. Ale jinak vztahy navazuju mnohem pevnější s tamějšími zvířaty než lidmi. Ty nejpevnější vztahy mám prostě s lidmi doma, s lidmi ze své minulosti, a s panem M., a to mi stačí. Na místa se až tak nevážu, řekla bych. Stýská se mi po některých, ale stačí mi na chvilku se tam třeba vrátit na návštěvu.
Ten přibližně rok je prozatímní, kdoví, co se jak ještě změní. Většinou to stojí na tom, že chci být doma na Vánoce, a od toho se ten návrat odvíjí, a zatím jsme si vybírali krátkodobější práce, ale v budoucnu to může být jinak. Přijde na to, na co ještě natrefíme. Starosti mi dělá jedině to, že nejsem doma pro případ, že by se s kýmkoli kdokoli stalo. Ale to je holt cena za tu všechnu svobodu okolo.
Naposledy jsem ti, milá Em, komentoval podobně laděný článek asi před rokem. Docela dlouho jsem psal vyčerpávající komentář, smazal jsem ho ale a myslím, že dnes ale raději zkusím být chvíli minimalistou.
Nemyslíš, že tě lidé v ČR frustrují prostě proto, že se obklopuješ špatnými typy? Lidé jsou v celém světě v podstatě stejní a naše vlast není žádnou výjimkou. Všude poznáš blbce a všude poznáš skvělé lidi, vždy je to ale o tom, ve společnosti jakých lidí se pohybuješ.
Neřekla bys, že kdyby ses nespokojila s uklízením, nenarazila bys nakonec ve světě na úplně stejné problémy s nedostatečnou kvalifikací a vzděláním? Pokud ti teď přijde uklízení jako dobré, prosím, ale dlouhodobě to přece nemá při tvém intelektu perspektivu. Pokud je pravdivé tvoje tvrzení, že člověk může být čímkoliv a záleží pouze na jeho schopnostech, platí stejnou měrou v zahraničí jako doma.
Opravdu si myslíš, že krátkodobá zkušenost (dejme tomu do pěti deseti let) s lidmi za hranicemi ti umožní je nějak hlouběji pochopit? Arogance mnohých cestovatelů, kteří se domnívají, že kdo necestuje, neví nic a že jedině oni viděla pravou tvář světa, je neuvěřitelná. Zkus někdy posuzovat život v UK optikou, kterou máš jinak vyhrazenou pro ČR, udivíš, že obě země mají podstatné chyby.
Neberu ti tvůj životní styl a cestování jako takové, ostatně o tvých zážitcích rád čtu. A ani nevím, před čím vlastně z ČR utíkáš. Vadí mi ale tvoje házení všech lidí doma do jednoho pytle jen proto, že jsi neměla štěstí, anebo jsi vzdala všechno moc brzo.
Mám v ČR báječný žovot a jinam bych nechtěl. Zkusil jsem a stačilo – aspoň prozatím.
Já si lidi, s nimiž se stýkám, vybírám velice obezřetně, to se neboj 🙂 Rodinu si ovšem nevybereš, a pokud tě frustruje rodina…
Myslím, že v zahraničí je možno nalézt mnohem víc příležitostí k uplatnění, i pokud nemáš vyšší vzdělání, a to je to, o čem jsem mluvila. Nemusí jít o uklízení – v Anglii nebyl problém dostat se na post zahradníka velkého slavného domu, i když jsme neměli žádné vzdělání ani průpravu. Stačilo prostě vyjet jako au-pair, dvakrát týdně zahradníkovi pomáhat a časem pan M. trávil jako zahradník víc a víc času. Neumím si představit, že by si mě kdokoli v Čechách najal na výpomoc doma a skrz ni bych se propracovala k zahradničení. Skrz dělání au-pair/housekeepera (ale i různých jiných práciček) se dá dostat ke spoustě jiných věcí. Nabízeli nám i práci v příjemných restauracích, aniž by s námi dělali šílené pohovory o tom, kde jsme byli předtím, proč jsme odešli nebo kde se vidíme za pět let (dělala jsem v ČR x pohovorů do různých podniků, v nichž se na mě při pohovoru tvářili, jako by snad ten jejich pajzl nebo office byl tak strašně lukrativní, že kdo neprojde totálně deprimujícím a degradujícím mlýnkem, nemá u nich šanci – v zahraničí jsem se setkala s naprosto odlišným přístupem, a to na mnoha místech), pan M. tam hrál koncert, aniž by za to musel platit (naopak dostal zaplaceno), je to prostě úplně jiná zkušenost. V zahraničí jsou mnohem víc otevřeni tomu, aby u nich prakticky kdokoli dělal cokoli, nezávisle na to, s jakou přišel školou nebo s jakými plány. Jsou otevřeni krátkodobým spoluprácím, kde se nemusíš od začátku tvářit jako že to místo, kam se hlásíš, chceš děsně moc získat a mít do konce života. Nemusíš bojovat s milionem jiných lidí, protože takových práciček jsou spousty na každém rohu.
