Stampede trail: Poslední den v Healy, pravé americké bistro a filmová replika autobusu

Snad proto, že jsem usínala v teple, a že už bylo po všem, usínalo se mi té noci o něco líp. Že by se mi dobře spalo, to by byla silná slova – všechno mě bolelo a hlavně zase boky, které teď navíc trpěly tvrdým podkladem pod nafukovací karimatkou – podlahou ze sklopených sedaček auta. Asi jsem to ale měla o něco lepší než pan M., který se bolestí vzbudil už někdy v pět ráno a pak už nemohl zabrat. Šel se tak projít k polozamrzlému jezeru 8 mile, na které jsme měli od auta výhled, a měl šanci sledovat a nafotit krásný východ Slunce uprostřed aljašské divočiny. To má určitě něco do sebe a svým způsobem mu to můžu závidět.

K ránu mě ze spacáku pro změnu nevyhnala klendra, dokonce mě nevyhnal ani můj zatrolený močák, ale pan M., který už nemohl vydržet na mě čekat a chtěl vyrazit do Healy. Vymyslel plán, že se pojedeme nejprve přihlásit na wi-finu a nahlásit, že žijeme, pak se vrátíme podívat na sruby okolo Stampede Road a nakonec pojedeme prozkoumat Healy, navštívit repliku Magického Autobusu, s níž se natáčelo Into the Wild, a pak se tedy vydáme na další cca čtyřhodinovou štreku autem zpátky do hotelu v Anchorage, kde jsme spali tři měsíce zpátky po doletu na Aljašku a teď jsme tam měli strávit další dvě noci.

Pokud jsem to ještě pořádně nevysvětlila, Healy je poslední zapadákov podél dálnice předtím, než odbočíte na Stampede Road. Ta ještě nějakou čtvrt hodinku pokračuje jako docela normální cesta mezi stromy, kde se tu a tam skrývá i nějaká pravá srubová rezidence (vidět sruby přímo v jejich přírodním prostředí je fakt něco), postupně ale ubývá asfaltu a přibývá štěrku, až se najednou ocitnete štěrkovém tankodromu uprostřed pláně, kde je to většinou třeba brát krokem a s půjčeným autem se člověk trochu zapotí obavami, aby něco neodřel nebo nepích. Kupodivu i přesto se podle téhle cesty ještě dál tu a tam nacházejí hloučky srubů a dokonce i nějakých podniků. My jsme bohužel měli to štěstí, že bylo všechno zoufale zavřené, ale aspoň jsme se podívali.

Na Aljašce totiž sezóna začíná cca koncem května, tedy jako na potvoru pár dní poté, co jsme vyráželi. A do té doby je prostě všechno dokonale zabedněné a nikde ani noha, prázdné mrtvé baráky, no připadali jsme si jako v nějaké zombie apokalypse a dokonale se to hodilo k té vší atmosféře surového bytí mimo civilizaci.

Z toho důvodu jsme taky měli potíže vyřešit, jak se tam vůbec dostaneme – od začátku sezóny například z Anchorage nahoru jezdí vlaky a občas i nějaký dálkový bus, ale v zimě? Ani prd.

No a když už se tím autem dál nedá a po pravé straně se zaleskne velké 8 mile lake, tak víte, že jste došli na začátek Stampede Trail. Odtamtud už jen pěšmo, obrovskou čtyřkolkou nebo v zimě psím spřežením. Což by mohl být taky hodně super zážitek, mimochodem.

Musím říct, že jsem se do civilizace těšila jako malá. A bylo mi skvěle. Konečně ze mě spadl stres a mohla jsem si užívat cestu a taky naše krásné půjčené autíčko. Přesto mi bylo celkem smutno z toho, že tenhle krásný kus přírody navždycky opouštím. Věci a zážitky se začaly usazovat a z toho všeho chaosu se postupně vynořoval smysl. A dojem, který to všechno zanechalo. A ten dojem se ukázal být velice silný.

Bylo to něco, co jsem dokázala. Něco, co něco znamená. Něco, co jsem přežila i jako naprostý začátečník, a kde x mnohem zkušenějších lidí zařvalo. A taky něco, co bude spoustě lidí něco říkat a budou reagovat jako „Wow, cože? Vy jste tam byli??!“. Bloger ve mně se nemohl dočkat, až otevře kompjůtr a začne datlovat, co zažil. Stahovat a nahrávat fotky, upravovat je, strávit na tom hodiny a hodiny, a taky samozřejmě vyprávět, jaká to byla bláznivina. Ale část mně cítila, že je na tom všem něco špatně. Že se vůbec nechci zabývat nějakým pitomým počítačem a něco do něj cvakat. Nechci vidět lidi a nechci s nimi mluvit. Nechci elektroniku. Nechci vyprávět o něčem, co stejně nikdo neuvidí ze stejné stránky jako já – protože oni při tom vyprávění neuvidí před očima to, co přitom vidím já. Štěrkovou stezku, vysoké rovné stromy a šedavé nebe nade mnou. Neuslyší rolničku pana M. za zatáčkou, čvachtání bot v bahně a odpichování se dřevěným klackem. Neucítí pálení v plicích, jak se snažím pod vahou těžkého batohu udýchat stoupání do odporného zabahněného krpálu, ani jak mě ošlehává studený vítr a dere se mi za propocený rolák. Neucítí tu čistou vůni ničeho a naprosté samoty. Jaký to pak má všechno smysl vyprávět?

