Smůla na patách

Středa

Rodinka ráno odjela – a že to bylo poměrně hektické ráno. Pan M. vstával v pět ráno, aby zavezl šéfa na vlak, a tak mě několikrát vzbudil jeho budík. V osm mě vzbudilo klepání na dveře, to za ním přišel zahradník, zadávat úkoly na ten týden a půl. A pak moje tři budíky před devátou. V 9:10 jsem byla v domě a chystala snídani, měli odjíždět ve :45, ale tou dobou ještě zdaleka nebyli dospělí ani dole a děti dělaly všechno jiné, jen ne snídaly. Neměla jsem v té době moc do čeho píchnout, tak jsem se potloukala okolo, chytala se každé drobné prácičky na udělání a doufala, že už brzy vysmaží.

Nakonec odjeli snad až po desáté, ještě jsme jim skládali tašky do auta – každý gigantickou tašku, na týden a půl toho měli víc než já na celý rok. Vždycky přemýšlím, jak by se takovým lidem líbilo jednou někam jet bez všeho toho balení a přidruženého stresu, s minimem věcí a krámů. Myslím, že by si to nakonec užili, tedy určitě aspoň dospělí.

Pracovní morálka po jejich odjezdu moc nebyla. V noci jsem se špatně vyspala, počasí bylo pošmourné, lezavé chladno a poprchávalo. Procházku se psy jsem nějak propřemýšlela, ani nevím, jak to uteklo. Pak jsem se pustila cca na dvě hodinky do generálního úklidu hezky od shora od pokojů pro hosty, které normálně moc neřeším. Tak ať mám ten kousek z krku. Dole v kuchyni jsem si něco málo taky udělala, ale v takovémhle světle, nebo spíš nesvětle, stejně nic nevidím, což je přesně to, co jsem včera řešila se šéfkou. Dělat generální úklid, na to člověk prostě potřebuje spoustu světla, to pak nestačí čumět, co všechno předtím neviděl.

Hrozně jsme se na ten týden a půl těšili, samozřejmě. Ale práce mám v domě až nad hlavu a celé je to takové pokažené tím, že máme na starosti psy. Vzhledem k tomu, jak jsou družní a závislí, a že je člověk nemůže nechat moc dlouho samotné zavřené v domě, nemám pocit volna, protože se po mně neustále někdo shání, strká do mě hlavou, motá se mi pod nohama a tváří se, že něco chce. Jojo, zlaté kočky…

 Pondělí

Nálada je stále pochmurná. Celý zbytek minulého týdne jsem pořád přemýšlela, jestli je normální mít té práce tolik. Tak jsem se na to „volno“ těšila a najednou žádné nebylo, naopak jsem měla chmury z toho, že to nemůžu v životě stihnout, a že to stejně nikdo pořádně neocení, nevšimne si, kolik jsem toho udělala.

V pátek večer nám poprvé přijela návštěva, jeden celkem nedaleko bydlící pár. Odpoledne jsem kvůli tomu cídila jako divá a pan M. chystal občerstvení. Původně jsme plánovali, že to bude mnohem větší akce, ale drtivá většina lidí se vůbec neozvala a jeden ze dvou párů, co zareagovaly, to nakonec zrušil na základě nemoci.

Nakonec nicméně samozřejmě pomohlo i to. Když si člověk nemá delší dobu s kým poklábosit o tom, jaké to v té práci má, tak z toho může chytit trošku depku. Nevím, ta práce není špatná a rodina úplně taky ne, ale cítím, že to asi není úplně to, co jsem si představovala, hlavně proto, že mám strašně málo volného času na svoje věci. Už teď se zase těším na další dovolenou rodiny, protože přes léto jich bude určitě několik, a když budu mít teď zmáknutý ten jarní úklid, příště toho zase bude výrazně míň a snad si odpočinu tak, jak jsem si to plánovala na teď. Navíc očekáváme, že snad znovu přijedou maminky, a snad i jiné milé návštěvy. Čím dál častěji si říkám, že mě moc nebaví být tady sama, jen tak my dva. K čemu mi to je, že tu o tom tolik vím, když to nemám komu předat a jak zužitkovat? Mám pocit, že mám v hlavě tolik informací a znalostí o životě v Anglii, že bych si o tom mohla pořád s někým povídat, a nějak není s kým. Tím nechci říct, že vím všechno, ale spíš že někomu, kdo to nezažil, bych měla určitě pořád co vykládat. No, já se zas těším na tu mámu, to jo…

V sobotu jsme si poleželi. Pan M. původně plánoval jet do Guildfordu na nějaký nákup, zatímco já zůstanu doma kvůli pejskům, ale nakonec se mu to rozleželo a radši se prospal. Počasí stejně bylo aprílové. Místo toho jsme si tak zašli na pořádnou dlouhou procházku do lesa.

V neděli jsme pak vyjeli do Petworth parku. Mileráda bych se podělila o fotky, ale stala se mi taková extrémní nepříjemnost, že mi zničehonic zmizely naprosto všechny fotky z SD karty, kterou používám jako rozšíření interního prostoru, protože můj tablet má paměť poměrně malou, no, asi jako já. Všechno asi tak do minulého října mám na záloze, ale od té doby jsem nějak necítila potřebu tu zálohu obnovit – já nevím, kolikrát se mi tohle ještě stane, to je vždycky. Myslíte si, vždyť já mám tu zálohu celkem čerstvou, a pak najednou čumíte, o co všechno jste přišli.