Netvrdím, že hodlám uklízet po zbytek života. Vidím před sebou ale spoustu příležitostí vyzkoušet si spoustu různých prací a pak se případně rozhodovat podle toho, kam mě to zavane. To nemá s intelektem nic společného. Pokud mám nějaký vyvinutý intelekt (díky za ten náznak :)), pak ho budu nejraději využívat blogováním, případně snad někdy napíšu něco, co by se dalo zpeněžit, a podobně. Sním spíš o uplatnění se online. A od toho si maximálně ráda odpočinu u trhání jablek na něčí farmě nebo stříhání ovcí.
Zdá se mi, že pár lidí se na to dívá úplně obráceně. Práce, které dělám v zahraničí, nedělám proto, že chci vyloženě dělat tohle. Jsou jen prostředkem, záminkou, možností, jak vydělat peníze na cokoli, co přijde v budoucnu. Doma bych takové peníze za rok nikdy nevydělala, ne při tamějších příležitostech pro člověka jako jsem já, tedy bez vysokého vzdělání, bez kariérních ambicí, bez chuti zavazovat se k něčemu na víc než ten rok, dokonce bez řidičáku… 🙂
Myslím, že každým rokem se člověk hodně naučí. To, jak mě to mění, jsem hlavně v začátcích vnímala při porovnání s kamarády a lidmi, co zůstali doma, naprosto drasticky a zásadně. Časem se to podle mě uklidnilo, asi i proto, že se pořád vracím do stejné země. Myslím, že se nedá říct, jak dlouho bys musel cestovat, abys něco opravdu pochopil. Ale pokaždé ti to něco dá, něco, co doma za pecí nenajdeš. Jistě, cestovat do Jeseníků nebo prostě někde po Čechách je jistě taky zážitek, ale zahraničí je mnohem větší šok, a tím pádem tě to mnohem víc prověří.
Nerada bych, aby to znělo arogantně. Nemyslím si, že jsem po těch pár letech sežrala šalamounovo hovno, ale při porovnání s lidmi, s nimiž se setkávám v ČR, cítím, že jejich zkušenosti se světem jsou často omezené, a z toho plodí otrávenost, nenaplněnost, pocit, že jsou lapeni systémem nebo něčím, od čeho nemůžou utéct, k čemu jsou uvázaní… pořád říkám, pokud je někomu doma opravdu dobře, super, má se. Je výjimkou. Většina lidí spíš sní o jiných životech a zážitcích než co mají. Možná kdyby si je zkusili zažít, zjistili by, že to zas taková slast není a že jim doma bylo líp 🙂 Ale problém je, že většina to prostě ani nezkusí, a tak nemůžou vědět, jestli by jim jinde nebylo líp. Zabíjejí si tím ducha, zdraví a svoje sny a to je věčná škoda.
Velkou chybu UK jsem zatím zaznamenala jedině ve zdravotnictví. K tomu tady nemám důvěru. Ale to není u nás taky nic růžového. V každém případě se radši snažím dělat všechno proto, abych se té nutnosti chodit k doktorovi vyhnula. Jediné místo, kde věřím, že se o mě dobře postarají, je u mého zubaře. Platím ho mastně, ale dostávám neuvěřitelný servis a přístup, takže tam mi to zato stojí. Co mě na ČR a lidech tam nejvíc sere, je neustálé řešení politiky, a o té tady nikdo, jak je rok dlouhý, ani nepípne. Angličani mají jiná témata, ať už třeba to pitomé počasí. Ale že by řešili, čím je kde zase ztrapnila královna? 🙂 To, jak je tady tahle situace naprosto odlišná, je pro mě jeden z hlavních důvodů, proč se tu cítím dobře. Tohle věčné omílání sraček je to, co mě doma fakt nebaví a co mě tam vždycky do pár týdnů spolehlivě otráví. Mletí o věcech, které naprosto nezměníš, nadávání na vlastní zpackaný život, na drahé kdesi cosi, na pitomé zákony… no dejte mi pokoj, prosímvás. Nedám si, díky.