Bylo jasné, že mě nakonec bude přece jenom trápit dříve nepomyslitelná myšlenka – že se budu chtít vrátit a budu chtít projít tou bláznivinou znovu, tentokrát nejlíp po boku několika dalších přátel, kteří by to měli podle mě zažít. Představovala jsem si několik konkrétních lidí, ale vím, že by to zvládl snad každý, na koho bych pomyslela, a bylo by jich dost. A představovala jsem si, o kolik víc by to všechno byla zábava nejen proto, že bych to šla podruhé a věděla, co čekat, ale i proto, že bych to někomu předala a s někým to sdílela.

Samozřejmě jsem tam nebyla sama, byl tam pan M., ale některé zážitky jsou moc silné na to, aby člověku stačilo dát si je ve dvou. My dva už pro sebe máme svůj vlastní svět plný vlastní historie, v níž se skví nejeden takovýhle nesdělitelný skvost, a je to krásné, ale někdy to člověka mrzí, že to nesdílel s více lidmi. Přátelé udělají každý takový zážitek něčím ještě speciálnějším a těžko někomu dalšímu někdy dám vědět, jaký život jsem žila, když nebyl u jeho tak důležitých částí.

Tož tak jsme vstávali.

Bylo zvláštní mít pořád za zadkem Stampede Trail. Ještě několikrát jsem nakukovala na její začátek a chvilku byla i v pokušení znovu tam vyběhnout a ujít třeba jen pár desítek metrů bez batohu, jen tak, abych na ní ještě byla. Ale bolest celého těla mi v tom zabránila, stejně jako trocha časového presu a šílená touha už být v hotelu v Anchorage. Ale asi to byla hlavně ta bolest. Přece jenom, když jen tak zničehonic bez přípravy ujdete 60 kilometrů divokým terénem, je to trochu cítit. A svalstvo pak nepříjemně tuhne.

Před návratem do civilizace pro mě bylo nezbytně nutné si alespoň znovu umýt hlavu. Byla v příšerném stavu. Mýt se ledovou trochou vody v takových teplotách, jen tak u auta, je pořádné otužovací cvičení. Díky UChu za topení v autě, díky němuž mi hlava poměrně rychle uschla a nemusela jsem mrznout.

Na benzínce hned za sjezdem na dálnici jsme oba nastartovali internety. Dala jsem světu vědět, že žiju, a že jsme to dokázali, a bylo dost divné sledovat, jak málo lidí o něčem vědělo, jak málo jich pochopilo můj poslední status před odchodem do divočiny – a máma, o níž jsem byla první noc přesvědčená, že doma hysterčí strachem o mně, samozřejmě vůbec netušila 😀 Mimochodem oba to s tátou doma okomentovali slovy, že už mě s panem M. nikam nepustí a že jsme šílenci. Baví mě, když to říkají takovým tím hrdým rodičovským tónem 8)

Když bylo světu to nejdůležitější oznámeno, vrátili jsme se tedy na ty sruby na začátku Stampede Road, a pak zpátky do Healy. Při internetování u benzínky jsem si ověřila, že tam není prakticky nic k vidění, krom toho autobusu, a tak jsme zamířili na pořádnou teplou snídani, která nebude klohněná na Fireboxu, a potom že tedy dáme ten autobus a domů.

Jedna z věcí, co jsem vždycky chtěla zažít, je samozřejmě klasické americké bistro u dálnice, a těší mě, že mohu oznámit, že se mi to splnilo. My jsme takoví trochu food-traveleři. Sice nejsem takový ten typ, co musí ochutnat všechno a křupat brouky a podobně, ale ráda koštuju místní kuchyni a styl, myslím, že to k tomu cestování patří a že ten, kdo během cest neochutnává a jí třeba jen v mezinárodních fast-foodech, přichází o jednu z nejdůležitějších zkušeností.

A našli jsme super bistro. Teplý sendvič s hash-brownovou přílohou a domácím kečupem, už ani nevím, co v tom všechno bylo, ale bylo to boží, asi jako je každé dobré jídlo po pěti dnech strádání, ale ještě lepší. K tomu skvělé moccaccino nebo co to bylo, a nějaká soda, pokud si vzpomínám. Čekali jsme dlouho, bistro se rychle zaplnilo, ale vůbec nám to nevadilo. Sledovali  jsme místní atmosféru a lidi, brousili už zase internetem, užívali si normálních záchodů a tepla (takové ty věci, co člověk opravdu docení až po pořádné túře) a povídali si. Ani se nám odtamtud nechtělo.

