Buřty, zmatky s klíči, Jamie’s a nákupy

Čas si pokojně ubíhá. Máme půlku května a věci jsou teď celkem normální.

Uspořádali jsme první letošní buřtoklání a byl to celkem úspěch i na to, že to byla beta verze a že jsme vůbec nestíhali. Nestíhala jsem hlavně asi já, protože jsem cca hodinu, možná i dýl, strávila hysterčením a hledáním klíčů od domu a prostě nikde nic. Normálně by se bez toho o víkendu dalo žít, jenže rodina odjela a my měli na starosti psy. Tedy ok, budou muset spát u nás a asi bude muset pan M. vyjet někam shánět nějaké granule, pokud je tedy nedoveze někdo z hostů, nicméně bůhvíproč mi větší starosti dělalo prádlo, co potřebovalo pověsit, a celkově zjeb, jakého se mi dostane, až se rodina v neděli večer vrátí a já jim řeknu, že jsem si asi zabouchla klíče vevnitř.

Jenže jsem tomu nemohla uvěřit. A do toho jsem byla vzteklá, že máme jen jedny. Šla jsem se tedy nuceně seznámit se sousedkou, kterou pan M. už znal, a zjistit, jestli náhodou nemá klíč náhradní. Zlomila mi srdce, prý nemá. Hosti měli přijet asi za hodinu a půl a psi ještě nebyli toho dne venčeni, neb jsme dopoledne strávili v Guildfordu a pak jsem na to neměla čas, a tak jsem si šla vyvětrat hlavu do lesa. Cestou jsem procházela kolem skleníku a najednou mě osvítil docela saturninovský záblesk minulosti. Vzpomněla jsem si, že ještě než rodina odjela, šla jsem z jejich kuchyně do skleníku za morčetem s nějakou zeleninou. Abych na něj měla volné ruce, klíče jsem si položila po levé straně na stolek. Tak jsem teď nakoukla přes sklo dovnitř a – samozřejmě, že tam byly!

Byla jsem tak vyčerpaná ze stresu a únavy a měla jsem tak plnou hlavu všeho, co je ještě třeba udělat, že jsem se skoro ani nedovedla pořádně radovat a úleva přicházela jen napůl. Nadatlovala jsem smsku panu M., aby napsal na FB, že ty granule nikdo vozit nemusí, a po návratu jsem si vyslechla kázání o tom, jak doběhla sousedka – nakonec ty náhradní klíče totiž našla! 😀 Tak, je to dobré vědět, že…

.

Zbytek večera už byl fajn. A víkendu vůbec. Psi jsou hrozní závisláci a jsou u nás skoro furt, i když tu rodina je. Hlavně ten nejmenší, kníračka Bíba, kterou teď máme asi devět dní na hlídání a která je rozkošně bezúdržbová a tichá. Škoda, že takoví nemůžou být i ti druzí dva poděsové. Hector je sice zlatíčko, abych mu nekřivdila, ale stejně je hrozně závislý a furt by na člověku ležel, přičemž mu samozřejmě vždycky šlape po nohách, což při jeho třiceti kilech váhy a obřích drápech není žádná slast. No a Trigger, nad tím radši mávám rukou, to je prostě tornádo.

A nejvíc se vždycky směju nad prohlášeními členů rodiny, že psi jsou nej a kočky že smrdí. L-O-L. Dva a půl čokla v baráku a smrdí to tu jak v domově důchodců.

V pátek si pan M. dal první zkoušku chystání jídla na párty. Dělal jim jen dezert, ale zato znamenitý a všem chutnalo. Oba jsme jinak celý večer pomáhali, což bylo extrémně zmáhající a zlaté bejbáče – které mi přitom taky dávají zabrat.

Mladej je čím dál tím víc napřesdržku. Já bych ho mlátila snad denně za to, co zkouší. Jenže nezmůžeš nic, nejen že se samozřejmě na ně nesmí vztáhnout ruka, horší je, že tady sankce moc neexistují vůbec. Poté, co mi před pár týdny dělal obrovské problémy při dělání domácích úkolů a trvalo mu to se vším zdržováním víc než hodinu (přitom to je práce tak na čtvrt maximálně), dostal obří seřev od otce s tím, že žádná televize, ovšem minutu na to už u ní seděl a když jsem se ohradila, tak řekl, že táta to dovolil, prý „na chvilku“. Málem mě omyli.

