Znovu v Londýně

Květen utíká jako nic. Ruka se trochu umoudřila, bolest jsem vyhnala koňskou mastí, obvazováním a snahou se trochu šetřit. Počasí stojí za houby, ale život se na pár dní stal přesto zajímavějším, když panu M. přijel na návštěvu z Čech kamarád do anglického deště, jeho bývalý spolužák, spolubydlící z koleje a nejlepší kamarád Patrik.

Bylo kolem toho dost stresu, už jenom zeptat se Ashleigh, jestli by tu mohl někdo na pár dní bydlet – žít v tomhle jejím světě je dost náročné i pro nás dva, vzít do něj někoho dalšího nám připadalo prostě absurdní. Teď jak to uděláme, jak to bude probíhat, kam s ním na noc, co mu tu všechno ukázat a v jakém pořadí a jak to všechno zvládnout zároveň při práci? Bylo zapotřebí hodně organizace a minulý pátek byl díky tomu bláznivě dlouhý a únavný, ale nakonec jsme ho sem dostali, bydlí v pokoji vedle nás a zatím všechno probíhá na jedničku.

Hned v sobotu jsme si vyrazili do Londýna a přestože jsme se vyspali jen několik málo hodin, výlet to byl příjemný. Dokonce i přestože pršelo. Patrik byl v Londýně poprvé, vlastně vůbec poprvé navštívil Anglii (a poprvé letěl), takže jsme mu toho chtěli ukázat co nejvíc. Obešli jsme tedy tradiční checklist á la Trafalgar Square, Picadilly, Parlament, Tower atd., jeli jsme metrem, navštívili China Town, poobědvali v narvaném KFC, nakoupili v obřím gift shopu na Picadilly (to parádní černé tričko s červenou sametovou vlajkou tam tentokrát měli konečně v mojí velikosti a taky poměrně výrazně zlevněné, takže nekup to, muhaha), a pak jsme taky navštívili Covent Garden, což mě bůhvíproč rozbrečelo. Byla jsem tam poprvé po sedmi letech a ten pohled mě úplně rozsekal.

Nečekala jsem to, proč taky, vždyť to tam neni nic speciálního a poměrně často se na to dívám na fotkách, přesto najednou tam zase být a hlavně vidět, že to tam vypadá pořád stejně! To bylo neuvěřitelné. Ten stánek s cukrovinkami, kde jsem si minule koupila hroznové lízátko – je tam, na tom stejném místě. Tam, kde minule hráli smyčcoví maniaci, byli tentokrát rovněž smyčcoví maniaci, jen se zrovna balili, když jsme dojeli, a nahradil je jakýsi operní pěvec, co nás nezajímal, ale cca o hodinku později, když končil, mě nejvíc dostal jeho kolega, co mu sbíral peníze do klobouku – byl to totiž James Cook z Nemo!

Mimochodem největší trapárna, hulákat „to je von, tyvole to je Cook!„, když ti na to dva tví „kolegové“ naprosto nezaujatě řeknou:“Kdo že?“. Kde je kurně nějaký to zasvěcený Maudě, když ho člověk potřebuje… 😀

Dali jsme si rozchod a šli trajdat po trzích. Patrik šel shánět dárky pro kamarády, já splašeně táhla pana M. k místu, kde jsem posledně potkala pouličního zpěváka Alonsa, který mě tehdy dokonale odzbrojil svými něžnými akustickými verzemi různých známých písní (zejména Roxanne), a jehož CD jsem si pak prostě musela koupit (bohužel zrovna Roxanne na něm nebyla). To by ovšem bylo už asi trochu moc, kdyby tam byl i on. Namísto něj tam hrál prošedivělý páprda s pupkem, jehož podání Scarborough Fair celkem ušlo, ale zase tak moc mě to nazaujalo a navíc se nám oběma už chtělo pekelně spát.

To, že jsme neměli minulý víkend, ten dlouhý pátek a téměř probdělá noc se na nás podepsali a nepomohlo tomu ani dobré kafe u Starbucksu, ani dvoulitrová cola. Připadala jsem si jako student, co už to táhne aspoň třetí den bez spánku, a začínala jsem přemýšlet, kde sehnat redbulla.

