Kdybych na sobě mohla něco změnit…

Nikdo není dokonalý. Hlavně já ne. Kdybych mohla, změnila bych na sobě plno věcí.

Pleť: Je mi osmadvacet, ale můj obličej pořád ještě nedostal memo a obzvlášť poslední dva měsíce se na sebe stěží můžu podívat. Zkoušela jsem už všechno možné, ale nikdy nic nezabralo dost na to, abych mohla říct „aha, tohle je řešení“. Vždycky se to zase vrátilo a já se toho nemůžu zbavit, a ještě k tomu jsem notorický nípal, což tomu taky určitě nepomáhá. Je to kosmetikou? Vystřídala jsem jí už tolik, že není možné, aby to způsobovaly všechny. Je to stravou? Ta se mění a mám to jak doma při masožravém stavu, tak při vegetariánském žití v panem M.. Je to kávou? Tu piju léta a akné chodí ve vlnách, byly i delší doby, kdy žádné nebylo, přestože byla káva. Je to měsíčky? Tak proč to mám ty poslední dva měsíce furt a všude?? O.o

Před pár lety se mi to dokonce začalo rozlézat do dekoltu a na krk, to jsem předtím nikdy neměla a můžu se z toho uvzteknout. Lidi s čistou pletí nedokážou docenit, jaké mají štěstí. Přitom se nedá říct, že bych byla takový ten člověk, co opravdu trpí na akné. Nikdy jsem neměla rudý celý obličej plný uhrů, že bych na to musela plácat tlusté vrstvy make-upu nebo nemohla pomalu vylézt do školy mezi lidi, a těchhle lidí je mi opravdu líto. Přesto se to se mnou v menší či větší míře táhne už léta a já už toho mám fakt docela dost.

Vlasy: Nezdá se to, ale dá mi to práci, abych se sebou byla spokojená, co se vlasů týče. Mastí se dost, hlavně ofina, tak je myju skoro obden (což jim zase neprospívá), pomáhám si suchým šamponem mezitím, ovšem někdy mám období, kdy nepomáhá nic a furt si připadám jako strašidlo, co se neumí ani učesat. Hlavně když je to delší než na mikádo, což je právě teď. Co jsme s panem M., několikrát jsem se snažila splnit mu (i tak trochu sobě) sen o dlouhých vlasech, jenže to nedávám, nejde to. Jakoby se to najednou mastilo dvakrát tolik a vůbec nic se s tím nedá dělat. V pidiculíku si připadám jako retard, ale aby mi to vlálo pořád kolem obličeje, nezvládám. Dávám to do dvou culíčků, dávám to na takový ten horní poloculík, kulmuju to, aby to mělo aspoň nějaký tvar, ale když si to tak přeberu, musím na to prostě pořád myslet a otravuje mě to. Nemůžu se dočkat na víkend, až najdu kadeřnictví a zas to nechám zkrátit. Jenže pak se zas člověku vloudí do hlavy ta myšlenka – neměla bych ještě zatnout zuby a ještě chvíli vydržet…?

Ne, asi to nedám.

Rty: Nesnáším svůj horní ret. A je to venku. Je to ret na prd, nemá žádný tvar ani objem a díky tomu vypadám jako blázen, když na sebe napatlám rtěnku, ještě k tomu výraznou. Párkrát se mi podařilo to pro účely uměleckých fotek vylepšit tužkou, ale v reále to není použitelné. Občas přemýšlím o tom, jak reálná je možnost, že bych se odvážila nechat si s tím něco udělat. Myslím, že je minimální, představa jít s čímkoli na těle pod kudlu mě k smrti děsí a ani se to tak úplně neslučuje s mou filozofií o sebelásce. Ale stejně na to pořád myslím a ty rty mě štvou.

Oči: Hlavně to pravé. Mám ho přikryté, a i když to normálně nevnímám, na fotkách je to hrozně vidět a strašně mě to užírá. Při nešikovném úhlu, hlavně když mě fotí někdo jiný, vypadám jako bych byla ožralá, s jedním okem přivřeným, a vůbec se tak nepoznávám. Nejen že se díky tomu člověk nemůže pořádně malovat (sbohem kočičí linky), hlavně mám pocit, když se pak na sebe z těch fotek dívám, že to vůbec nejsem já – dřív jsem takhle přeci nevypadala. Je to další věc, o které velice slabě uvažuju, že bych s tím třeba nechala něco udělat. Ale už z té představy se mi ježí chlupy na zátylku.