A je to tak denně. Medové hlásky, seřev, medové hlásky, seřev, a jemu to jde do ucha z ucha a je mu to buřt. Nedivím se mu. Nic moc mu nehrozí, stačí pak natahovat moldánky a zase tady máš televizi a chceš sušenku? Jak říkám, já bych jim dala.

O víkendu jsme pak byli znovu v Guildfordu. Jezdíme tam teď skoro každou sobotu, když to jde, hlavně na trh a do Poundlandu. Pan M. si tam teď ovšem taky nechal upgradovat kytaru a já zase jednou udělala menší nákup v Primarku, kde jsem asi poprvé chytla slevy. A tak mám extra příjemné plandavé tričko za pouhou libru, superměkoučký svetřík (k němuž se od té doby pan M. pořád lísá) za tři, když stál původně osm, a ještě mimo slevu teplou měkkou mikinu, kterou jsem nutně potřebovala. Taková pořádná zahřívací izolační vrstva mi totiž nějak zásadně chyběla a když na to přišlo, brala jsem panu M. jeho novou plyšovou mikinu, což mu lezlo na nervy. No, tak už nemusí.

A taky kafíčko, samozřejmě. Minule jsme nebyli, tak na to došlo teď, a aby byla nějaká změna, zkusila jsem Caffé Mocha, což mi chutnalo. Ostatně mocha mám obecně ráda, občas má člověk náladu přesně na něco mezi čokoládou a kafem. A jelikož jsem nasbírala patnáct hvězdiček, příští kafe je zdarma. No, aspoň že tak.

Jinak celý týden pilně makám na promazávání fotek ze zálohy. Už se blížím ke konci a byla to zajímavá tour de minulost. Žila jsem v domnění, že jsem tohle už určitě někdy udělala, ale buď ne, nebo to bylo už vážně strašně dávno. Najednou jsem totiž viděla milion těch fotek jako docela zbytečných a nedělalo mi vůbec žádný problém jich velká kvanta smazat. Nevím, jestli to pomůže tomu, aby se mi ta záloha pak vešla na SD kartu, ale aspoň mám na sobě menší bagáž.

Nejhorší byly asi začátky – 2005 – 2009. Období do konce gymplu bylo zlo, nespokojenost sama se sebou, mindráky, zoufalost, deprese, šílená puberta a absolutní stísněnost srdce se mi ještě pořád skrz ty fotky dokáže velice živě vrátit. Pamatuju si přesně, jak jsem se cítila, a vím, že tam byla spousta highlightů, ale celkově bych si za spoustu věcí nabančila a přála bych si to udělat jinak, abych se pak za to nemusela stydět a facepalmovat tu nad tím.

Po škole se to taky moc nezlepšilo. Sice je v tom vidět jakási nadějnost z toho, že už mám tu školu za sebou, jenže zase taky nejistota z toho, co bude. Baví mě tam vzpomínka na první Anglii. Mám pocit, jako by to bylo v jiném životě a docela jiná M.. Pak jsou to ale zase chaotické nejisté roky a snahy o něco, co jsem nebyla já a neměla být. A člověk si samozřejmě připomene každou fotograficky zachycenou lásku a každou bolest po tom, když to nedopadlo. V tomhle byl velmi krušný rok 2010, naštěstí od roku 2011 už to začínalo být koukatelné a začala se mi vracet dobrá nálada.

A objevila jsem spoustu pokladů. Ňuchala nad kočkama a koťatama a nahrazovala si jejich momentální absenci v životě koukáním na videa, kde je hladím, obdivovala momentky, co jsem zachytila a dávno na ně zapomněla, a vzpomínala na spoustu super chvil a super zvířat a lidí.

Těším se, až to bude hotové, chci to mít z krku, ale jsem ráda, že jsem to udělala, k něčemu to určitě bylo.

Abych nezapomněla, o víkendu jsme taky byli v Jamie’s Italian a zjistili jsme, že se to po něm sice jmenuje, ale to bude asi tak všechno, co to s ním má společného.

