Snad zklidnění

Pořád nemůžu uvěřit, že už je březen. Počasí se chová značně nestabilně, chvíli tvrdí, že už je ready na to jaro, den nato (co den, pár hodin) láme stromy vichřice, je tma a zachmuřeno jako v hororovém filmu a já přemýšlím, jestli mám dát psům pláštěnku nebo co mám proboha dělat, když je mám jít venčit a leje jako z konve.

Minulý týden jsem ještě pořád bojovala, hlavně ze začátku. Měla jsem dny, kdy jsem večer nemohla vůbec usnout z nervů. V hlavě se mi honily nepříjemné myšlenky jako že to tu nedám, proložené všemi těmi zprávičkami, co mi šéfka zanechala v diáři, všemi možnými nesmysly, co mám jak dělat a co jak chce. Snažila jsem se, co to šlo, si to tak nebrat. Vysvětlovala jsem sobě samé, že to nemyslí tak zle, jak to zní napsané nebo jak mi to někdy říká osobně, a že nejsem debil a ona mrcha. Prostě má svou představu a je na ni silně vysazená, na to má nárok. Byla jsem ale hrozně unavená, měla jsem toho moc a naprostý nedostatek volna a PMS způsobily, že se mi několik dnů opravdu nespalo dobře a budila jsem se dost vyděšená, co zase bude a jak to mám vydržet.

Naštěstí se to potom zklidnilo. Šéfka měla ke konci týdne snad lepší náladu nebo co, zpráviček ubylo a taky maličko práce. Tohle jsem potřebovala – mít toho míň, abych zvládala pokud možno chodit dřív na polední přestávku, nebo po ní mít už na práci jen venčení. Dva volné večery v předchozím týdnu mi taky neuvěřitelně zvedly náladu – je to cítit, když má člověk chvíli pro sebe a může si dělat svoje věci. Hned je lepší nálada, mám čas na sebe a chuť a energii organizovat a cídit naši chatku.

Jsme pořád v procesu vymýšlení, co kam dát a co jak bude. Pan M. využil spousty výhodných nabídek a naobjednával nám zásoby snad na celý rok 😀 Ořechy, mouky, veganské věci, ale i elektroniku. Konečně mám USB hub k notebooku a SD kartu, která není moc velká, ale až se tím prokoušu, snad se mi tam všechno vejde pohodlně. Mám v tom teď bordel, ale aspoň už mám všechno v počítači, a snad jsem i vymyslela slušný systém, jak pracovat s fotkami z iPhonu, aby v tom nevznikal zmatek. Bohužel jsem si tím tabletem v určitých směrech zavařila – tedy hlavně proto, že nemá klasický USB vstup, a taky mobil v komunikaci s ním úplně nedělá, co by měl, pro bezproblémový provoz. Člověk ve výsledku potřebuje klid a prostor na to, aby se mohl věnovat věcem, které by jinak měly být otázkou chvilky.

Jediná pecka přišla v pátek. Měla jsem hotovo už ve dvanáct, naprostá paráda, a po obědě že už jen pejsky. Jenže ještě než jsme začali vůbec oběd řešit, volala šéfka z Londýna, že se George ve škole praštil do hlavy a je třeba pro něj zajet a odvézt ho do nemocnice na kontrolu, jestli nemá otřes. Inu tak jsme zakódovali a zamkli barák a jeli, se sendvičem na cestu místo oběda.

Zatímco jsme čekali v nemocnici, volal šéf. Prý se v domě spustil alarm a jede tam policie, a je třeba, aby pan M. nasedl a jel tam taky, zjistit, co se děje. Jakmile ovšem vyjel, volala šéfka. Že tam poslala sousedku a ať zavolám pana M., aby se k nám vrátil, že tam nemusí – no ještěže tak, to bychom se načekali, než by se vrátil.

Ukázalo se, že psi musí být oba zavření při zakódování domu v prádelně, což mi nějak nedošlo – snad mi to i bylo řečeno, nevím, každopádně jeden nezavřený pes si vyšel na procházku do zalarmovaných místností a bylo hotovo. Po všech těch zprávičkách a nabádáních jsem čekala solidní seřev, vždyť tentokrát šlo opravdu docela o průšvih, s policií do toho. Kupodivu – naštěstí – šéfové usoudili, že učený z nebe nespadl, a řekli mi, ať si vůbec nedělám starosti, jen ať se to už nestává, protože policie přijede jen několikrát na falešný poplach, pak na to už bude kašlat – a samozřejmě nejsme první operáci, kterým se tohle stalo, hehe.