Knír: Ano, ženy, ano, pánové, mám dámské vousky nad rty. A docela tmavé, což při mé bezbarvé pleti je opravdu terno, tedy aspoň při bližším pohledu, což je mimochodem další důvod, proč nemůžu moc nosit rtěnku – nechci na to ještě víc upozorňovat. A nesnáším je. A nesnáším, když se na mě někdo podívá zblízka a upozorní mě na ně, jako bych snad o nich nevěděla. Je to zvláštní, jak taková drobnost může podrývat ženě sebevědomí. Odhodlávám se zajít si s tím na takové to niťotrhání, ale vždycky, když jdu okolo, najednou někam hrozně spěchám a vůbec se to v tu chvíli prostě nehodí… trhat to nejde, to bolí jako sviňa a dorostlo by to zpátky, holit je nesmysl a s laserem to může dopadnout ještě hůř, nehledě na to, že je to drahé a stejně to není permanentní.

Postava: Ne, nebudu nadávat na to, jak vypadám. Za to si můžu z velké části sama a navíc s tím nejsem až tak zásadně nespokojená a jsou věci, které na sobě mám náhodou ráda 8) Spíš si tak člověk občas povzdychne nad nešikovným způsobem, jakým jeho tělo pracuje s tukem, tloustnutím a hubnutím. Já třeba když tloustnu nebo hubnu, projeví se to vždycky nejprve na prsou, což není vždycky dobré. Je třeba otrava muset mít dvě velikosti podprsenek, na „tlusté“ a „hubené“ období 😀 A mám bříško, za které sice vděčím převážně svému životnímu stylu, nicméně zlobím se na něj za to, jak odhodlaně se mě drží i v obdobích hubených.

Kdybych se mohla lehce upravit, měla bych štíhlejší nohy a žádné kejty. A pevnější nehty. A těch pár dalších věcí. Jsou ale věci dané, s kterýma nic neuděláte. A je třeba se i přesto umět mít rád. Já se mám ráda, protože vím, že nejsem ošklivá. Respektive nepřipadám si tak, i když někdy jsem. A taky vesměs všechno to, co mě na mně štve, se dá nějak napravit nebo zakamuflovat. A nemyslím nutně make-up, korzet a vůbec oblečení, ačkoli móda je samozřejmě gigantický a mnou celkem nevyužívaný nástroj na udělání předností z nedostatků. Vím, že kdyby mě dostal do pracek někdo, kdo tomu rozumí, udělá ze mě snadno kočku, ostatně občas se to podaří i mně samé a je mi fuk, jestli to vyzní arogantně – myslet si, že vypadám dobře, by mělo být normální, a já se sama sobě většinou líbím.

Myslím tím ale třeba úsměv a osobnost. Energii a humor. Myslím tím lásku a kamarádství, což jsou nástroje, které schovají a zneviditelní téměř jakýkoli fyzický nedostatek, zvlášť pokud jsou upřímné.

Pan M. má taky nedostatky, ale já je nevidím, protože mi na nich nezáleží. A i moji kamarádi mají nedostatky, ale mně připadají krásní a sexy, protože takoví jsou, a často jsou to právě ty nedostatky, kvůli kterým mi to tak přijde. Přijde mi sexy, že je mají a neřeší je, díky čemuž nejsou vidět, alespoň pro mě. Vůbec si nevšimnu, jestli má někdo míň vlasů nebo víc kilo, pokud to sám neřeší a neodráží se mu to třeba na sebevědomí.