Kolem toho podniku už chodíme od té doby, co jsme v Guildfordu byli poprvé, a protože milujeme kuchařské pořady a máme i dost v lásce Jamieho, byl to tak trochu náš sen. Takže o víkendu se pan M. nakopl, udělal rezervaci a šlo se.

Tříchodové menu stálo 20 liber na osobu, moje bylo nakonec 23 kvůli hranolkám, které zjevně nebyly v ceně mého burgeru. Šmejdi.

Předkrm trufflové tagliatelle pro pana M. a bruschetta pro mě. Těstoviny byly velmi dente, totiž člověk musel pořádně kousnout, a nějak se nám nechce věřit, že by ty velké kusy čehosi byly opravdu lanýže, protože to by to muselo stát úplně jiné peníze, ne? Bruschetta na nejtenčí topince světa se studenými nakládanými plum rajčátky v jakémsi octovém náladu, nepokrájené, nic, špatně se to jedlo. To bílé mezitím nevím, co bylo, bylo to jako taková tekutější tvarohovější mozzarella, no každopádně to mi chutnalo, ale jinak žádná sláva.

Hlavní chod burger – maso takové to s těmi hrudkami, já tohle nemám ráda a je to důvod, proč když si dávám maso, volím kuře. Hladké, bez nějaké silnější struktury, prostě jemné maso. Jinak to ale nebylo úplně špatné. Zato pan M. si dal steak a to, co dostal, kolem steaku ani neletělo. Představte si vepřový(hovězí plátek ze školní jídelny, tak asi tak. Tenká podešev, která měla být medium (ovšem to jsme se dozvěděli až poté, co servírka odešla a pan M. si ji znovu zavolal s tím, že se chce zeptat, jak ten steak vlastně budou dělat), jenže nebyla. Tak si ji zavolal znovu, za ty prachy člověk chce aspoň dostat to, co má, udělali mu jiný o malinko lepší, ale furt nic moc.

K tomu zelný salát a pálivé hranolky, no taky žádná extra výhra. A dezert, ten byl tak nefotogenický, že ho ani nebudu zveřejňovat 😀 Pan M. měl jakýsi citronový sponge cake s marmeládou (malý kousek) a já sklenici tiramisu, což byla ve skutečnosti rozmáčená piškotová hmota nasraná do sklenice způsobem, že by to dítě udělalo hezčí. Chuť asi nezhodnotím, bylo to kávové a já jsem trochu popelnice, takže mi to chutnalo, ale úroveň to nemělo žádnou a neumím si představit, že by se pod tohle chtěl Jamie podepsat.

Tak jsme si odškrtli jednu věc, co jsme chtěli udělat, a doufám, že ta příští vyjde o něco líp. Jedno pozitivum bylo to, že jsme dostali limču zadarmo za to, že jsme dlouho čekali na dezert. Ale jinak jsme ohromení tedy nebyli.

Po obědě jsme nakoupili ovozel na trzích a vydali se k autu. Tím jsme zajeli pro tu kytaru a pak hurá do Aldershotu za kamarády, fandit jednomu na fotbal. Bylo to suverénně poprvé, co mě fotbal bavil, ale nevím, jestli bych tak chtěla trávit každý víkend. Jsem ráda, že se tu pořád pořádá něco jiného, u někoho jiného, v trochu jiné podobě. Změna je život a je to úplně jiný život, když máme s kým aspoň občas pokrafat a vzájemně si postěžovat 🙂

Po fotbale se jelo na menší nákup a pak na návštěvu k jedněm, kde jsme ještě nebyli. I přes dvě kafata na mě brzo padla hrozná únava, dohnal mě celý předchozí týden a probdělá půlka noci kvůli párty, a tak jsem pana M. dokopala k odjezdu – ostatně ještě jsme museli nakoupit a už bylo docela dost hodin.

V neděli jsme si pak plánovala všelijaký internetový odpočinek, jenže místo toho jsem nakonec musela dělat jiné věci, internet vůbec nejel. Koukli jsme se ale aspoň po dlouhé době na film, úplně jsem zapomněla, že tu ještě něco mám. Notebook. Ušlo to.