Jenže jsem je viděla až večer, takže samozřejmě celé odpoledne jsem si ty starosti stejně dělala. A taky jsem celé odpoledne místo svého sladce naplánovaného a nutně potřebovaného volna musela trčet v baráku s Georgem, který sice otřes neměl, nicméně samozřejmě řádně využil situace, kdy se mu něco stalo a má dovoleno prakticky cokoli. Šéfka má zvláštní představu o odpočinku, a tak mu nakázala, aby po dojezdu domů navlékl pyžamo a uvelebil se před velkou televizí v obýváku, na kterou pak po zbytek dne čučel. Já se radši nebudu vyjadřovat.

V domě bylo celou dobu chladno a já byla strašně unavená. Je to zvláštní, když vlastně ani nemusíte dělat nic složitého, ale zároveň nemůžete dělat nic z toho, co byste chtěli, to je pak člověk dvakrát vyřízený. Celou dobu jsem seděla na počítači, jenže mi špatně jel internet a ještě jsem ho chytala přesně jen v té místnosti, kde řvala Georgova televize, nebo u šéfky v pracovně, kde mi nezbylo než se zavřít a sedět na koberci.

Cca před sedmou dorazila šéfka s Darcey a vyhnala mě, ať si jdu odpočinout. Celou dobu jsem doufala, že Georgova nehoda způsobí, že si rozmyslí večerní plány, neb jsem měla mít babysitting a oni jít pařit (další důvod, proč jsem potřebovala to odpolední volno, abych si na to odpočinula). Samozřejmě si nerozmysleli nic. Tak jsem šla na hodinku k sobě a chvilku si lehla na gauč. Uteklo to ovšem jako nic a zase jsem musela jít do domu. Další nucené počítačování, když se mi místo toho chtělo strašně spát. Asi za třičtvrtě hodiny jsem zahnala caparty do postele a pak konečně přišel vytoužený klid. Normálně při bejbáči nespím, doteď jsem se v domě bála, bylo tam chladno, byla jsem nepříjemně probuzená a prostě to nešlo. Ale teď? Přesunula jsem se do playroomu, kde mají extra vytápěnou podlahu, zakutala se na gauči do takového látkového spacáku, chvilku jsem civěla do mobilu a pak to na mě padlo a už jsem chrněla, aspoň tak napůl.

Pan M. mě přišel vzbudit cca ve třičtvrtě na jednu, že už pro ně jede, a cca za dvacet minut byli zpátky. Moje odpolední a večerní přetaženost už byla o něco lepší – vědomí, že zítra je sobota, působilo jako balzám na rty. Bohužel pan M. zavelel, že stejně budeme vstávat, protože pojedeme do Crawley 😀

Já jsem to plánovala na neděli, v sobotu jsem chtěla dospat a dobrat energii, ale nakonec bylo dobře, že jsme jeli v sobotu. Tyhlety městské výlety nakonec vždycky trvají, domů se dostaneme až k večeru a unavení. Pak člověk potřebuje ten další den na odpočinek, a když to uděláte v neděli, tak je to prostě špatný.

V Crawley bylo fajn. Cestou jsem se sice polila Manou, takže můj svetr vypadal, jako bych si ho pozvracela, a počasí se pak každou chvíli měnilo, ale udělala jsem pro sebe důležitou věc, ke které jsem se tak nějak odhodlávala už vlastně několik let a neuměla si moc představit, že se nakonec fakt hecnu. A přitom to pak byla úplná maličkost 🙂

Totiž šla jsem se nechat ostříhat. Pro někoho je to nic, ale já normálně ke kadeřnici nechodím, vlasy si obstarávám sama a zadarmo, děkuji, nanejvýš se nechám barvit od pana M. – ne proto, že bych to nezvládala, šmarja, v tom mám letitou praxi 😀 Ale jeho to docela baví a mně je samozřejmě rozhodně příjemnější nechat si to udělat od něj než muset mít ruce furt nahoře.

Snažím se ho už dlouho přimět, aby se mě naučil i stříhat, ale to razantně odmítá, prý pak byl už moc dokonalý. Mno, ehm.

Tak jsem tedy šla. Už dlouho mám vyhlídnuté kadeřnictví Celly’s, je to celý řetězec a nabízejí různé věci vždy za 11 liber (bývalo to za devět, huh, tak dlouho už otálím). Tož já si vystačila se střihem nasucho, a snad protože byla ta sobota, nebyla tam skoro ani noha a já byla hned na řadě. Jediné, čeho jsem si nevšimla, bylo to, že po příchodu se musíte napsat na takové desky na stolečku, čímž jste v pořadníku. Já na to přišla až když přišly další dvě ženské a hned se šly napsat, naštěstí o mně ale kadeřnice věděly, a vzaly mě první.