Je to v očích a v náladě, je to ve vtipu a otevřenosti a je to hlavně v té upřímnosti a opravdovosti, díky které má člověk chuť s nimi trávit co nejvíc času. Čím víc se mi někdo otevře, tím víc si ho vážím a tím víc mě zaujme. Protože dneska jsou všichni na internetech hrozně krásní a dokonalí a mají perfektní životy plné splněných přání a dokonalého fotogenického jídla. Kdekdo má dokonalý byt, v němž to na všech fotkách vypadá ťip ťop i přesto, že tam bydlí mimina a psi a já nevím co všechno ještě. A tak mě vždycky nejvíc dostane ten, kdo poodhalí tu zlatou roušku internetové dokonalosti a napíše to tak, jak to je, a ukáže tak, jak to vypadá. Já nemám koule na to, abych se tu ukazovala tak, jak teď vypadám (byť moje včerejší koupelnové selfíčko s kurkumovou maskou na ksichtě by vás jistě pobavilo), ale snažím se aspoň psát to tak, jak to je.

Ono to je podle mě správné, aspoň jednou za čas.

A je správné pěstovat vděčnost za to, co máme. Jsem vděčná za to, že vypadám alespoň tak, jak vypadám, a že se s tím dá něco dělat. Jsem vděčná za to, že jsem taková, jaká jsem, i když sama sebe některými věcmi nekonečně štvu. Jenže na druhou stranu nejsou tak důležité – no a co, tak nejsem perfektní. Dělá mě to člověkem a dělá mě to mnou. Mám se ráda a překvapivě (na to, že jsem hater a sociofob) mám ráda i spoustu jiných lidí. Teď ještě aby to tak viděli i oni. ;P 🙂

Inspirováno Anie.

Nějaké to další počtení:

14 komentářů

  1. Popravdě, myslím, že ta detailní kritika je značně přehnaná, aspoň tedy podle toho, co vidím a co si čtu! A to ani nemluvím o tom, že dokonalost je nejen neefektivní, ale i nudná a demotivující tím, že už není co zlepšovat :-).

    1. A to jsem mohla být ještě kritičtější, kdybych chtěla. Ale nešlo mi tak úplně o to do sebe kopat, spíš jsem chtěla poukázat na to, že je sice hezký, že si tady spousta z nás buduje nějakou perfektní virtuální image, ale ve skutečnosti jsme pořád normální lidi, máme normální nedokonalé životy a často i ty komplexy. Vím, jak dokáže člověka deptat, když sleduje nějakého blogera a ten mu připadá dokonalý, a občas mi lidi píšou v takovém smyslu, že si snad myslí, že jsem kdovíjaká supermanka. Tak jsem jim chtěla tímhle dát najevo, že jsem taky normální člověk 🙂

  2. Taky bojuji s hnisavými boláky, co mají do pubertálních pupínků daleko, a jediné, co na ně opravdu pomáhá, je čistý horský vzduch a aspoň týden bez stresu. Taky mám dny, kdy vím, že jsem kočka, a dny, kdy si připadám celá ucouraná. Kupodivu si čím dál více uvědomuji, že okolí tyto mé rozdíly prakticky nevnímá; nevnímají ani, jestli na sobě mám 3 vrstvy make-upu, nebo žádnou. Tak je to asi jen v našich hlavách.

    Knírek si normálně trhám pinzetou spolu s obočím. Jo, poprvé to bolí, pak už ale chloupky nerostou tak hluboko, jsou jemnější a je jich méně. Věřím, že je to u tmavovlásek docela normální záležitost. 😉

    1. Já jsem to viděla už samozřejmě i na dost jinejch ženskejch, ale nikdy jsem od žádný neslyšela, že by je na to někdo tak upozorňoval (stalo se mi to všehovšudy tak osmkrát, ale víš jak, to beru jako „hodněkrát“ :D) nebo že by s tim nějak bojovaly. Možná se o to jen nedělily. Párkrát jsem to zkoušela pinzetou, ale málem jsem chcípla a přišlo mi, že to moc efekt nemá, brzo to zase bylo zpátky a skoro se mi zdálo, že je to ještě horší. Podobně bojuju i na bradě a vůbec to neubývá, spíš naopak. To je dost možná něco, co jsem zdědila po mámě, ale nevím o tom, že by to ona měla tak zlé. Na druhou stranu já vždycky byla spíš po tátovi 😀