A barvili jsme mi vlasy. A pak jsem se ostříhala. Nešlo to vydržet a v Guildfordu není mé z minula vyzkoušené kadeřnictví. No, hned je mi líp, byť to nevypadá dokonale. Toho si nikdo nevšimne.

Celý minulý týden jsem si taky dávala kurkumovou masku, abych zatočila s tím výpukem akné, co ne a ne přestat. Jestli to pomohlo, to vážně nevím, nijak výrazně mi nepřipadá. Slyšela jsem na to spoustu chvály už po prvním použití, ale co se mě týče, je to dobré tak akorát na to, abyste potom vypadali, jak že máte žloutenku.

A tak jsem se radši plácla přes kapsu a koupila si znovu po letech sadu Clinique anti-blemish. Je to sice celkem odporně drahé, zvlášť pro někoho, kdo jinak kosmetiku nakupuje většinou v Poundlandu nebo u ťamanů, ale pamatuju si, že mi to kdysi dávno pomohlo, tak jsem se to rozhodla zkusit znovu.

A taky jsem si znovu koupila červený kondicionér Revive, na který jsem docela zapomněla, a přitom je to taková záchrana pro červené vlasy. Když se člověk dostane asi tak do půlky tuby, přestane fungovat pumpička, což bude možná důvod, proč jsem si to už po prvním pokusu nechtěla kupovat znovu, ale co už. Holt to přendám do něčeho jiného. Hlavně že to funguje.

A ještě dvoje kalhoty jsem si koupila – legíny se šněrováním na stranách a jedny takové tmavé džíny, co jsem nad nimi slintala po všech internetech už aspoň rok a stály hrozně moc peněz. Teď je najednou měli v TK maxu za deset liber a já si poprvé po letech prostě musela koupit něco, co mi až tak nebylo (bohužel větší velikost nebyla) s tím, že když to nepůjde a nebude to pohodlné, tak to holt pošlu dál, ale musím to aspoň zkusit, za tři stovky! Pro srovnání, ty kalhoty normálně stojí asi 1400,-.

Šetření je hezká věc, ale když člověk sní o tom, že bude mít nějakej styl, a nikdy si nic v tom stylu nekoupí, tak ten styl logicky nikdy mít nebude. A taky jsem našla super pončo u kontejnerů před Tescem 😀 Máme ho zatím jako dečku na gauč. Člověk v tom musí mít nějakou rovnováhu – za něco utratíš a na něčem ušetříš. A pak máš všechno, co chceš, a nestrádáš.

Jo, a pořád ještě mají slevy na ty citronové tartaletky, takže jsem chňapla další dvě balení. Pan M. je ze mě zoufalý… 😀

Nějaké to další počtení:

4 komentáře

  1. Uff, tak jsem dnes u tebe dohnal skluz, asi pet poslednich clanku. Mam hodne narocny kveten, v praci delam za dva lidi, sef je nemocny, tak koncim az vecer misto odpoledne. S tim mazanim fotek, neni lepsi si koupit vetsi externi disk? Ja to tak delam. Nikdy jsem nesmazal zadnou fotku, leda rozmazanou hned po vyfoceni. Ten cernobily pes mi pripomina casy, kdy jsem vyvolaval fotky v temne komore.

    1. Já teď přesně nevím, ale myslím, že důvod, proč jsme nevzali ještě větší kartu byl ten, že byla o hodně dražší, ale fakt o hodně, a já ty fotky stejně chtěla zredukovat už hodně dlouho, jen mi to nikdy až o tolik nešlo, ale teď to jde líp. Uvidím, až to dopromažu. Pokud se furt nebudu moct vejít, tak se na to holt vydlabu a koupím něco ještě většího. Externí disk mám v pohodě, ale nechci ho mít připojený, chci ty věci mít přímo „v notebooku“, jenže jeho samotná paměť je prostě nicotná. Zavařila jsem si tím, co jsem si vybrala za notebook, všechno mohlo být jinak. Ale zase je fakt božsky lehký a malý a v případě extra nouze si ho můžu vzít jen půlku, což se taky může hodit 😛 Jen jsem si na Bali ověřila, že se na tom pak nedá moc psát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.