Pak už to šlo rázem, kadeřnice toho moc nenamluvila, což bylo skoro dobře, stejně jí bylo špatně rozumět (jakýsi indický přízvuk či co), ale poté, co jsem jí ukázala fotku, přikývla like a boss stylem a za chvilku už mě ometala a bylo hotovo. Mám sice pocit, že to, co jsem jí ukazovala, tak úplně neodpovídá tomu, co mi tam udělala, ale abych řekla pravdu, tak je mi to srdečně buřt 😀 Ta fotka byla opravdu jen pro inspiraci, co se týče té zadní části, že to tam zkrátka chci o hodně kratší než to je, a na bocích taky, a jinak je pro mě hlavní, že to je hotové, mám hlavu lehkou jak pírko a nemusela jsem pro to hnout prstem, nakrucovat se před dvěma zrcadly ani si mnout bolavé ruce. A to všechno hned, bez objednání, téměř bez čekání, a za něco málo přes tři stovky. Cajk.

Tohle spadá do mého letošního programu péče o sebe a hlavně o ty vlasy. Myslím, že si to zaslouží, a já taky, aby o ně někdo pečoval správně. Proto jsem si ostatně nakoupila i kvalitní šampóny a snažím se je nemýt tak často (ale v tom asi docela selhávám :D).

A pak přišla konečně neděle. Doufala jsem, že tenhle víkend bude zase nějaké au-paiří posezení, minulý týden jsme kvůli bejbáči nemohli, ale tenhle se asi opeři rozhodli, že si dopřejí trochu klidu pro změnu, čemuž se nejde divit. Zkrátka nic nebylo, tak snad příští týden. Zařekla jsem se, že letos budeme míň koukat na prachy a víc se socializovat. My si totiž taky vždycky myslíme, že všechno zvládnem – a my toho zvládnem hodně. Ale je strašně zdravé se vídat i s jinými lidmi, s jinými páry, a vyměňovat si historky. Člověk to ví, že není jediný, ale stejně to potřebuje slyšet. Potřebuje občas dostat jakési utvrzení, že ano, některé věci, co po něm někdo chce, jsou doopravdy šílené. A nebo naopak kvalitní zpětnou vazbu, že to moc řeší.

Co se mi na šéfce moc líbí, je její momentální nadšení do debordelizování. Asi to nedělá moc často, ale když se do toho pustí, tak to frčí, bere to metodicky a je to hned hotové. A naštěstí mě do toho zjevně nehodlá zatahovat pokaždé. Dneska ráno mě u dveří přivítaly dva pytle vytříděného oblečení, tož to se ví, že jsem je hned prolezla a dokonce tam i něco málo použitelného našla 😀 Zbytek si probere ještě pan M., jestli nechce něco poslat domů, a jinak to půjde zase na charitu (hrozně mě baví tam jezdit, vážně). Některé věci předělávám na jiné. Nejsem nijak zvlášť kreativně nadaný tvor, ale občas mám svoje světlé chvilky. Včera jsem třeba přešila jednu vyhozenou měkounkou vestu na povlak na polštář. Je sice otřesně růžový (no dobře, ta růžová není otřesná, ale já ji otřesně nemusím), ale pan M. si libuje. Děravý dětský svetřík asi poslouží jako návleky na ruce či nohy.

Postupně se toho snažím učit víc o zero waste stylu života. Už roky mě to zajímá, ale obvykle informace nasáté z tohohle oboru zase vypustím nebo je radši vůbec nečtu a jen ukládám na později. Nebyl na to vhodný čas. Ale teď je a baví mě to. Já si holt tyhle věci musím vždycky naplánovat a odložit, a ono na ně dojde. Jen si pak člověk nemůže moc hipstersky poplácávat ramena, protože než k tomu došel on, už to dělají všichni 😀 Ale co už, není důležité být první. Hlavně když na to člověk časem dojde a začne pro ten svět něco dělat.

Ještě nemůžu nezmínit velký highlight minulého týdne  – konečně se objevil domněle už ztracený dopis od Maude. Zprávy z domova a ze života někoho blízkého, to je vůbec nejlepší medicína na stýskání a pocit cizosti v zahraničním prostředí. Dopisy. Hlavně ty tučné, ale nejenom. Hezkým písmem nadepsané obálky s vašim vlastním jménem. Někdy může mít člověk pocit, že je v zahraničí v anonymitě, nikdo ho nezná, nikdo moc neví, že existuje, a jeho jméno většinou vyslovují špatně. Ale pak vám přijde dopis, a tam je to vaše jméno napsané správně, a ten, kdo ho psal, mluví vaším jazykem a pochází z vaší země. Má to nepopsatelně léčivé účinky.

Tím nechci nikoho k ničemu přemlouvat, ale kdyby někdo měl chuť… 😀 Napište mi třeba mail (em@phoenixrise.cz) a pošlu adresu. Dopisů není nikdy dost.

Nějaké to další počtení:

2 komentáře

    1. Tak to já už jsem plynule přešla ze zimního spánku do jarní únavy. Čím hezčí je počasí a čím míň mám práce, tím víc se mi chce jenom pospávat na gauči 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.