      Ještě jsem si vzpomněla na dvě věci, co mi v životě opravdu výrazně pomohly, ale bohužel jen na čas, mám pocit, že můj obličej je neskutečně přizpůsobivý a i když ho občas jsem schopná něčím zaskočit a vylepšit, poměrně brzo se adaptuje a ta věc přestane fungovat. Nicméně jedno byl lékařskej líh a to jsem fakt čuměla, a druhý byla sada od Clinique. Stojí to něco přes litr, ale používala jsem to tak týden, dva pravidelně, a pak jsem měla snad měsíc fakt úplně čistej obličej. Tak už to googlím a asi si to koupím znova, za ten pokus to stojí. A taky bych to tentokrát mohla dopoužívat v kuse a ne jak minule, že jsem to pak měla na tý galerce ještě několik let O.o

  3. Já nevim, mně třeba pořád připadá hezčí, když je horní ret užší, než aby byl větší než ten dolní! 😀
    Mimochodem, toho o tvém pravém oku jsem si vůbec nevšimla! 😀
    Seš dobrá, že sem píšeš o tom kníru! Jako je to i u žen normální věc, ale stejně! Každopádně jestli to chceš dát dolů bezbolestně, tak žiletku na to! 😀 Mimochodem, mně snad víc rozčiluje jeden chlup, co se mi objevuje na bradě. Říkám mu kozí. 😀 Je takovej výraznej, jinej než ostatní, ale stejně se mi někdy daří si ho nevšímat a to se pak vždycky stydím, jak jsem to vypadala! 😀
    Tento článek si zaslouží být zmíněn v Interestiu! 😀

    1. Já vim, v podstatě mám pořád ještě štěstí 😉 Ten spodní se mi aspoň líbí, někdo nemá ani to a nepovažuju se v tomto směru za nějak výrazně zmršenou. Ale když se mě někdo ptá, co bych změnila… jinak jak říkám, uvědomuju si, že jsem na tom náhodou dost dobře a objektivně si nemám na co stěžovat.

      No nevšimla, protože kdo myslíš, že vybírá fotky, co půjdou do světa 😀 Všechny fotky mé osoby prochází tvrdou cenzurou, kterou si pěstuju tu dokonalou virtuální image. Kdybych poslala do éteru všechno, tak budu za zvoníka u Matky Boží a ne za tu krasavici z tý černobílý fotky.

      Žiletka? Ježiš to je snad nejhorší nápad ever O.o Vždyť to pak bude hrozně vidět, jak to dorůstá, a hlavně to bude tvrdý na omak, o což při líbání rozhodně nemám zájem 😀 Dřív jsem to jemně zastřihávala nůžkama a i tak to pak bylo cítit.

      Jo, kozí chlupy neboli babské. S tím taky bojuju a nejen s jedním. Jo, jednou nebo dvakrát se mi stalo, že jsem někde na boku objevila cosi, čemu se už snad nedalo ani říkat chlup, ale spíš vlas. S hrůzou jsem to okamžitě zlikvidovala a od té doby předstírám, že se to nestalo 😀 Občas si hormony dělají fakt, co chtějí. Což mi připomíná jednu radu, kterou jsem na to četla, a to je dieta – jíst potraviny, co podporují ženské hormony a potlačují mužské. Ale zatím jsem to nezkoumala, co přesně – snad jen tofu vím.

      Od včerejška si tak trochu rvu pěst do huby, že proč jsem to vůbec psala, ale máš asi pravdu 😀 Něco jsem tím chtěla říct, tak proč to nesdílet. Ženy širé blogosféry, nejste samy! 😀

  4. Mno, taky jsem si ani jedné ze zmiňovaných chybek nevšimla. A nemysli si – fotky musíme cenzurovat snad všichni. I jenom výraz dokáže udělat z kohokoli zrůdičku první třídy. 😀 I bez jakýchkoli chybek.