Snažím se ta data vyhrabat DiskDiggerem, ale vůbec nevím, jak to dopadne, tak držte všechny palce, co máte. Samozřejmě mi to pekelně zkazilo neděli i dnešek, a když jsem ještě k tomu dneska nešikovně drcla do takové jakési megamušle nebo co to je v koupelně šéfové a ta věc spadla a rozkřápla se, bylo jasné, že tenhle týden nezačíná o nic slavněji než jak končil ten minulý. Rozbíjet jí věci je asi to poslední, co potřebuju.

K tomu nám včera vypadla dvakrát elektřina a od té doby asi hodinu pípal alarm, než šéfová konečně odpověděla na smsku, co s tím. Nicméně od té doby taky pořád svítí venkovní světla a já za prase nemůžu přijít na to, jak je vypnout. Začínám si tady připadat jako v blázinci, nic nefunguje, ztrácí se fotky, a ještě se mi bůhvíproč zavřel rozepsaný dokument v Poznámkovém bloku, kde jsem měla pár ne úplně životně důležitých věcí, ale přesto to naštve, a hlavně prostě proč?

Pan M. mě samozřejmě zase nenechává tak úplně pozadu, pokud jde o neštěstí, rozhodl se asi odpoledne, že mi ho nenechá úplně všechno a rozbil se na schodech takovým způsobem, že sletěl o celé patro níž a já nechápu, že si neublížil ještě mnohem víc. Má „jen“ pořádné jelito okolo prsteníčku na noze a má to oteklé, takže pajdá a o nějakém velkém pracovním nasazení tedy od té doby nemůže být řeč. A tak se jal opravovat věci v domě a přitloukat obrázky, přičemž si brumlal pod fousy, že za takové služby by se tu nedoplatili. Klasika 😀 Ale vážně, to si neumíte představit, jak dobře placení tady jsou dělnící, řemeslníci, opraváři, no vůbec všechna ta „pracující“ třída, která ale přitom je celkem zásadně nepracující, hlavně pokud jde o Angličany. Je normální, že malíř přijede, první celý den „obhlíží“ místnost (a nechá si to samozřejmě brutálně mastně zaplatit) a až druhý den začne trochu jako že pracovat.

.

Tak jsem vážně zvědavá, jak se tenhle týden bude vyvíjet dál, a doufám, že tu smůlu co nejdřív setřepeme. Na lepší notu se začalo vážně krásně vylepšovat počasí, byť je pořád notně aprílové. V neděli v parku jsem si poměrně mile sežehla nos a výstřih, z čehož mám radost. Miluju chytání barvy od sluníčka 8)

Dobrá zpráva je určitě taky to, že se mi podařilo ušetřit pár peněz na převodu liber na koruny s Azimem. Konečně jsem se rozhoupala a plánovala to udělat s Transferwise, o němž všichni mluví, když v tom mi pod nos přilítl přátelský odkaz na Azimo, kde je oproti Transferu prakticky nulový poplatek (25 liber vs. 1, respektive vs. 0 při prvním převodu), plus je k tomu možné získat prachy zadarmo skrz TopCashback, o němž slyším prvně a vůbec nechápu, že o tom nemluví všichni všude a pořád. Na druhou stranu, kdyby mluvili, možná by se na tom nedalo tak snadno vydělávat.

Nevím, jestli už jsem se pochlubila, že jsme si konečně koupili malý presso-kávovárek, takový ten, co vypadá jako přesýpací hodiny (opět omluvte absenci vizuálního materiálu, pro představu je to ale menší verze toho, z nějž jsem si kávičku užívala na Aljašce). Taky jsme pořídili kávičku, a tak si od té doby užívám menší, ale za to opravdovější dávky kafe než doteď. Instant mi od té doby stojí v poličce a čeká, až dojde ten lepší materiál.

A taky koloběžky. Pan M. mě konečně přemluvil, nebo jsem spíš vzdala neustálé poslouchání výhod a nevýhod a řekla jsem, ať prostě koupí, co uzná za vhodné, a že mi ty prachy jsou jedno, nějak to dopadne. Tak za námi brzy doputují nové skládací potvory, tentokrát elektrické a se všemi možnými výhodami. Nemám teď to správné rozpoložení, abych se těšila, nemám ostatně ani pocit, že kdy budeme mít tolik času, abychom s nimi někam mohli jet :D, ale to jsou jen ty momentální chmury, samozřejmě, že je využijeme. V Brightonu bezpochyby a snad i v Londýně.

Rodinka přijede domů v pátek. V sobotu už máme nahlášené, že tu nebudeme, kdyby si náhodou chtěli něco vymýšlet, jedeme odpoledne do Worthingu, kde bychom rádi navštívili jednu Thajskou restauraci, kde jsme se kdysi dávno velice dobře najedli, a pak máme slezinku se Cyem a kapelou, jamíček a tak. Těším se. Jen teď nemám na co hrát, takže mu budu muset napsat, jestli by nebyl nějaký cajon (= kachon) na půjčení třeba.

Mno, řeknu vám, letošek je zatím opravdu zvláštní rok. Ale když si to tak vezmu a podívám se třeba do seznamů přání a předsevzetí, tak pár věcí se mi už určitě splnilo a myslím si, že s tím zbytkem to taky nebude takový problém. Jen kdyby se nám přestala lepit smůla na paty.

Nějaké to další počtení:

2 komentáře

  1. Psi bych opravil. Jinak po delsi dobe jsem precetl par poslednich clanku, je to moc dlouhe, tak se k tomu vzdy odhodlavam, odkladam. A jak vidim, vse pri starem. Co oprava auta, dopadlo to nejak?

    1. Prej dlouhé… a to píšu z nedostatku času jen půlku věcí.
      Kéž by při starém, to bych měla svoje fotky…
      Oprava zatím nic, někde jsem to taky psala. Přišli jsme na levnější možnost, ale zaseklo se to, úplně přesně nevim, na čem, to má v péči pan M..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.