Nevím o tom, že bych házela všechny lidi doma do jednoho pytle. Pokud někoho nějakým způsobem odsuzuju, mluvím vždycky o konkrétních lidech, s nimiž mám já zkušenost. To, že se všude najdou výjimky, je mi jasné, nejsem zabedněná. Ale počet lidí, kteří mi kdy řekli, že jsou doma opravdu se svým životem spokojení, spočítám na prstech – na dvou. Všechno to ostatní si alespoň přeje, aby to mohli zkusit. A jestli to moje psaní někdy o něčem mělo být, tak jedině o tom, že jim hrozně přeju, aby to fakt aspoň zkusili. Ať vidí sami, co jim to dá nebo nedá. Sebelepší travel blog (a ten svůj fakt nemyslím :D) ti toho nedá až tak moc – cestování je nepředatelná zkušenost a co to s tebou udělá a jak moc tě to nadchne nebo zklame jen jen o tobě.
Jediné, co jsem doma vzdala, bylo marné snažení o něco, co mi nešlo, co mi zničilo zdraví, psychiku i vztahy a co se ukázalo být možné nahradit něčím, co mi jde mnohem líp, na místě, kde je mi mnohem líp. Nemůžu si pomoct, za to se nedokážu cítit provnile, myslím, že je to správná věc a že kdyby to tak udělal každý, kdo už něco fakt nezvládá (a není to přitom nutně jeho vina), tak by bylo na světě mnohem líp.
Sice starý článek, ale dostala jsem se sem z jiného blogu a ten tvůj mě hodně zaujal, věci ohledně cestování, úvah a zážitků i fantazijních světů, moc se mi zalíbilo to číst.
A musím říct, že si naopak vážím Česka po svém dlouhodobém pobytu v zahraničí, byla jsem ve Střední Americe. A nyní si vážím věcí, jako třeba že je tu poměrně bezpečno, skvěle funguje MHD a je též vcelku bezpečná, funguje veřejné zdravotnictví, je možné pít vodu z kohoutku, je menší problém ohledně úředních věcí usadit se tady jako cizinec (můj manžel je právě z té středoamerické země a je velký rozdíl v tom, jak obtížné je tam pro cizince získat trvalý pobyt, a to dokonce i v případě manželství, a tady – procesy tu sice dlouho trvají, ale ohledně pobytu nejsou tak komplikované, v případě občanství, to už pak ano, tak daleko ještě nejsme).
Ahoj a díky za návštěvu a pochvalu 🙂
Já si ČR taky svým způsobem o dost víc vážím, rozhodně naše zdravotní péče je úplně jiná pohádka – nemůžu na ni pět chválu z toho hlediska, že by mi vždycky všude zjistili, co je přesně špatně, nebo že by se vždycky všude chovali jako v rukavičkách. Ale teprve když se setkáš se zacházením v nějaké výrazně jiné zemi, pochopíš, jak bezpečně ses aspoň doma cítila a že většina doktorů se fakt zajímá, co s tebou je, a vědí, jak to zjistit.
Byrokracie nevím, ta mi u nás přijde asi stejně otřesná jako všude jinde, ale vždycky se člověku líp domlouvá ve vlastní zemi, s vlastními lidmi 🙂 A líbí se mi, že cokoli u nás potřebuješ vyřídit, můžeš si tam jít osobně a mluvit s lidmi. Nebo napsat email. V Anglii je zvykem všechno řešit po telefonech, mailovou adresu je často těžké vůbec dohledat.
Jo, s byrokracií byl rozdíl třeba i v tom, kolik dokumentů se potřebuje, nebo jestli se za to platí (což v ČR nic v případě manželství s příslušníkem EU). No kdybych musela vše řešit po telefonu, z toho bych byla otrávená i v češtině, nesnáším to. A taky jsem chtěla napsat o vzdělávání, že třeba máme kvalitní veřejné školy – i střední a vysoké. Jsou země, kde se za kvalitní vzdělání musí platit, a to dokonce už od základky.