    Mě naštěstí kritika vlastního těla přešla díky kamarádkám. Když jsem se začala hanit, obvykle jsem schytala ránu s pokřikem, že zrovna já si nemám na co stěžovat. Tak jsem ten názor přijala za vlastní. Přestože – kdyby člověk hledal – najde spoustu nedostatků. Ale já už bych je neměnila. Jsou moje. A komu se to nelíbí, se na mě nemusí koukat. 😀

    1. Super přístup 😉 A máš super kamarádky 😀
      Jo, mě nejvíc vždycky pobaví takové ty dvojice fotek s holkama, kde na jedné je hrozně dokonalá a nádherná a na druhé udělá držku 8)

  5. Nestačím zírat, co na sobě může člověk všechno nesnášet 🙂
    Já to běžně radši ani nerozebírám. Občas když mám špatný den, tak je to jedna nadávka za druhou, ale většinou na lepší dojem ze sebe sama pomůže se jen namalovat (já se obtěžuji jen se řasenkou a vesele si žiju se svým neskrývaným atopickým ekzémem, tudíž mám obličej zbrázděný ostrůvky červené), učesat a obléct si něco slušivého.
    S tím rtem se dá něco dělat i bez kudly, jen s injekcí. Ale není to trvalé. Viděla jsem to u jedné švédské (anglicky mluvící) blogerky Katrin Berndt.

    1. No já to normálně taky tak nerozebírám a „nesnášet“ je v mém případě nadsázka, rozhodně se nad tím nebičuju denně v zrcadle 😀
      Injekcí se děsím a spadají pro mě do kategorie „kudly“, jinak vím, že jsou různé míň agresivní možnosti. Ale jak říkám, normálně nad tím tak nepřemýšlím, což je důkaz toho, že mi to asi až tak nevadí. Jen občas.

  6. On člověk do sebe vždycky rejpe nejvíc – vidíš na sobě chyby, které jiní nevidí. Taky se věcně prohlížím, že mám tady pupínek, tady mi stojí vlasy a to břicho vůbec není pěkné, ale žumovi se na mně zřejmě líbí právě tyhle nedokonalosti. 🙂

    1. Já myslím, že tak to má být, ale u mě jsou bohužel něco z toho naopak chyby, co já obvykle nevidím, ale druzí ano 😀 Jak říkám, já se mám ráda. Kdyby na to přišlo, pár věcí bych změnila. Ale do polštáře si z toho nebrečim a dokážu se sebou docela dobře žít i tak.

  7. Knír – zkoušela sis ho někdy odbarvit? Kdyy jsem žila v Anglii má francouzská kamarádka měla typický look jako Amelie z Montmartru, tzn. stejně jak já, bílá jak smrtka a vlasy skoro do černa, takže genetická výhra černých chlupů included. Všimla jsem si u ní, že to chmýří nad horním rtem má ale blonďatý, tak jsem se jí ptala jak to dělá (přecejen nechtěla jsem na sebe vylít 100% kysličník atp.)
    odpověď – http://www.international.boots.com/jolen-creme-bleach-125ml-10050092
    Od té doby to používám a jsem s tím spokojená, protože se to na mém bílém ksichtě ztratí jak je to odbarvené. Osobně jsem proti veškerému vytrhávání, holení, IPL atp., protože ty chlupy prostě zesílí a ztmavnou. A všechny ty blonďatý kravky z kosmetických salonů, který mi to chtěly vytrhávat atp. s tvrzením, že to nikdy nezesílí a neztmavne bych za takovýhle rady nejradši napíchala mužskými hormony a obarvila jim to načerno 😀 Sama vím, jak vypadají jiné části těla, které holím a že je to prostě hrubší a silnější než to bývalo (každopádně tam mi to tolik nevadí, když se po pár dnech objeví černé tečky než jak by to asi vypadalo u ženy na obličeji)

    1. Nezkoušela, to mi zní taky jako nebezpečný scifi, podobně jako lasery a tak 😀 Já nevím, nemám to až tak zoufale tmavý, aby to bylo moc vidět. Ale je toho dost na to, aby si toho člověk všiml zblízka, zvlášť když se na mě dívá ze strany nebo zespoda. Takže bych se toho asi radši zbavila na objem než tomu měnit barvu. Nicméně je to super tip a možná se snáz donutím koupit si takovou věc a zkusit si to doma, než jít k těm čmoudlejm vytrhávačkám. Vím, že to nemůže až tak bolet, ty ženský, co tam sedí, nehnou brvou, ale zase kdoví kolikrát už to zažily, poprvé to určitě nebude žádná vášeň. A navíc kdy jindy to zkoušet než zrovna teď, když mám Boots po ruce 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.