Covent Garden jsme si díky tomu až tak moc neprošli, už jsme se na to prostě necítili a ty trhy člověka beztak po chvíli omrzí – i když zrovna tam určitě bylo na co koukat.

Vůbec mám díky tomu ten den celý trochu pomatený, z únavy a taky z toho, že jsme toho prochodili a viděli opravdu hodně, včetně třeba M&M’s shopu, kde to nádherně vonělo čokoládou a nebýt těch odporně vysokých cen, něco bychom si určitě nabrali.

Vím, že jsme toho dělali spoustu, ale posloupnost mám pomatenou a vzpomínám si spíš v opačném pořadí. Patrikovo focení se s policisty, Tower bridge, hodně metra, Ray Ban shop, lvi na Trafalgaru, St. James park a krmení nadmíru přátelských veverek (z toho ovšem ještě fotky nemám). KFC a déšť. Jedna rychlá stanice doubledeckerem k Westminster Abbey. Zavřené stanice metra, přesedání a obcházení. Hledání autobusu nebo metra okolo London Eye. Neustálé hledání vhodných spojů a divení se, jak ten den už utekl a jak už je šest večer.

Na závěr dne jsme si ještě dali pořádnou dávku adrenalinu, když jsme se rozhodli poskytnout Patrikovi Harry Potter Experience a zajet s ním na nádraží King’s Cross pro harrypotterovskou fotku u vozíku (měli tam tentokrát i Hedviku :)).

Stihli jsme to naprosto na poslední chvíli, už zavírali a musela jsem zaprosit. Zřízenec ve vestě se rozhlédl napravo nalevo, zvedl šňůru a pokývl hlavou a Patrik se ještě rychle prosmekl, aby mu ověsili krk nebelvírskou šálou a my si ho mohli vycvaknout. Průser byl, že když jsme tam jeli, nevěděli jsme, jestli stihneme vlak domů, protože jsme netušili, kdy vlastně jede poslední a jestli nám už neujel – a z toho ten adrenalin. Zjistili jsme to až na KC, kdy se pan M. konečně mohl připojit na wifinu a vyhledat, že nám poslední vlak domů jede za půl hodiny. Měli jsme to na Victorii asi pět stanic metrem, tak jsme speedovali jak blázni a mně fakt nepřidalo, že jsem v tu chvíli zrovna „ztratila“ lítačku. Nakonec jsem ji samozřejmě našla, byla jen v jiné kapse, ale jako nepřidá vám to v tom stresu 😀

Den to byl nekonečně dlouhý a vědomí, že druhý den musíme dát Ashleigh po ránu tři hodiny práce, mě zrovna nenaplňovalo, ale i tak jsme si tu neděli celkem užili a aspoň trochu nabrali sil při návštěvě v Sagei, kam jsme si zašli poslechnout jazzovou kytaru u sklenice zázvorové limonády (zázvorové pivo je podfuk, je to ve skutečnosti fakt jen limonáda. Nevím, proč se tomu říká beer) a hrnku výborné horké čokoláy. Pak už jsem přestávala vnímat, a tak jsem pány nechala jet si na výlet na Chanctonbury Ring a sama zalezla na odpoledne do postele. Už jsem to prostě nedávala.

Londýn je šíleně velké město a i věci, co se zdají být celkem blízko, jsou v něm ve skutečnosti nechutně daleko. Nachodíte se jako blázni, než vůbec něco obejdete, a to jsme i dost jezdili. Kdybych tam měla bydlet, nevěřím, že bych se tam kdy mohla nudit. Ale nevím, i když jsem si vždycky myslela, že jsem městská holka, v něčem až tak velkém se cítím fakt dost ztracená a nedůležitá. Zvyknete si na to, o to nic, a má to mnoho výhod. Ale s životem na samotě, kde jste pro někoho naprosto nepostradatelní a kde je de facto nemožné vás někým nahradit, se to nedá srovnat.