Ale byli jsme zvědaví na tu repliku a ta byla jen kousíček odtamtud (Healy vážně není velké). A potvrdilo se nám, co jsme si mysleli.

Bylo strašně zvláštní vidět jakoby skoro to samé znovu, o tolik kilometrů jinde a o tolik útrap blíž. Bylo to skoro to samé, ale zároveň to bylo úplně jiné. Replika má skoro stejné vybavení – kotel, rozvrzanou pryčnu a skříňku. Má dokonce i volant, který ze skutečného autobusu někdo dávno odcizil. Ale chybí tam menší postranní pryčna,  na které jsem spala já, a jakákoli atmosféra. Magický Autobus je magický tím, kolik lidí už v něm bylo a co do něj ze sebe vložili. Co zanechali za sebou. Celty, které se snaží zahladit fakt, že autobus nemá okna, protože je někdo dávno vymlátil. Chybí knihy ke čtení a zápisníky, chybí nápisy a jídlo, chybí náramky přátelství, lapače snů a další mementa lidské potřeby něco sdílet a něco vylepšovat.

Je hezké, že si tam člověk může prohlédnout výstavku fotek z Alexova putování, včetně krátkých popisků (příznivec celé věci ovšem má nastudovanou knihu, takže je to spíš jen taková připomínka a tečka), a narozdíl od skutečného autobusu, tenhle ještě má číslo, kompletní a neprostřílené vandaly a lovci (což jsou vlastně taky vandalové). Je super, že i lidi, kteří nejsou sto ujít tu štreku ke skutečnému pietnímu místu, mají díky té replice možnost se v autobusu na chvilku ocitnout. Ale není to totéž, a ostatně nejde až tak o ten autobus.

Cestou do Anchorage jsme se znovu kochali přírodou a širokými pláněmi plnými lesů a sněhu. Kam oko dohlédlo, byli jsme uchváceni a jen škoda, že jsme už neměli znovu štěstí na losy jako poprvé. Zato jsme ale aspoň našli jeden velký otevřený giftshop, odkud jsem si domů dovezla parádní losí hrnek a kamenný medvědí magnet na ledničku. Ano, vím, mám už dávno embargo na nakupování hrnků, ale pokud vím, že se z toho stane můj nový oblíbenec a budu ho používat pořád, tak je to v pořádku. A taky že se tak stalo, kafe si už pomalu do ničeho jiného doma nedělám.

Co jinak říct o cestě do Anchorage – celkem to uteklo. Začali jsme v krásné přírodě a postupně se dálnice začala zalidňovat, my potkávali domy a města, najednou mosty, semafory, byla bouřka, poslouchali jsme hudbu a najednou jsme byli v Anchorage. Co byla první věc po dojezdu? Snad sušenky o páté (bože, ty tam měli fakt epesní!), vana, kterou jsem pak po sobě musela umýt :D, a snaha vyprat a usušit ty nejvíc zasviněné věci a neucpat tím bordelem umyvadlo.

Pořádně se umýt, zlidštit, najíst a odpočinout. Dobře se vyspat v té nejměkčí posteli, a přijmout, že civilizace je zpátky a je tedy třeba se opět vrátit do civilizovaného nastavení. Zapnout počítač a začít stahovat a probírat ty fotky. Začít psát.

Druhý den jsme jeli do myčky s autem, vycídili ho, zašli si naproti poprvé v životě do Taco Bell a Wendy’s (už jsem říkala, že jsme tak trochu přes to ochutnávání?) a jeli vrátit. Shuttlem do hotelu, odtamtud busem ještě jednou do centra, ještě jednou na fantastickou americkou pizzu, která mě naprosto vrátila do dětství (chodily jsme s mámou roky na takovou pizzu do Máje), a pak ještě jedna noc v hotelu a ráno shuttle na letiště.

A pak naše první uletělé letadlo, krátká noční zastávka v luxusním hotelu v Seattlu, a dlouhá cesta domů…

Zajímá vás celé naše putování po Stampede? Tady ho máte 8)

Nějaké to další počtení:

2 komentáře

  1. Není nad silné zážitky! Trochu jsem si díky tomuhle vyprávění vzpomněl na svou noc na mrazivém, ale nádherném vrcholu Fudžisan. Přiznávám, že jsem o téhle aljašské legendě vůbec nevěděl, tak jsem si vaši cestu užil jako „novic“ :-). Ale myslím, že každá taková cesta za hranice komfortní zóny nám ukazuje, že ve skutečnosti dokážeme mnohem víc, než bychom od sebe očekávali.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.